Článek
Ačkoliv nepatří mezi ty úplně nejznámější persony rockových sedmdesátek, není těžké zjistit, proč svými fanoušky byl milován. Stačí se podívat na jakékoliv jeho vystoupení. Steve Marriott dával do svého pódiového výkonu všechno. Ač malé postavy, dokázal doslova šokovat svým ohromujícím silným hlasem. Nedal se přehlédnout, nedal se přeslechnout.. Hyperaktivní a nezastavitelný byl i ve skutečném životě.
Jeho příchod na svět přitom nebyl vůbec snadný. Narodil se předčasně 30. ledna 1947 v Plashetu na severovýchodním okraji Londýna. Tři týdny před plánovaným termínem. Vážil necelá dvě kila a kvůli žloutence zůstal v nemocnici skoro měsíc, než byl s matkou propuštěn domů. Malý Steve byl živé a aktivní dítě a už v tomto věku proslul různými vtípky a kanadskými žertíky. Jednou z obětí měla být i jeho školní třída, kterou podle dobových svědectví zapálil. On sám to však vždy popíral.
Jeho zápal se však projevoval i méně destruktivními způsoby. Bavilo ho hrát a vystupovat. A přestože pocházel z dělnického prostředí, jeho rodina ho v tom podporovala. Zejména jeho otec, ve volném čase barový pianista. Koupil mu ukulele a harmoniku, na něž se jeho syn naučil sám hrát a už ve dvanácti letech založil první kapelu. Jeho velkým vzorem byl Buddy Holly. Dokonce tak velkým, že nosil stejné brýle jako on, byť bez skel.
Hvězdný sirotek
Když mu bylo třináct, přihlásil jej otec do konkurzu na muzikál Oliver Twist. Steve uspěl a v představení jako komparzista účinkoval celý následující rok. Otevřelo mu to dveře k dalším rolím. Povzbuzován svou rodinou vystupoval v divadle, televizi i filmu. Zahrál si dokonce i s komediálním esem Peterem Sellersem, mimo jiné představitelem inspektora Clouseaua. A přestože jako dětská hvězda měl úspěch, herectví ho nakonec omrzelo a začal pokukovat po své první lásce, hudbě. Jeho rodina nesla toto rozhodnutí velmi špatně a Steve proto raději odešel z domu.
Bylo mu šestnáct, když se začal sám protloukat světem. Účinkoval v několika skupinách, zpočátku se mu však příliš nedařilo. Nadto, většina jeho spoluhráčů byla výrazně starší a zelenáče Stevea mezi sebou nechtěli. Změnilo se to, až když se v roce 1965 potkal Ronnieho Lanea Kennyho Jonese a Jimmyho Winstona a dali dohromady skupinu pojmenovanou The Small Faces. Dvojsmyslným názvem si dělali tak trochu legraci ze své malé výšky, protože ani jeden ze čtveřice neměřil víc než 168 centimetrů. Výraz Face zároveň ve slangu tehdy populární subkultury mods znamenal někoho speciálního – nejlépe oblečeného, s nejlepšími deskami a nejkrásnější dívkou po boku.
Začátky skupina pochopitelně neměla snadné, byl to ale právě Steveův strhující vokální výkon, který jim otevíral nové dveře. Ne vždy ale byly správné: jejich první koncert mimo Londýn se konal v dělnické hospodě a tamější osazenstvo produkci Small Faces moc neocenilo. Skupina odešla už po třech písních. Zklamaní mladíci se přemístili do nedalekého klubu mods a navrhli, že tam zahrají zadarmo. Mods byli z jejich vystoupení nadšení. Small Faces se postupem stali jednou z vůdčích kapel této subkultury. Jejich prvním hitparádovým zářezem byla píseň Sha-La-La-La-Lee, kterou pro ně napsal hitmaker Elvise Presleyho. Kapela ji neměla moc ráda, protože jí připadalo, že se až příliš odlišuje od jejich obvyklého stylu. Ten pramenil z rhythm and blues a soulu, který originálně propojovali s tehdy populární beatovou muzikou. Píseň ale pomohla nakopnout jejich kariéru i prodeje eponymního alba Small Faces vydaného v květnu 1966.
Přestože se skupině dařilo i v následujících letech, Steve znovu nebyl spokojený. Vadilo mu, že byl zaškatulkován jako dětská hvězda a nyní i jeho přílišná propojenost s mods. Připadalo mu, že tím trpí jeho tvůrčí rozlet a nemůže hrát hudbu, jakou by skutečně chtěl. Rád by přitvrdil. V roce 1968 potkal Petera Framptona, teenagerskou hvězdu ze skupiny Herd a zjistil, že ho trápí podobný problém. Začali spolu jamovat a Marriott Framptona přivedl i do Small Faces. Peter si s kapelou několikrát zahrál, ostatní ho však mezi sebou příliš nechtěli. Marriott však nehodlal ustoupit a když Framptona neprosadil, rozhodl se taky odejít. Tímto jeho rozhodnutím skončila původní éra Small Faces.
Marriott s Framptonem nelenili a přibrali jako rytmickou sekci Grega Ridleyho a Jerryho Shirleyho. Protože všichni už byli známí působením v jiných kapelách, byli označování za jednu z prvních „superskupin“ a veřejnost sledovala jejich aktivity se zájmem. V reakci na to si dala formace název Humble Pie, což je výraz pro kajícnou omluvu. Jejich renomé jim však pomohlo získat kontrakt s vydavatelstvím. Immediate spravovaném manažerem Rolling Stones Andrewem Loog Oldhamem. Skupina svou tvorbu představila poprvé v srpnu 1969 – vyšel energický singl Natural Born Bugie, který se vyšplhal až na čtvrté místo hitparády a také debutové album As Safe As Yesterday Is. Díky úspěšnému přijetí natočila skupina v rychlém sledu i druhé album a vyjela na turné po Spojených státech.
