Byli Sweet kultovní kapelou, nebo jen módním výstřelkem?

Před touto čtveřicí půvabných rockerů nebylo jistou dobu úniku. Jejich popularita se srovnávala s beatlemánií, kterou Velká Británie zažila o deset let dříve. Na první pohled to tak vypadalo – také Sweet pronásledovaly ječící fanynky, jejich hudba se objevovala všude a na první pohled všechno vypadalo růžově. Tím však podobnost mezi oběma kapelami končí a vzájemně je srovnávat není fér vůči ani jedné z nich.

Jejich cesta na vrchol chvíli trvala. Jako stovky jiných se pokoušeli prorazit a získat perspektivní nahrávací smlouvu. Po několika letech lopocení podepsali kontrakt se společností Parlophone ze stáje EMI, jež dříve vydávala elpíčka Beatles v Británii a pomáhala rozjet kariéru i Deep Purple. První album, na němž účinkovali, se jmenovalo Gimme Dat Ding, tam se ale museli o prostor dělit s vokálním duem Pipkins, které krátce na to zaniklo. Sweet naopak učinili důležitý krok, když se prostřednictvím producenta Phila Wainmanna seznámili s dvojicí začínajících skladatelů Nickym Chinnem a Mikem Chapmanem. Kapela potřebovala hity, skladatelé zase interpreta, spojení proto bylo oboustranně výhodné. Právě trojice Wainmann-Chinn-Chapman se zásadním způsobem podílela na slávě Sweet.

S tím souvisí i první a největší výtka proto Sweet: jejich největší hity napsal někdo jiný. V popu je to zcela běžná praxe, v rockovém světě však kapely přece jen dávají přednost vlastní tvorbě. A Sweet si svoje písně nejen nesložili, ale zpočátku je ani nehráli. Na jejich prvním hitu, přihlouplém bubblegum popovém singlu Funny, Funny pouze zpívají a tento postup se opakoval na všech hitech jejich prvního skutečného alba Funny How Sweet Co-Co Can Be.

Samotná tvůrčí dvojice Chinn a Chapman používají zkratku Chinnchap byli hitmakeři v pravém slova smyslu. Jejich jediným měřítkem byl komerční úspěch. Písně tvořili jako na běžícím páse a to tak, že nejprve vymysleli název a kolem něj vystavěli text. Což už samo o sobě dokazuje, že jejich tvorba nebyla příliš hlubokomyslná. Svůj první hit díky nim získala i mladá Suzi Quatro. Její Can The Can rukopis autorů rozhodně nezapře, protože se velmi podobá na skladbu Teenage Rampage právě od Sweet.

Sweet pochopitelně skládali vlastní písně a s postupem času se je snažili protlačit na vinyl. S tím souvisí další reputační problém, a sice žánrové vymezení. Kapela dosáhla největších úspěchů, když naskočila na rodící se glam rockovou scénu, její rozkročení ale bylo daleko širší. Začínali s již zmíněnými bubblegum popem, ten udává směr hlavně na prvním studiovém albu.

Bubblegum pop byl podžánr populární hudby, který se zrodil ve druhé polovině šedesátých let ve Spojených státech a zjednodušeně řečeno šlo o nenáročnou a líbivou hudbu určenou zejména pro mládež. Nejtypičtějším a nejznámějším příkladem je píseň Sugar, Sugar od fiktivní kapely Archies. „Žvýkačkové“ hity od Sweet jako Poppa Joe, Wig Wam Bam nebo Jeanie jsou sice docela zábavný poslech, ale neříkají nic o skutečných možnostech a schopnostech kapely.

Tuto z dnešního pohledu rozpačitou produkci vystřídal již zmíněný glam rock. V něm se kapele a skladatelům zdaleka nejvíce dařilo a společně vyprodukovali nejznámější hity jako Hell Raiser, Block Buster, u nás dobře známou Ballroom Blitz, nebo již zmíněnou Teenage Rampage. Když se však kapela chystala na turné do Spojených států a potřebovala prezentovat tvrdší image, složila dvojice Chinnchap píseň Turn It Down, jejíž tvrdý ústřední riff se mohl směle měřit s hard rockovou scénou. Navzdory očekávání se Turn It Down v Americe moc nechytila a daleko více zabodovala v Evropě, kde měla kapela tehdy silné postavení.

V té době už Sweet na svých nahrávkách skutečně hrají i zpívají, protože producent Wainmann si ke svému překvapení uvědomil, že mládenci jsou instrumentálně zdatnější než najímaní studioví hudebníci.

