Článek
Podobnost života Johna Bonhama se slavným románem Roberta Louise Stevensona je až mrazivá. Jeho hlavní hrdina, ctihodný a přátelský doktor Henry Jekyll celý život bojoval s temnými zákoutími své duše. Jednou se mu podařilo namíchat drogu, po níž se proměnil v Edwarda Hydea, zlé a násilnické verze sebe sama. Proměněn v zakrslé a na pohled odporné individuum může naplno popustit uzdu všem svým choutkám. Má pocit, že je díky tomu neodhalitelný a nepostižitelný, ale zvrácená osobnost Edwarda Hydea jej postupně ovládne a začne se v něj proměňovat samovolně.
John Bonham se narodil poslední květnový den roku 1948. Bubnování se věnoval už od útlého dětství jako samouk. Díky svému ohromnému talentu se už na prahu dospělosti dostal mezi bubenickou špičku Velké Británie. Byl přesně tou osobností, kterou na konci šedesátých let sháněl do své nové kapely New Yardbirds kytarista Jimmy Page. Jeho odvážné vize o velkém úspěchu, ale na bubeníka neudělaly zdaleka takový dojem, jak čekal. Bonham v té době získal stálé angažmá za 40 liber týdně, takže měl jistotu pravidelného příjmu. V té době už byl totiž ženatý a měl dvouletého syna Jasona. Pageův podnik se mu zdál příliš riskantní, nehledě na to, že těžil z už pozapomenutého fenoménu původních Yardbirds.
Page i manažer Peter Grant Bonhama doslova zasypávali telegramy (neměl totiž doma telefon), nakonec ho však přesvědčilo, že na pozici zpěváka měl účinkovat jeho kamarád Robert Plant. Bonham si vymínil týdenní plat dvacet pět liber, plus dalších pětadvacet za řízení dodávky, ač v té době ještě neměl řidičák. Rytmickou sekci s ním vytvořil John Paul Jones, a ačkoliv byli osobnostně naprosté protipóly, záhy se velmi dobře sehráli.
Kouzelník s paličkami
Nová formace nakonec pojmenovaná Led Zeppelin slavila hned s prvním studiovým albem velký úspěch. Na oslnivém dojmu se významnou měrou podílel právě Bonham. V úvodní skladbě Good Time, Bad Times předvedl parádní trojšlap na basovém bubnu a už jen tímhle se nesmazatelně zapsal do hudební historie. Carmine Appice ze skupiny Vanilla Fudge, sám vynikající bubeník, tuto parádičku obdivoval a Bonhamovi na společném turné ukázal svoji bicí soupravu, kterou mu proslulá značka Ludwig vyrobila na míru. Zařídil mu totéž a Bonham tak dostal novou soupravu se dvěma basovými bubny, které se tehdy dostávaly do módy. Jeho bubnování to ale paradoxně uškodilo, protože kvůli druhému basovému bubnu hrál příliš divoce a ztrácel rytmus, jenž jinak dokázal držet s metronomickou přesností. Jimmy Page mu proto druhý buben zakázal. Bonham ho ještě párkrát propašoval na některé koncerty a naposledy se na scéně objevil při nahrávání alba Physical Graffiti v polovině sedmdesátých let. Teprve tehdy ho technici na Pageův povel nechali definitivně zmizet…
Bonhamův styl hry byl dravý. Ještě na prvním turné Led Zeppelin v Americe se promotérovi Billovi Grahamovi chlubil, že nepotřebuje ozvučení soupravy, protože hraje dost hlasitě sám o sobě. Byl to mimo jiné i jeden z důvodů, proč dříve nemohl sehnat angažmá. Byl zkrátka příliš hlasitý, a odmítal na tom cokoliv změnit. Když si některý kytarista přidal hlasitost, jednoduše ho přehlušil. Na promotéra Grahama to dojem neudělalo a důrazně Bonzovi (jak Bonhamovi všichni říkali), doporučil, ať si mikrofony k bicím koupí.
Jeho bubnování v průběhu večera běžně padly za oběť dva až tři páry paliček, v průběhu svého slavného až dvacetiminutového sóla Moby Dick neměl problém hrát i rukama. K hlasitým výkonům se sám hecoval. „Během hry řvu, abych se nabudil,“ prohlašoval, „rád dělám hromobití“. Bill Ward, bubeník Black Sabbath, o něm přesto tvrdil: „I když do toho řezal, měl v sobě i určitou jemnost, díky které hrál, jak hrál. Měl v sobě spoustu citu.“
Přestože je na studiových albech mnohokrát uveden jako spoluautor, ve skutečnosti se skladatelství nevěnoval. Nebylo to potřeba. Netoužil být psát texty ani hudbu, chtěl svým bubnováním dotvořit atmosféru a vyznění společného díla Zeppelinů. Na čtvrtém albu přesto sehrál klíčovou roli při tvorbě hned dvou písní. Když kapela zápasila s jednou skladbou, začal frustrovaný Bonham pro odlehčení hrát intro hitu Keep a Knockin‘ od Little Richarda. Zbytek kapely se k němu připojil a během pár minut se zrodila kultovní pecka Rock and Roll.
