Článek
„Jste AC, nebo DC?“ ptal se ho jednou reportér. „Já jsem ten blesk uprostřed,“ odpověděl se svým typickým šibalským smíchem Bon Scott. AC/DC patří mezi nejrozpoznatelnější rockové kapely a nemalou zásluhu na tom měl i jejich zpěvák se svým nezaměnitelným řezavým hlasem. Ten je napodobován i karikován, obojí ale svědčí o tom, jak moc je mezi veřejností známý. I řadu let po své smrti platí za prototyp rockového frontmana.
Narodil se 9. července 1946 jako Ronald Belford Scott, podobně jako bratři Youngové ve Skotsku. Když mu bylo šest let, celá rodina se odstěhovala do Austrálie, na předměstí Melbourne. V tamější základní škole získal malý Ronald svou přezdívku Bon. Ve třídě už totiž jeden Ronald byl a spolužáci začali nováčkovi říkat Bon podle jedné z grotesek Laurela a Hardyho Bonnie Scotland. Po čtyřech letech se Scottovi přestěhovali na západní pobřeží do města Fremantle, kde se Bon začal věnovat muzice a v místní kapele hrál na bicí.
Během šedesátých let příležitostně měnil paličky za mikrofon a obráceně, jeho pěveckým vzorem byl Little Richard, jehož živelný a syrový projev si velmi dobře osvojil. Osobní život byl od počátku horská dráha. Po absolvování školy v patnácti letech neměl stálé zaměstnání a živil se všelijak. Za krádež benzínu dokonce strávil nějaký čas ve vězení. Věrnými společníky se mu už tehdy staly alkohol a marihuana. Navzdory své pozdější nátuře i pověsti ale nebyl proslulý jako velký bouřlivák. Jeho známí ho vídali spíše jako vlasatého zkouřeného hipíka s flétnou. Jakousi moderní obdobu středověkého barda.
Na pokraji propasti
Prošel několika kapelami – Spektors, The Valentines nebo Fraternity. S žádnou velkou díru do světa neudělal, všechny jsou dodnes známé hlavně tím, že právě Scott v nich účinkoval. Na začátku roku 1974 vytvořil s Peterem Headem country-folkovo-rockovou kapelu Mount Lofty Rangers, volné uskupení s často se měnícími členy, jejíž repertoár byl na hony vzdálený tomu, jenž ho později proslavil.
Zásadní zvrat v jeho životě přišel v květnu téhož roku. Do zkušebny Rangers dorazil ve špatné náladě po hádce s manželkou a posilněný dávkou alkoholu. Odmítl vystupovat na večerním koncertu, zuřivě se pohádal se spoluhráči a chtěl zase odjet. Když ostatní viděli, jak se až na čtvrtý pokus trefil do dveří, pokoušeli se ho odradit od řízení. Neposlouchal je. Krátce na to se srazil s autem a skončil v nemocnici. Tři dny ležel v kómatu, dalších dvacet jej doktoři dávali dohromady. Následkem nehody také přišel o všechny zuby a musel nosit náhradu. Pomocnou ruku mu podal Vince Lovegrove a jeho manželka, kteří ho ubytovali a dali mu práci. Ještě pochroumaný tou hroznou srážkou získal novou práci – stal se řidičem skupiny AC/DC.
Mladá kapela bratří Malcoma a Anguse Youngových se tehdy teprve rozbíhala. Zatím hledali sami sebe a svůj specifický zvuk. Hledali však ještě něco – nového zpěváka. Ten dosavadní, Dave Evans, byl sice dobrý, ale neshodoval se s nimi na tom, jak by se kapela měla vyvíjet. Když se to Lovegrove dozvěděl, okamžitě Bona na tuto pozici doporučil.
Sám Scott oběma bratrům fandil, a když je viděl v akci na koncertě, hned se chtěl přidat. Na obou stranách byly sice pochybnosti, Youngové považovali Scotta za příliš starého, on je oplátkou za příliš mladé, ale po společné zkoušce všechny animozity zmizely a Bon Scott se zpěvákem stal. Angažmá v AC/DC ho bezpochyby zachránilo a pomohlo mu vyškrábat se ze dna, v němž v polovině roku 1974 uvízl.
Poezie ze záchodu
Výhra to však byla i pro skupinu, která v něm získala protřelého a hlavně velice charismatického frontmana s mohutným hlasem. Sám Scott sice tvrdil, že za ním nestojí žádný zvláštní trénink, pouze litry prolité whisky, pomohl však najít onen specifický sound. V době, kdy velikášský rock a jeho komplikované opusy zažívaly na obou březích Atlantiku svůj vrchol, se australská pětice rozhodla jít proti proudu a vrátit se k nekomplikovanému a živelnému rokenrolu předchozích dvou dekád. A do něj se ostrý Scottův vokál bezvadně hodil.
Vedle řezavých kytarových riffů dotvářely image AC/DC i podobně nekompromisní texty. Scott byl nadaný textař, ale žádný poeta. Neliboval si v komplikovaných metaforách nebo vzletných popisech. Psal o tom, v čem žil: holkách, alkoholu a rokenrolu a psal o tom naprosto bezprostředně. Jeho texty se hemží peprnými dvojsmysly i obnaženými sprosťárnami, jejich filozofií je nekonečná párty. Sám Scott nazval své výtvory „toilet wall poetry“, což je asi nejpřesnější a nevýstižnější definice. Typický pro něj byl notes, který nosil stále u sebe a do nějž si zapisoval nápady, útržky veršů i názvy pro skladby.