S hudbou souvisela i výrazná image na pódiu. V televizních pořadech vystupovala skupina v  barevných třpytivých kostýmech a nápadném líčení. Nejznámější kreací vytvořil baskytarista Steve Priest, když se do vánočního speciálu Top Of The Pops navlékl do německé válečné přilby a uniformy se svastikou a pod nos si nakreslil knírek. Jeho „gay Hitler“, plně v britské komediální tradici zesměšňování Třetí říše, však tehdy přílišné pochopení nenašla a Priest i po letech líčil, že lidé se i po letech ptají, zda to tehdy myslel vážně.

Sweet se postupně začalo dosavadní fungování zajídat, protože šlo na úkor jejich vlastních ambicí. Jejich pravá tvář vypadala trochu jinak než v Top of the Pops. Na koncertech vystupovali pro stejné dlouhovlasé publikum v džínovině, které chodilo na koncerty Deep Purple. Také jejich raná tvorba tomu odpovídala. V této fázi však dostali svoje písně maximálně na B stranu singlů Chinna a Chapmana. Dobrými příklady jsou Need a Lot of Lovin‘ nebo Burn On The Flame. Obě mají mnohem tvrdší a sebejistější projev a kapela naplno popouští uzdu svým schopnostem. Mick Tucker předvádí zběsilé přechody na bicí. Kytarová hra Andyho Scotta je mnohem tvrdší, a přestože by se pravděpodobně nezařadil mezi kytarové velikány typu Hendrixe, Claptona nebo Page, dokáže se svým nástrojem uznání hodné kousky. Brian Connolly zpíval přesvědčivě vždy a ukazuje, že jeho mohutný hlas se ani v tvrdším žánru neztratí. A to navzdory tomu, že na začátku roku 1974 byl vážně zraněn při potyčce s neznámými útočníky, kteří ho několikrát kopli do krku. Connolly v důsledku toho ztratil část svého rozsahu, především to však umocnilo jeho psychickou nepohodu, která vyústila v závislost na alkoholu.

Kapele se také, navzdory tomu, že v klíčových letech nehrála plně autorskou tvorbu, podařilo definovat vlastní unikátní styl. Kytarová hra Andyho Scotta se inspirovala u Petea Townshenda z The Who. Baskytarista Steve Priest společně s Tuckerem tvořili hutnou rytmickou sekci. Typické pro ně však byly zejména bohaté vokální harmonie ve stylu britské rockové skupiny The Hollies. Všichni členové kapely měli silný hlas s velkým rozsahem. Proto ve většině refrénů představují falzetový troj-až-čtyřhlas, díky němuž jsou nejsnadněji rozpoznatelní.

Sweet nakonec získali nad svými alby plnou skladatelskou kontrolu. Povzbudil je zejména úspěch jejich autorského singlu Fox On The Run, který se dodnes řadí k tomu nejlepšímu z jejich tvorby. Čtvrté studiové album Give Us a Wink už obsahovalo pouze jejich vlastní věci a postupně k němu přibyly ještě dvě další desky. Také šatník působil civilněji a méně okázale. Jejich smůlou bylo, že ve druhé polovině sedmdesátých let převálcovala britskou hudební scénu punková revoluce. Všechny dosavadní kapely, Sweet nevyjímaje, vedle nich působily zastarale. Je to škoda, protože projev kapely je na autorských albech velmi dobrý a kvalita jejich repertoáru po odchodu Chinna a Chapmana neutrpěla.

Kromě starostí s hudební konkurencí však Sweet pronásledovaly i osobní problémy. Zpěvák Brian Connolly se utápěl v alkoholu, kvůli kterému se stal natolik nespolehlivým, že byl z kapely vyhozen. Zbylá trojice pak ještě pár let pokračovala a nahrávala, ale jejich sláva se postupem času rozpustila v záplavě dalších a dalších kapel „jdoucích s dobou“. V pozdějších letech se vynořily dokonce tři různé formace Sweet vždy s jedním původním členem. Samostatně však už nikdy nedokázali to, co společně v sedmdesátých letech a připomínají spíše revival než originál.

V titulku položená otázka si závěrem žádá odpověď. Navzdory všem zmíněným výhradám nelze Sweet upřít hudební a skladatelský talent a uznání zaslouží i jejich unikátní styl, který od té doby nikdo úspěšně nenapodobil. Označení kultovní kapela je možná přehnané, koneckonců i samotný žánr glam rocku časem poněkud zapadl do stínu hard rocku, metalu a punku… ale pokud už se někde vzpomíná, jméno Sweet vždy zazní mezi nejvýznamnějšími zástupci. Což asi nejlépe vystihuje odkaz této skupiny a její zápis v dějinách hudby.