Film Kiss Meets Phantom of the Park byl propadák. Před kapelou o něm roky nikdo nesměl mluvit.

V roce 1978 byli Kiss na svém kariérním vrcholu. Jejich alba získávala skoro automaticky platinové desky. Ve Spojených státech se s jejich popularitou mohl měřit jen málokdo. Čtveřice maskovaných muzikantů se kromě rockových superstars stala i dobře prodejným artiklem. Fanoušci si mohli kupovat trička, plakáty, deskové hry, spony k páskům, krabičky na svačinu a dokonce komiks od Marvelu. Zdálo se logické, že posledním krokem by mělo být dobytí stříbrného plátna

Hudební historie je plná příběhů o tom, jak se slavní hudebníci pokoušeli uspět i na audiovizuálním poli. Začal s tím už Elvis, který na přelomu padesátých a šedesátých let natáčel víc filmů než hudebních alb. Pokračovali v tom Beatles a své by mohl vyprávět i Jimmy Page. Na sklonku sedmdesátých let tahle tendence dorazila do jinak antimainstreamového punku a ve filmu se objevili i Clash nebo Ramones. Téměř ve všech případech bylo hlavní motivací přiživit se na slávě interpreta nebo ji podpořit – jakési pokračování popularity jinými prostředky. Proč by se tedy o něco podobného nepokusili i Kiss?

Bohužel je také třeba dodat, že téměř ve všech případech skončily tyto pokusy minimálně rozpačitě. Snad s výjimkou Perného dne od Beatles se na všechny raději zapomnělo a jejich jedinou přidanou hodnotou byla přítomnost interpreta. Právě to byla hlavní koncepce těchto filmů – spíchne se jednoduchý děj, do hlavní role se postaví populární zpěvák nebo skupina, okoření se to pár písničkami a fanoušci po tom nadšeně skočí. To se většinou i stalo, ale po prvotním nadšení celé pochybné pozlátko rychle vybledlo.

U Kiss to zpočátku vypadalo nadějně, protože film měla produkovat slavná dvojice William Hanna, Joseph Barbera. Na konci třicátých let prorazila s groteskami Tom a Jerry a později uvedla úspěšné seriály jako Flintstoneovi, Méďa Béďa nebo Scooby-Doo. Scénář filmu pro Kiss měl být podle jejích slov kombinací Hvězdných válek a Perného dne. Že je tento ambiciózní koncept dost děravý, poznal manažer kapely Bill Aucoin (sám bývalý televizní režisér) už při pohledu na rozpočet. Původně chtěl snímek dostat do kin, Hanna a Barbera však rozhodli, že film půjde jen do televize. Proto na něm celkově utratili asi tři miliony dolarů. Pro porovnání – jenom pódium, jež Kiss v té době používali, stálo přibližně třetinu této částky.

Nikdo se zvlášť nesnažil ani při psaní scénáře – zápletka se točila kolem šíleného tvůrce zábavního parku Abner Devereaux, kterému koncert Kiss odloudil návštěvníky a tak se rozhodne je zničit. Hudebníky, kteří jsou ve volném čase i superhrdinové, připraví o jejich schopnosti a uvězní je. Na svět pak pošle jejich robotické klony, jejich úkolem je sabotovat koncert a obrátit veřejné mínění proti Kiss. Skuteční maskovaní hrdinové musejí své schopnosti získat zpět a zachránit koncert.

Takto chabě napsaný příběh by ještě mohlo zachránit provedení nebo skvělé herecké výkony, v tomto případě se však nestalo ani jedno. Výprava trpěla nízkým rozpočtem, speciální efekty působily směšně a bojové scény se zpomalenými záběry nedopadly o moc líp. V průběhu natáčení producentské duo navíc vyměnilo režiséra, protože si neporozuměl s kapelou.

Nebylo to asi tak těžké, protože ani jeden člen Kiss neuměl hrát. Dokázali se vtělit do svých rolí na pódiu, ale brzy pochopili, jak těžko se jejich koncertní persona přesouvá do filmu. Výstupy Genea Simmonse mohly působit démonicky během God Of Thunder, ale ve Phantom of the Park vypadají legračně. On i ostatní vrávorají ve scénách a to nejenom kvůli svým pověstným podpatkům. Na plac totiž přicházeli naprosto nepřipravení a štáb jim musel jejich repliky často napovídat větu po větě.

Problémy se týkaly hlavně Ace Frehleyho a Petera Crisse. V té době se oba plně oddávali opulentnímu životu rockových hvězd plného sexu a drog. Pod vlivem kokainu nebo alkoholu byli i během natáčení. Výstupy Petera Crisse to poznamenalo natolik, že mu vůbec nebylo rozumět a jeho repliky musel předabovat jiný herec. „Kdyby aspoň sehnali někoho, kdo má hlas jako já. Dostal jsem spoustu dopisů od fanoušků, kde psali: Co to sakra je? Proč má ten chlápek hlas někoho jinýho?“ řekl k tomu po letech Criss. „Samozřejmě, že Petera to dost namíchlo,“ dodával Simmons, „ale mohl si za to sám.“

Vztahy mezi Crissem a Frehleym na jedné straně a Simmonsem a Paulem Stanleym na druhé se během natáčení prakticky rozpadly. Téměř každý den se hádali, odcházeli z placu a museli je zastupovat dubléři. Ace Frehley později vzpomínal, že jeho dvojník byl černoch, což je údajně v jedné scéně dobře patrné. Za této konstelace není divu, že ani hudebně se skupina příliš nepředvedla. Jediná „nová“ píseň Rip & Destroy byl ve skutečností jen starší hit Hotter and Hells novým textem. Přesněji řečeno, s jednou slokou, kterou Paul Stanley spíchnul v rychlosti během přestávky.

Film měl nakonec premiéru na NBC v předvečer Halloweenu 28. října 1978. Vzhledem k velkým očekáváním fanoušků dosáhla sledovanost slušné úrovně a mimo Spojené státy se film nakonec dostal i do kin. Kritiky ho pochopitelně strhaly, v tomto případě se však vzácně shodovaly s míněním samotné skupiny. Ace Frehley se při sledování možná potměšile bavil, vedoucí duo Stanley-Simmons však skřípalo zuby. Kýčovitost a trapnost snímku nabourala mystickou image Kiss. Ukázala, že nejsou všemocní, že nedokážou úspěšně prodat úplně všechno. V pozdějších letech se před nimi o filmu nikdo nesměl zmiňovat. Jediné, ryze simmonovské poučení si z něj odnesl právě basák Gene: „Když mi příště někdo řekne, ať se nebojím, že všechno bude v pohodě, neznamená to, že bych měl polevit, ale naopak se víc snažit. Protože na konci na tom bude moje jméno a v očích veřejnosti za to budu zodpovědný. Byla to pro mě nová zkušenost, ale rozhodně bych neřekl, že šlo o skvělý film“.

Mimo uvedené odkazy čerpá článek z bookazinu Kiss: Kompletní příběh