Článek
Kiss a jejich hudba jsou v rockovém světě zavedeným pojmem. Rocková fajnšmekři nad nimi někdy ohrnují nos, ale na druhé straně, produkce čtyř maskovaných šoumenů si nikdy nehrála na víc, než byla. Nesnaží se přepisovat pravidla nebo složitě filozofovat. Je to jednoduchá zábavná muzika většinou o ženách/lásce/sexu stokrát jinak a jejím hlavním cílem je pobavit fanoušky (a také na tom vydělat).
V případě Kiss také nikdy nešlo výlučně o hudbu. Ta je pouze jednou částí jejich koncertního balíčku a společně s ikonickým make-upem, ohňostroji, pliváním jogurtokrve a kouřícími kytarami. Detroit Rock City patří ke zlatým hřebům jejich představení. A paradoxně se z výše popsané škatulky zajímavým způsobem vyděluje.
Lekce hudební teorie
Před vydáním alba Destroyer se desky Kiss trápily. Kapela byla proslulá svou show a studiové nahrávky proti nim zněly příliš usedle. Změnit se to podařilo až díky koncertnímu albu Alive!, jež nakopnulo nejen kariéru Kiss ale i jejich skomírající vydavatelství Casablanca. A všichni chtěli, aby to pokračovalo. Do producentského křesla při tvorbě nové placky se tak posadil mladý Bob Ezrin, dříve úspěšně spolupracující s Alicem Cooperem. Kiss si od něj slibovali, že pomůže kapele zlepšit jejich zvuk a udržet tak předchozí komerční úspěch.
Snad i proto dostal Ezrin velmi široké pravomoci. Ve studiu byl pánem on, a kapela ho musela poslouchat. Neváhal dát do té doby laickým muzikantům lekce z hudební teorie. Cepoval je a tlačil neustále dopředu. Když mu skupina na začátku nahrávání donesla demo nahrávky nových patnáct písní, nahrál s nimi pouze dvě a to ještě výrazně přepracované. S výjimkou dvou songů jsou Ezrinovi na výsledném Destroyeru připsány skladatelské zásluhy. Producent také apeloval na Kiss, aby trochu rozšířili své poněkud monotematické textové portfolio o sexu, protože si všiml, že v jejich publiku jsou především muži. Tvrdil, že pokud čtveřice ukáže i svou citlivější stránku, získají víc fanynek.
Na začátku této písně byl zpěvák a hlavní hitmaker Paul Stanley. Měl vymyšlený úvodní kytarový riff a ikonickou mezihru, chybělo mu však téma. Původně plánoval textem vzdát hold Detroitu. „Detroit nás přijal dřív než jiná města,“ prohlásil později. „Všude jsme byli jen předskokani, ale v Detroitu jsme vždy hráli jako headliner. Mělo to pro něj být poděkování.“
Situace se změnila po koncertu ve městě Charlotte, kde se skupina dozvěděla, že cestou na jejich koncert zemřel jejich fanoušek při autonehodě. Stanley byl podle svých slov šokován paradoxem, že člověk zemře při cestě na něco tak životadárného jako rockový koncert. Vytvořil proto příběh, jehož hrdinou je mladík, jehož v sobotu v devět hodin večer píseň v rádiu navnadí k tomu, aby vyrazil na koncert Kiss. Popije a zakouří si a v deset hodin vyráží na cestu. Na místě musí být do půlnoci. Cítí se skvěle, jak sám říká „velmi živý“. Uhání velkou rychlostí 95 mil za hodinu, tedy téměř 160 kilometrů za hodinu.
V tomto místě došlo k drobnému zádrhelu, protože v originálním textu se zpívá, že jede po silnici I 95, což je silnice v New Yorku, nikoliv v Detroitu. Ezrin se proto později snažil omyl zašumovat právě ve smyslu, že hlavní hrdina nejede po silnici 95, ale rychlostí 95 mil.
Přichází půlnoc a stále není na místě. Řítí se proto nezměněnou rychlostí dál. Najednou se proti němu objeví světla náklaďáku. Je příliš pozdě, aby se vyhnul. „Musím se smát, protože vím, že zemřu! Proč?“ jsou poslední zlověstná slova před smrtícím nárazem.
Mrazivou atmosféru kapela s Ezrinem umocnila stylizovaným minutovým intrem. Začíná v kuchyni poslechem zpráv v rádiu, prezentovaných hlasem samotného Ezrina. Mluví v nich mimo jiné o srážce auta s náklaďákem v Detroitu. Zvuky kuchyně střídá nastartování auta. Z rádia zní velký hit Kiss Rock and Roll All Nite, který si řidič pobrukuje také.
Nebyl to ale jen text a doprovodné aranžmá, k hudbě přistoupili Kiss se stejnou péčí. Základem je již zmíněný riff a mezihra od Paula Stanleyho. Ústřední částí každé správné rockové písně je kytarové sólo, v tomto případě však Ace Frehley nevystřihl svou obvyklou divočárnu. Sólo je místo toho jednoduché, repetitivní a jen o několika tónech, na neobvyklosti mu ale dodává, že je hrané dvěma kytarami současně, díky čemuž získává zajímavý prostorový efekt.
Bubeník Peter Criss neúnavně šlape celé čtyři minuty. Ostatní bubny mají také velmi průrazný zvuk a všechny klíčové přechody dodávají písni šťávu. Na neznámé území vstoupil basák Gene Simmons. Funky part ve stylu R&B rozhodně nebyl jeho typickou polohou. A basová vyhrávka mezi jednotlivými verši sloky je příslovečnou třešničkou na dortu jednou z nejrozpoznatelnějších částí songu.
Kdo byl hlavním hrdinou příběhu
Kapela byla výsledkem nadšena, Stanley dodnes Detroit Rock City považuje za jednu ze skladeb, na níž je nejvíc hrdý. Spokojený byl i Bob Ezrin, který později prohlásil, až kapela splnila cíl oslovit i ženské publikum a že dívkám se Detroit Rock City zalíbila, protože „měla srdce“.
Ironií však bylo, že hned po vydání to se samotnou písní moc růžově nevypadalo. Kapela ji ještě dodatečně vydala na singlu, kde jí křoví dělala balada Beth. Podle Simmonse to udělali schválně, aby rádia hrající líbeznou rubovou stranu pouštěla i Detroit Rock City. Ale zatímco z netypicky jemná Beth se stal obrovský hit, který záhy vyšel na dalším singlu, Detroit Rock City stále trochu zaostávala za očekáváním. Až její masivní nasazení na koncertech jí otevřelo hlavy posluchačů a postupně se z ní také stal hit. Hit, který Kiss definuje a zároveň z této definice vybočuje.
Posledním otázkou songu zůstává identita fanouška, jehož smrt inspirovala text. Za téměř padesát let existence songu se o ní nikdy nemluvilo a nikdo ji nespojil s konkrétním člověkem. Před nějakou dobou se James Campion pokusil dát neznámé oběti jméno. Prošel noviny z období kolem charlottského koncertu, kdy se měla nehoda odehrát, spojil se s bývalými bedňáky Kiss z té doby i s policií. Nakonec se mu podařilo vypátrat několik nehod, jež měly vazbu na Fayetteville v Severní Karolíně, kde Kiss vystoupili 30. listopadu 1974, dva dny po koncertě v Charlotte. Definitivního výsledku ale nedosáhl a identita tohoto člověka stále zůstává tajemstvím.