Steve se v Humble Pie představil jako jiná postava. Nechal si narůst dlouhé vlasy (později i knírek), byl neoholený a nedbale oblečený. Pryč byla elegance mods. Stále měl však svůj maniakální hlas a zdánlivě nevyčerpatelnou zásobu energie, jíž při koncertech vypouštěl všemi směry. A třebaže to byla dominantní část jeho osobnosti, měl i svou citlivou stránku. Píseň A Song for Jenny ze čtvrtého alba Humble Pie, jíž věnoval své tehdejší manželce, nádherný procítěný kus, to dokládá nejlépe.
Koncertovat v té době ale nebylo nic snadného – dlouhé cesty, vyčerpávající koncerty, nekonečné večírky. Poznamenalo to všechny tehdejší hvězdy, mnohé z nich na to doplatily životem. Zvláště turné po Americe bývala divoká. Platilo to i v případě Humble Pie. Už tak hyperaktivní Steve bral řadu let amfetaminy a zapíjel je alkoholem. V sedmdesátých letech se k nim přidala i závislost na kokainu. Jeho chování se začalo vymykat, podle mnohých vykazovalo až známky schizofrenie. Soužití se Stevem na každodenní bázi bylo složité i za střízliva. Byl výbušný, hlučný a arogantní. První obětí stinných stránek jeho osobnosti se stalo přátelství s Peterem Framptonem, který Humble Pie v roce 1971 opustil. O dva roky později následovala Steveova manželka Jenny. Drogy i osobní problémy pokřivily Marriottův charakter a ostatní s ním už nedokázali spolupracovat. Humble Pie se rozpadli v roce 1975.
V témže roce odešel Mick Taylor z Rolling Stones a Keith Richards chtěl místo něj Marriotta. Ačkoliv si padli do noty, angažmá zabránil Mick Jagger, který nechtěl, aby ho výbušný kytarista zastínil. Charismatický Steve by vedle tančícího Micka nedokázal stát stranou. Jeho další život byl kolotoč návratů, nových projektů a krachujících vztahů. Dostal se také do finanční tísně, s níž se se střídavými úspěchy potýkal ještě řadu let. Jednu dobu dokonce musel bydlet v návštěvnickém pokoji své sestry. Podařilo se mu sice vymanit se z nejhorších závislostí na drogách, ale bral je dál. A stále pil.
Přesto se nevzdával možnosti na návrat. Nejprve se pokusil dát dohromady Small Faces, projekt ale po komerčním neúspěchu záhy skončil. Nadějněji to vypadalo s obnovením Humble Pie na začátku osmdesátých let. V sestavě už byl sice jen on a basista Greg Ridley, jejich nový materiál však měl potenciál. Všechny další plány ale ztroskotaly ve chvíli, kdy si Marriott zlomil zápěstí a skončil v nemocnici s prasklým vředem.
Konec v plamenech
Steve začal pochybovat, propadl deziluzi z vlastní slávy i nestálosti hudebního průmyslu. Jeho nedůvěra a výstřední rozhodnutí nakonec potopila i jeho další novou skupinu Packet of Three, s níž účinkoval v polovině osmdesátých let. Jeho zdraví se vlivem destruktivního životního stylu zhoršilo a dost ztloustl. Přesto neustával v koncertování a stále byl vyhledávaným hostem na různá hostování. V roce 1990 se usmířil s Peterem Framptonem. Zlou krev mezi nimi nadělaly finanční záležitosti v době, kdy se Frampton vydal na sólovou dráhu. Ta byla nyní zapomenuta a Peter Marriotta pozval k nahrávání nového alba Humble Pie ve Spojených státech. Steve souhlasil, ale po čase si to rozmyslel, odletěl domů a z projektu nic nebylo. Bylo to naposledy, co se viděli.
Jeho přátelé říkali, že vzhledem k jeho životnímu stylu by je nepřekvapil telefonát, že zemřel. Jeho konec byl přesto strašný. Už během zpátečního letu z Ameriky byl rozmrzelý a opil se. Ve špatné náladě dorazil domů a šel na večeři se svou partnerkou Toni Poulton a kamarádem. Protože bylo pozdě, rozhodli se u něj přespat. Steve s Toni, kteří se hádali už během letu, se do sebe znovu pustili. Toni odešla naštvaná spát a v noci zjistila, že Marriott zmizel. Vzal si taxík a vrátil se domů.
Následujícího dne ráno zalarmoval hasiče poplach o požáru domu. Vyrazili na pomoc, ale rozsah požáru a obrovský žár vylučoval, že by někdo mohl přežít. Steveovo mrtvé tělo našli ležet uprostřed jeho ložnice. Podle vyšetřování vznikl požár nešťastnou náhodou od cigarety, kterou si zapálil v posteli a posléze usnul. Kouř ho pravděpodobně probudil a Marriott se pokusil uniknout. Dezorientovaný kouřem a omámený alkoholem, kokainem a valiem však nedokázal najít cestu ven a zahynul. Jeho děsivá a zbytečná smrt byla pro všechny obrovským šokem. Na jeho pohřbu zazněl hit Small Faces All or Nothing. Všechno nebo nic. Byl to víc než výstižný requiem za tohoto vášnivého muzikanta, který nedokázal zastavit.
