Článek
V dobách své největší slávy byl opravdovým prototypem rockové hvězdy – nadaný, pohledný, dopřávající si všechno, co mu sláva umožňovala. Na rozdíl od mnoha souputníků ho to ale nesemlelo. A na rozdíl od mnoha souputníků, jejichž hudba neobstála ve zkoušce časem, je Pageova tvorba stále tak přitažlivá jako před padesáti lety.
Narodil se jako James Patrick Page 9. ledna 1944. Ke kytaře se poprvé dostal ve dvanácti letech a už o rok později se objevil v pořadu BBC se svou skifflovou kapelou a poskytl první interview. Roztomile nervózní chlapec James Page měl tehdy ještě daleko do sebejistého tajnůstkáře Jimmyho Page. Na otázku, co chce dělat v dospělosti, odpověděl, že biologické výzkumy a zkoumat rakovinu… I když později skutečně získal místo laboratorního asistenta, rozhodl se věnovat hudbě na plný úvazek.
V šedesátých letech se postupně vypracoval na jednoho z nejžádanějších studiových hudebníků. Podílel se na stovkách nahrávek, sám si ani všechny nepamatuje. Z těch nejzajímavějších jmenujme například jeho účast na scénické hudbě pro film A Hard Day’s Night s Beatles, part v bondovské skladbě Goldfinger, nebo přispění na debutové album Kinks. Jeho kytara se zazněla u The Who, Joea Cockera nebo Herman’s Hermits. V té době se mu začalo říkat Jimmy, aby se jako „malým Jim“ odlišil od „Velkého Jima“ Sullivana. Práce studiového muzikanta zaručovala Pageovi dobrý příjem, takže když se na něj obrátila kapela Yardbirds, aby v ní nahradil Erika Claptona, mohl si dovolit odmítnout a místo dohodil Jeffu Beckovi.
Page psal, skvěle hrál a zároveň i produkoval. Tři esa v jednom.
Množství nahrávacích schůzek ho ale začalo odvádět od hudby, kterou měl rád. V poslední fázi skončil u znělek pro supermarkety a hotely. A když zjistil, kolik si vydělávají autoři písní, začal skládat vlastní. V roce 1965 nahrál a nazpíval svůj první singl She Just Satisfies. Toužil se však vrátit k plnohodnotnému životu v hudební skupině, takže když se znovu ozvali Yardbirds, už neváhal.
Soužití dvou silných individualit Jeffa Becka a Jimmyho Page v jedné sestavě nebylo jednoduché, první byl nespolehlivý, druhý zase velký puntičkář. Naživo ale fungovali skvěle a jejich vystoupením se měnila v divoké a dlouhé improvizace. Byl to důležitý předěl v Jimmyho kariéře, protože tehdy k dokonalosti vypiloval to, co už zakrátko proslaví Led Zeppelin. Ve studiu byla kapela naopak tlačena k tomu, aby produkovala líbivé tříminutové písničky. Page s tím nesouhlasil, jeho vize ale zase nesdíleli spoluhráči a Yardbirds postupně opustili.
Kytaristovi se tak otevřela možnost poskládat novou skupinu podle svého uvážení. V té době už mu navíc dělal manažera Peter Grant. Hromotluckého obchodníka vždy provázela, mírně řečeno, kontroverzní pověst, měl však dvě dobré vlastnosti: dokázal rozpoznat talent a svým svěřencům naprosto důvěřoval. I díky tomu dokázal Led Zeppelin přivést k do té doby nevídanému komerčnímu úspěchu. Jako první Page oslovil mladičkého Roberta Planta. Toho vidina setkání s ostříleným hudebníkem trochu děsila, ale nechal se přesvědčit. Déle odolával jeho kamarád a spoluhráč John Bonham, který se nechtěl vzdát dobře placeného angažmá v jiné kapele. Chvíli se ošíval i Jimmyho studiový kolega John Paul Jones. Málomluvného multiinstrumentalistu musela nakonec popíchnout jeho manželka. Nová čtveřice původně účinkovala jako New Yardbirds, ale záhy přešla k novému názvu Led Zeppelin (z původní Lead Zeppelin, tedy olověný zeppelin).
