Sólová alba Kiss: geniální tah, exploze kreativity, nebo zbytečné tříštění sil?

V roce 1978 bylo jen málo světových kapel tak známých nebo úspěšných jako Kiss. Společně se svým managementem tehdy skupina přišla s dvěma kroky na další cestě vzhůru – Kiss natočí film a každý z členů nahraje své vlastní album. Každému to dá tvůrčí svobodu a také možnost představit se jako schopný svébytný hudebník.

Film Kiss Meets the Phantom of the Park nakonec dopadl jako většina filmů, jejichž cílem bylo svézt se na popularitě hudební skupiny – špatně. Sólová alba se naproti tomu podařilo bez problému dokončit. Vyšla ve stejný den se stejně laděnými obaly – na každém byla maskovaná tvář jeho autora, opatření jeho jménem a také logem Kiss. Vydavatelství Casablanca vložilo do marketingové kampaně spoustu peněz a oznámilo, že vydalo pět miliónů kopií, což by, pokud by se všechny prodaly, stačilo na status platinové desky, kterou získala všechna nedávná alba Kiss. Fanoušci i hudební publicisté byli samozřejmě velmi zvědaví na to, jak se jednotlivé články skupiny předvedou. Sólová alba jsou v tomto ohledu skutečně užitečnou sondou do tehdejšího fungování Kiss.

Největší pozornost přitahovalo album Genea Simmonse. Není divu, díky jeho výrazné image se v předcházejících letech stal prakticky poznávacím znakem skupiny. Očekávání podporoval i obal se zlověstně se tvářícím Démonem, jemuž z koutku úst odkapává krev. V Kiss byl Simmons vždy autorem přímočarých rockových fláků přetékajících testosteronem. Kdo je však čekal i na jeho sólovém albu, případně si dle obalu představoval nějaký zlověstný horor, byl po pár minutách vyveden z omylu. Asi nejlépe shrnul jeho obsah Petr Hrabalik, který ho v seriálu Bigbít popsal jako „když pejsek s kočičkou vařili dort“.

Album je neuvěřitelně rozkolísané, na posluchače se neustále valí další a další dojmy, žánry a aranžmá, vrší se na sebe a přepadávají jeden přes druhý, často i v jediné písni. Najde se několik typických simmonsovských záležitostí, ať už úvodní Radioactive, Burning Up With Fever nebo Living In Sin, podporované mohutnými ženskými zpěvy v refrénech. Tyto však doplňují popové kousky typu See You Tonite nebo Mr. Make Believe. Za zvláštní zmínku stojí silný vliv Beatles. Simmons byl velkým obdivovatelem Slavné čtyřky a několik skladeb se inspiruje jejich stylem, například Always Near You, Man Of 1,000 Faces nebo již zmíněný Mr. Make Believe. Celé to korunuje závěrečná coververze When You Wish Upon a Star z Disneyho filmu Pinnocchio. Zajímavostí také je, že v tracklistu se objevila píseň See You In Your Dreams z desky Rock And Roll Over. Simmons údajně nebyl spokojený s jejím provedením a tak ji natočil znovu.

Snad vyjma Radioactive ale není ani jedna skladba velký hit a to ani potenciální. Album je na poslech docela zábavné, ale nezanechává žádný hlubší dojem, protože není jasné, který by to měl být.

S přeplácaným obsahem souviselo i to, že kromě Simmonse se na albu nějak podílelo více než dvacet dalších hudebníků, mezi nimi například Bob Seger, Joe Perry z Aerosmith, discokrálovna Donna Summer a také Cher, která tehdy se Simmonsem chodila.

Frontman a hlavní zpěvák Paul Stanley byl nejčastějším skladatelem Kiss, takže měl zdánlivě jednoduchou pozici. Stačilo mu předvést „běžný výkon“. Oproti spíš jednostranně zaměřenému Simmonsovi dokázal Stanley v Kiss napsat a zazpívat pomalé jemnocitné balady stejně dobře jako řízný rokenrol. Ukázal to i na svém sólovém albu, které je obecně pokládáno za nejbližší klasické tvorbě skupiny a tudíž i vyhledávané jejími skalními fanoušky. Jeho tvůrčí tým byl oproti Démonovi poloviční a prim v něm hrál Bob Kulick, jehož bratr Bruce bude s Kiss účinkovat v osmdesátých a devadesátých letech.

Stanley představil na sólové desce v zásadě dvě polohy sobě tak vlastní – zamilované písně a glamrockové hity. Tato dichotomie se projevila už v úvodní Tonight You Belong To Me, jejíž sladké tóny z úvodu následně střídají kytarové riffy. Většina ostatních skladeb se však drží jednoho žánru. Z těch jemných stojí za zmínku Hold Me, Touch Me. Po textové ani žánrové stránce nepředstavuje sice nic objevného, píseň však Stanleymu dobře sedí a dokáže ji přesvědčivě podat. Na tvrdším poli zaujme opomíjená It's Alright sršící hned od počátku energií, na níž se veze Stanleyho vokál.

