Démon rock’n’roll: život Keitha Moona byl jako tikající bomba

Když se mluví o nejlepších rockových bubenicích, pravidelně se mezi všemi Johny Bonhamy, Gingery Bakery a Neily Pearty objevuje i jméno Keitha Moona. Divoký bubeník The Who dodnes fascinuje svou výbušnou hrou stejně jako živelným ničením nástroje. Postrčil bubeníky, do té doby opomíjené udržovače rytmů, do středu pozornosti, pomohl definovat zvuk své vlastní kapely a jeho nepřítomnost pak nepřímo přispěla i k jejímu zániku.

Stejný jako za bicími byl i ve skutečném životě, což z něj dělalo přesně ten typ osobnosti, kterou každý rád sleduje, ale málokdo by ji chtěl mít za přítele. A nikdo za nepřítele. Narodil se 23. srpna 1946 a dětství prožil v londýnském Wembley. Už tehdy se projevoval jako hyperaktivní jedinec s neodolatelnou touhou předvádět se a se zálibou ve vtipech a explozích. Ve škole měl kvůli tomu pochopitelně problémy. Nedostal se na gymnázium a místo toho se vyučil opravářem rádií.

Oč méně měl disciplíny, o to víc dostal malý Keith do vínku náklonnost k hudbě. Rád zpíval a pokoušel se naučit hrát na trubku. Brzy však poznal, že lepším nástrojem pro něj budou bicí. Jeho hru formovaly jazzové a swingové nahrávky a také celoživotní láska ke kalifornským Beach Boys. Brzy si osvojil okázalý styl bubnování a začal se poohlížet po kapele. V prosinci 1962 se po krátkém působení v amatérských Escorts přesunul k poloprofesionální skupině Beachcombers. Už tehdy proslul vtípky a výstřelky (doslova) během vystoupení.

Beachcombers však byla především zábava, protože jinak měli všichni členové (včetně Moona) stálé zaměstnání. Jediný Keith toužil stát se hudebním profesionálem. Proto se přihlásil na konkurz do kapely The Who. Byl velmi nervózní, během hry poničil půjčenou bicí soupravu, přesto udělal dobrý dojem a kapela ho vzala. Zpočátku však jeho pozice nebyla nejpevnější. Noví spoluhráči oceňovali jedinečný styl, zároveň pro ně ale jeho nahodilost bývala frustrující. Příliš nedodržoval rytmus a podle nálady zrychloval nebo zpomaloval. Hrál spíše instinktivně než strojově přesně, nedůslednost nahrazoval nespoutanou kreativitou.

Pro konvenční pojetí rockové muziky to možná bylo mínus, zároveň to však pomohlo kapelu odlišit do desítek podobných uskupení, které se tehdy na ostrovech rojily. Roli rytmického nástroje musel netypicky převzít kytarista Pete Townshend, při poslechu prvních nahrávek je však ihned jasné, že tento koncept skvěle fungoval. Za všechny jmenujme třeba instrumentální bouři, jež se rozpoutá v závěru My Generation nebo Moonovo bušení v Substitute.

Další Keithovu uměleckou kvalitu naopak ostatní příliš neoceňovali. Toužil se na písních Who podílet i vokálně. Nebral to ale seriózně, do mikrofonu trousil různé průpovídky, jimiž rozesmával ostatní. Raději ho proto ze studia vykázali. Moon se však snažil pokaždé nějak dostat zpátky a jeho pokusy zůstaly zaznamenány i na vinylu. V samém závěru písně Happy Jack je slyšet, jak Tonwshend na Moona křičí: „Já tě viděl!“ Své ambice naplnil až v roce 1975, kdy vydal své jediné sólové album Two Sides of the Moon, kde s podporou velmi pestré sestavy muzikantů nazpíval své oblíbené písně.

Moonova bouřlivá přítomnost v kapele povzbudila tenze a rozepře, které mezi sebou jednotliví členové měli. Projevila se i v činnosti, v níž Who nad jiné vynikali – demolice vlastní aparatury! Začal s tím Townshend, když na několika koncertech rozmlátil svoji kytaru, Moon se svou zálibou v destrukci nezůstal pozadu a začal neméně snaživě likvidovat bicí soupravy.

Právě Moon svým běsněním založil neschválně proslulou tradici demolování hotelových pokojů rockovými hvězdami. Začal s tím už v roce 1966 a mnohým hotelovým manažerům se z něj protáčely panenky. Moon ničil zařízení, vyhazoval nábytek z oken a nechával vybuchovat toalety. Kapela měla kvůli němu zákaz vstupu do mnoha hotelů. Kvůli proplácení škod po jeho řádění byla po téměř celá šedesátá léta zadlužená a ještě v roce 1975 kvůli jeho výstřelkům vydělali na turné ani ne 50 liber.