Na pódiu byl stejně impozantní figurou jako divoce pobíhající Angus. V těsných džínech s odhalenou chlupatou hrudí a námořnickými kérkami na rukou stál uprostřed pódia se sebejistotou a charismatem, který by mu mohla většina zpěváků závidět. On sám si byl svého uhrančivého kouzla vědom a patřičně ho využíval, zejména co se žen týče. Po koncertě se dokázal spřátelit s každým, zvlášť když byla poblíž láhev whisky nebo joint. Jednou do sebe vyklopil i lahvičku vody po holení. Jeho zálety a akce bývaly divoké, před mnoha koncerty se ostatní členové AC/DC drbali na hlavě: Kde vězí Bon? Vždycky se ale objevil, někdy sice na poslední chvíli, ale v tomto ohledu byl na něj spoleh.
Díky tomuto životnímu stylu se stal pojmem, za nímž ale zmizely další aspekty jeho osobnosti. Scott se totiž od počátku od zbytku kapely v lecčem lišil. Byl výrazně starší (oproti Malcolmovi o sedm let a proti Angusovi dokonce o devět), takže mu ostatní za zády říkali starouš. Zatímco oni byli ještě zelenáči, on už měl za sebou deset let na pódiích, bral tedy vše s větší rezervou a postupem času se jich mimo pódia stranil.
Mělo to i další důvod: Scott stále kouřil marihuanu a užíval různé stimulanty, což Youngové nesnášeli. Bon proto na turné často cestoval v autobuse doprovodné kapely. I díky tomu ho považovali za otevřenějšího. Během katastrofického turné s Black Sabbath byl jediný, kdo s nimi vycházel, zatímco Youngové, věrni svému zvyku opovrhovat každým, kdo hraje jinak než oni, se s metalisty málem poprali a šňůru předčasně ukončili. Zároveň však dodejme, že Youngové si Bona cenili a vehementně ho bránili, když se na ně jejich americké vydavatelství naléhalo, aby zpěváka vyměnili za někoho přijatelnějšího pro rádia.
Jeho odlišný přístup odráží i obal jeho poslední desky Highway to Hell. Zatímco všichni ostatní se snaží tvářit zlověstně nebo aspoň vážně a Angus Young předvádí jeden ze svých mnoha pitvorných šklebů, stojí Bon Scott, netypicky pro tak výrazného frontmana, úplně vpravo napůl mimo záběr a směje se. Svou druhou tvář, tišší a přemítající, moc lidem neukazoval a v hudbě se objevuje vlastně jen jednou – ve skvostné skladbě Ride On.
„Z toho se vyspí“
Právě album Highway to Hell kapele konečně otevřelo dlouho odolávající dveře do Ameriky a z titulní písně se stal mezinárodní hit. Povzbuzeni tímto úspěchem začali AC/DC připravovat další desku. Scott se na začátku roku 1980 setkal s Malcolmem a Angusem a coby bubeník s nimi dal dohromady základy několika nových písní. Mimoto pracoval na nových textech, a se svým notesem plným poznámek se chlubil několika přátelům.
V té době pobýval v Londýně a 18. února 1980 se se svým známým Alistairem Kinnearem zašel podívat na koncert. Po něm zamířili do klubu Music Machine, kde se už posilněný začal ládovat dalšími panáky whisky. Když nakonec oba vyrazili domů, namol opilý Scott v autě usnul. Kinnear ho nedokázal probudit, a tak s ním přijel před svůj byt. Sám byl ale příliš opilý, aby ho dostal z auta. Volal i jeho bývalé přítelkyni, která mu řekla, že se tohle Bonovi děje často, ať ho nechá se z toho vyspat. Takže mu sklopil sedačku, přikryl ho a sám odešel spát.
Po probuzení měl příliš velkou kocovinu, a tak poslal kamaráda zkontrolovat auto. Ten se vrátil s tím, že vůz je prázdný. Až večer se sebral a chtěl zajet do nemocnice navštívit svou přítelkyni. Ke své hrůze našel na sedadle stále ležet Bona, který nedýchal. Okamžitě ho zavezl do nemocnice, kde ale už jen konstatovali jeho smrt. Oficiální zdůvodnění znělo „nešťastná náhoda“ a „otrava alkoholem“.
Jet dál…
Ohledně Scottovy smrti dodnes panují nejasnosti. Existují teorie, že se zapletl do drog a udusila ho kombinace heroinu a alkoholu. Bedňák kapely UFO a Bonův známý Joe King zase tvrdil, že jeho mrtvé tělo našel v autě už 19. února ráno mnoho hodin před Kinnearem.
Pro kapelu byla tato zpráva šokem. Zdálo se, že to bude její konec, rozhodli se však pokračovat s novým zpěvákem. Nástupcem se stal Brian Johnson. Jeho kapele Geordie kdysi Bon shodou okolností předskakoval a Johnsonových pěveckých kvalit si velmi cenil. Také následující album Back In Black, oděno ve smuteční černé bylo pojato jako pocta mrtvému příteli. Stalo se vůbec nejúspěšnější deskou AC/DC.
Posledního uznání se mu však nedostalo – dodnes se spekuluje, zda byly použity některé jeho připravované texty. Malcolm Young měl k dispozici Scottův zápisník, v oficiálních materiálech se však tvrdí, že všechny texty jsou zcela nové. Pochybnosti přetrvávají, dokud to však nikdo z kapely nepotvrdí, zůstane i toto poslední tajemství v říši dohadů…
Kromě uvedených internetových zdrojů byly použity informace z Bookazinu AC/DC -Kompletní příběh