Hlavním problémem tohoto alba je, že mu chybí nějaký zásadní moment, jeden skutečně význačný hit. Deska prostá experimentů plynule nabízí jednu skladbu za druhou, které znějí bez nároku na překvapení. Výsledek tak drží pohromadě mnohem lépe než Simmonsův výtvor, nedokáže však zanechat opravdu silný dojem a zastíní ho jak dřívější, tak pozdější tvorba samotných Kiss.

Ve výsledku Stanleyho album zůstalo někde na půli cesty, vytvořilo však i budoucí precedens. Na dalších deskách se Kiss začnou přiklánět k popovějšímu zvuku, jehož vrcholem bude i jejich nejznámější hit I Was Made For Loving You Baby. Základy k tomu byly položeny právě na Stanleyho sólové desce.

Sólový kytarista patřil k minoritním skladatelům v Kiss, na deskách se sem tam nějaká jeho skladba objevila. Zpočátku si nevěřil na to, aby je i zpíval, takže jeho výtvory jako Cold Gin nebo Parasite zpíval většinou Gene Simmons. Skutečný průlom se mu podařil až s Shock Me na albu Love Gun.

Frehleyho kytarové umění bylo od začátku silnou devizou Kiss, protože nikdo z ostatních členů nebyl v oboru svého nástroje žádný velký virtuóz, zatímco Frehley měl vlastní svébytnou techniku. Proto se na ni rozhodl vsadit i na sólovém albu. Ruku v ruce s tím šlo, že Space Ace byl milovník tvrdého rocku. Jeho deska je proto nářezem od začátku do konce. Album od prvních taktů Rip It Out doslova praská energií, písně pohání nadšená Frehleyho kytara a to jak sólová, tak doprovodná. Jedinou výjimkou z této škatulky se stal cover Russe Ballarda New York Groove, který v roce 1975 natočila britská glam rocková kapela Hello. Frehleyho verze vyšla i na singlu a jako jediná získala skutečný úspěch. Dostala se až na 13. místo v hitparádě a stala se oblíbeným koncertním kouskem Kiss, kde se udržela prakticky po celou dobu Frehleyho účinkování v Kiss. Mimo striktně rockový rámec vystupuje i závěrečná instrumentálka Fractured Mirror přinášející na rozloučenou nevšední posluchačský zážitek.

Ze všech čtyř desek je ta Frehleyho jediná, jíž se podařilo získat kultovní status a stát se skutečným svébytným rockovým elpíčkem. Ze všech čtyř sólových alb je považována za nejlepší, má nejvyrovnanější obsah, nabízí minimum vaty nebo nepovedených záležitostí a její sdělení je jednoznačné.

Sám Frehley dostal po letech otázku, čím to je, že jeho deska je stále tak dobrá. Odpověděl na to s vtipem sobě vlastním: „Nevím. Já vlastně dodnes nevím, co dělám, takže spíš improvizuju.“

Těžko říct, jaká očekávání se kladla na Petera Crisse. Bubeník se na předcházejících deskách Kiss představil svým charakteristickým sametovým chraplákem. S ním dokázal skvěle interpretovat pomalé písně typu Beth nebo Hard Luck Woman. Criss skládal spíše příležitostně a většinou ve spolupráci s někým dalším. Neměl tedy tak vyhraněný rukopis jako jeho kolegové. Snad to souviselo i s tím, že z deseti skladeb sólového alba byly hned čtyři písně přejaté a při psaní autorských věcí Criss spolupracoval se Stanem Penridgem. Stopáž desky byla také ze všech čtyř nejkratší.

Catman se nejvíce odchýlil od předpokládaného směru a zamířil do vod jazzu, funku a soulu. Jeho hlas se pro tyto žánry skvěle hodil, výsledek ale mohl těžko potěšit rockově orientované fanoušky. Většina písní nikam nespěchá, v důsledku toho však (snad s výjimkou úvodní) postrádají náboj a po nějakém čase začnou posluchači splývat. Většinu z nich táhne právě skvělý Crissův hlas, jinak toho nemají mnoho co nabídnout.

Deska byla komerčně neúspěšná, propadla i mezi fanoušky a na hodnotě příliš nezískala ani s postupujícím časem. Celkový neúspěch dokreslovalo i to, že z ní jako jediné vyšly dva singly. Ani jeden se však nedostal do hitparády.

Navzdory masivní kampani vydavatelství zaznamenala sólová alba Kiss spíše vlažný ohlas. Simmonsova deska se, pravděpodobně díky jeho známosti, prodávala ze všech nejlépe, zatímco Frehleyho singl New York Groove zase získal největší úspěch v hitparádě. Krátce na to vyšla ještě best of edice obsahující z každého alba tři nejpovedenější písně a kapela část z nich hrála na nadcházejícím turné, pak ale postupně zapadly. A také dnes se většinou připomínají spíše jako ojedinělý počin v hudebním průmyslu než pro samotný obsah. Ukázala, že síla skupiny tkví především ve spolupráci.