Moon byl také proslulý svými kanadskými žertíky, leckdy odvážnými i krutými. Rád například jezdil svým autem s reproduktory po britském venkově a strašil místní obyvatele rozhlašováním smyšlených zpráv o povodních nebo invazi jedovatých hadů. Jeho oblíbenou kratochvílí byl převlek za starého vikáře, v němž chodil po ulici a obtěžoval ženy oplzlými řečmi. Jednou dokonce zorganizoval svůj vlastní únos.

Obětí jeho žertů se stávali i jeho kolegové, své by o tom mohli vyprávět Andy Brown nebo Andrew Steele. Ušetřeni nezůstali ani samotní Who. Před vystoupením v televizní show The Smothers Brothers Comedy Hour naládoval Moon jeden ze svých bubnů velkou náloží (o níž ostatní nevěděli) a během klasického ničení nástrojů ho svrhl z pódia a buben explodoval těsně u hlavy Petea Townshenda a před obličejem Rogera Daltreyho.

Toto destruktivní chování a záliba v explozích nebyla žádná póza, byla to přímo Moonova esence. Toužil po pozornosti, chtěl lidi bavit. Proto miloval turné, která mu dopřávala mnoho příležitostí svou potřebu naplnit. V přestávkách mezi koncerty se naopak nudil. V řádění ho podporoval alkohol a stimulanty, jež začal brát už krátce po nástupu do kapely.

Podle jeho životopisce Tonyho Fletchera pro něj byla fatální dlouhá přestávka mezi turné k albu Who’s Next a nahráváním Quadrophenie. Během ní zanedbával cvičení na bicí a místo toho nezřízeně pil. Začal mít vážný problém s alkoholismem a ten se brzy projevil i na pódiu. V roce 1973 se před koncertem v americké Kalifornii „posilnil“ směsicí sedativ a brandy a během slavné Won’t Get Fooled Again omdlel. Bedňáci ho odnesli do zákulisí, kde se ho studenou sprchou a injekcí kortizonu pokusili probrat. Přivedli ho zpátky, ale krátce na to znovu omdlel. Kapelu pak zachránil bubeník z publika Scot Halpin, který s Who odehrál tři poslední písně.

Incident byl počátkem smutného Moonova konce. Nezvládal své pití, přibral a z alkoholu mu odulo břicho. Při fotografování obalu alba Who Are You v roce 1978 se za něj styděl a tak se obkročmo posadil na otočenou židli. Na opěradle svítila věta Not to Be Taken Away. Během nahrávání samotného alba měl Moon potíže, jeho výkony byly slabé, nepamatoval si, co by měl hrát a obě skutečnosti ho znejišťovaly a deprimovaly. Ostatním spoluhráčům s ním docházela trpělivost a Moon cítil, že se pod ním houpe židle.

Podnikl proto poslední pokus o vlastní záchranu. Přestal pít, ale trpěl abstinenčními příznaky. Na jejich potlačení dostal Heminevrin, rizikový lék, jež se neměl užívat bez lékařského dozoru. Měl brát maximálně tři pilulky denně.

6. září se společně se svou přítelkyní Annette Walter-Lax vydal na premiéru filmu Buddy Holly Story a povečeřeli s Paulem a Lindou McCartneyovými. Viditelně sešlého muzikanta tehdy zachytil fotoaparát. Po návratu domů se pohádali kvůli tomu, že Annette odmítla uvařit jeho oblíbené jídlo. Moon si vzal několik tabletek léku a odešel spát. Druhého dne odpoledne ho přítelkyně našla mrtvého. V jeho žaludku se našlo 32 pilulek Heminevrinu a alkohol. Mrazivou shodou okolností zemřela ve stejném bytě o čtyři roky dříve americká zpěvačka Cass Elliot. Bylo jí 32 let, stejně jako Moonovi.

Jeho spoluhráče nešťastná zpráva šokovala, baskytarista John Entwistle se ji dokonce dozvěděl během interview. Se sebezapřením se rozhodli pokračovat v činnosti, Keithovo místo zaujal Kenney Jones. Byl to schopný hudebník, soustředěnější a rytmicky zdatnější. Jenže právě proto nemohl Moona uspokojivě nahradit. Dynamika i zvuk skupiny se výrazně změnily. Cítila to ona i její fanoušci. Po několika dalších letech se vlivem vnitřních sporů The Who rozpadli a byť se po pár letech opět sešli a hrají dodnes, nevypočitatelný efekt Keitha Moona na jejich koncertech stále schází.

Moonova přítelkyně později vystudovala psychologii a prohlásila, že podle jejího názoru trpěl svérázný bubeník buď mnohočetnou poruchou osobnosti, nebo bipolární afektivní poruchou, čímž si vysvětlovala jeho náhlé změny chování, stejně jako divoké řádění. V té době ho však nikdo nediagnostikoval, on sám se psychiatrické péče obával a právě proto se nebezpečným Heminevrinem začal léčit sám. Jako v mnoha tak podobných případech byla jeho smrt nešťastnou náhodou, jíž šlo lehce zabránit.

Mimo uvedených odkazů byla zdrojem kniha Dear Boy: The Life of Keith Moon od Tonyho Fletchera.