Navzdory tomu, že všichni se (s výjimkou Planta a Bonhama) znali jen přes Page, od začátku si dobře hudebně porozuměli. Potvrdilo to hned první album, které slavilo fenomenální úspěch. Byla to z velké části Pageova zásluha. Nebyl totiž jen skvělým kytaristou. Tajemství jeho úspěchu spočívalo v tom, že byl zároveň i skvělý producent. Za léta strávená ve studiu přesně věděl, co všechno je možné a jak se toho dá docílit. Nebál se experimentovat a měl skvělé spoluhráče, jejichž mimořádné schopnosti mu umožňovaly kousky, které do té doby málokoho napadly. I díky tomu dokázal původní blues rockové kořeny Led Zeppelin přetavit v něco dosud neslýchaného a nevídaně tak akcelerovat vývoj rockové hudby. V sedmdesátých letech nikdy nepokukoval po nahrávání vlastní sólové desky. Nepotřeboval to, skupina mu k seberealizaci plně stačila.
Špatně proto snášel kritiku svých písní, která se s železnou pravidelností vynořovala po vydání každého nového alba. Pozice Led Zeppelin nebyla u hudebních recenzentů zdaleka tak jednoznačná jako dnes a kritizovat jejich hudbu byl svého druhu kolorit doby. Pageovi vadily nepříznivé reakce a přičítal je tomu, že lidé nepochopili jeho záměr nebo sdělení. On sám si byl správností každého tónu skálopevně jistý.
Jsem rád, že se Jimmy Page prosadil, protože je jedním z největších žijících hudebních talentů.
Vedle studiové hudby byla pro Page neméně důležitá i prezentace na pódiu. Během koncertu mluvil minimálně, nepotřeboval publikum povzbuzovat skandováním nebo tleskáním. I tak byl společně s Robertem Plantem hvězdou, na níž se upírala pozornost. Když vzal do ruky houslový smyčec a začal jím přejíždět po strunách kytary, vyluzoval jeho nástroj psychedelické zvuky jako z jiného světa a hypnotizované publikum bylo fascinováno. Stejně tak, když pouhým máchnutím ruky před anténou thereminu kouzlil houkavé halucinogenní efekty.
V souvislosti s proklamovanou genialitou Jimmyho Page je však potřeba dodat i druhou stránku, a to byla inspirace, vypůjčování či vykrádání motivů, melodií a nápěvů jiných, většinou méně známých hudebníků. Led Zeppelin čelili nařčením z plagiátorství prakticky od prvního alba, na němž byly zcela autorské pouze tři písně. Dříve by nešlo o nic neobvyklého. V bluesovém prostředí se skladby nevázaly tak pevně na jejich autora a byly víceméně „veřejným majetkem“. To, že ji začali hrát jiní hudebníci, byl svého druhu kompliment, důkaz, že je píseň dobrá. Vše se začalo měnit, když do hry vstoupily peníze. A v případě Led Zeppelin šlo o hodně peněz. Bylo pochopitelné, že mnoho autorů nelibě neslo, že na jejich hudbě královsky vydělává někdo jiný. Kámen úrazu spočíval hlavně v tom, že tito původní autoři byli zamlčováni a skladby se připisovaly samotné skupině. Vzešlo z toho mnoho mrzutostí i žalob, které byly různě klopotně pytlíkovány. Někdo se satisfakce dočkal, někdo dokonce dostal podíl, jiní přišli zkrátka. Hudební svět se v pohledu na toto téma asi nikdy neshodne a rozhodnutí o tom, zda byl Jimmy Page hudební génius dodávající nový rozměr starým nápadům nebo zloděj riffů vezoucí se na myšlenkách jiných, si musí udělat každý sám.
Pokračování příště…
Zdrojem článku byla kniha Příběh Led Zeppelin: Když po Zemi kráčeli obři od Micka Walla a bookazine Led Zeppelin: Kompletní příběh.