Podruhé Bonzo zachránil den, když si skupina v jiném songu zvolila takové střídání tempa, které nebyl nikdo schopen udržet. Bonham se po neúspěších jel odreagovat do města na koncert, kde vystupovala další bubenická ikona Ginger Baker. Jeho výkon ho vyhecoval, takže se vrátil do studia odhodlán ho něčím překonat. Vzal do každé ruky dvě paličky a dříve nepřehratelnou píseň zvládl natočit na dva pokusy. Na jeho počest dostala jméno Four Sticks (čtyři paličky). Tato historka dokonale ilustruje jeho přístup k hudbě. Využít všechen svůj talent a sílu k vytvoření něčeho mimořádného.
Zvíře na scéně
Bonhamova výbušná energie měla stinnou stránku. Když se napil, nedokázal se ovládat a zvláště na turné divoce řádil. Alkoholu holdoval už od mládí, takže měl sice neuvěřitelnou výdrž, ale dramaticky se měnil. Stával se vulgárním a agresivním a seznam jím vyvolaných skandálů v průběhu turné by vydal na tlustou knihu. Z těch publikovatelnějších lze uvést situaci, kdy kompletně zdemoloval tři přívěsy, protože mu nechutnalo přivezené občerstvení. Ničení hotelových pokojů byla tehdy všeobecně oblíbená disciplína rockových hvězd, u nikoho však nedosáhla takové úrovně jako u Bonza. Jistý hotel dokonce po neblahých zkušenostech žádal předběžnou kauci deset tisíc dolarů za to, že divokého bubeníka vůbec ubytuje a po pár letech už mu pobyt úplně zakázal.
V losangeleském baru Rainbow zase narazil na asistentku slavného producenta, která se na něj při příchodu usmála. Namol opilý Bonham k ní přišel a udeřil ji, až spadla na zem, se slovy: „Takhle na mě už nikdy nečum.“ V roce 1976 zase přerušil koncert Deep Purple, když vpadl na pódium a propálil, že jeho kapela vydává nové album Presence, jehož název byl dosud tajný. Následně ještě urazil kytaristu Tommyho Bolina. Za opilecké výtržnosti několikrát putoval i do vězení, vždy ho však zase opustil po zaplacení kauce. Jeho věrným kumpánem byl cestovní manažer Richard Cole, s nímž si třeba během turné v Japonsku koupili dvě šavle a opilí se s nimi šermovali v hotelu, až zničili všechno vybavení.
Jeho alkoholové eskapády vadily každému, kdo se s nimi setkal, a Bonzo si kvůli nim nadělal řadu odpůrců. Mnozí si kladli otázku, proč se tak nemožně chová. Jimmy Page to mimo jiné přičítal adrenalinu z koncertování. Podle něj dával Bonham do svého výkonu všechno a po konci vystoupení potřeboval vybít nahromaděnou energii.
Jiní mínili, že na Bonhama mělo špatný vliv odloučení od jeho rodiny. Ač se to může zdát překvapivé, Bonzo velmi lpěl na své manželce Pat a dětech Jasonovi a Zoë. Trpěl tím, že kvůli nekonečným turné s nimi tráví jen minimum času, žal utápěl v alkoholu a vztek si vybíjel na svém okolí. Když lidem ukazoval fotku rodiny, rozplakal se. Pro svou dcerku sbíral po světě panenky, které pečlivě balil a posílal do Anglie. Dmul se pýchou, když se syn vydal v jeho stopách a usedl za bicí. A neváhal udeřit diskžokeje, který si z malého Jasona dělal legraci. O tom, jak velký význam pro něj rodina měla, koneckonců vypovídá i jeho symbol na čtvrtém albu Led Zeppelin. Tři spojené kruhy značí triádu matka-otec-dítě. A také je to symbol piv Ballantine a zbraní Krupp.
Doma byl úplně jiný než na turné. Staral se o dům a rád se oblékal do elegantních obleků. Jeho vášní byla auta, ve své garáži měl každou chvíli nové, dokázal se hodiny bavit tím, že túroval motor. Po silnici s nimi ale jezdil stejně zběsile, jako řádil na koncertech. Několikrát boural, nikdy se mu však naštěstí nic vážného nestalo.
Ve druhé polovině sedmdesátých let si začal Bonham uvědomovat, jak moc ho jeho démoni ovládají. K bezbřehému pití se přidala i závislost na kokainu a později heroinu. Přesto v té době ukázal i své nejlepší já. Stal se velkou oporou Robertu Plantovi poté, co náhle zemřel jeho čtyřletý syn Karac. Jako jediný ze spoluhráčů přišel na jeho pohřeb, což pro zdrceného Planta hodně znamenalo. Když se v následujícím roce utápěl v depresích a zvažoval definitivní odchod do ústraní, byl tu Bonzo, který ho dokázal zvednout a povzbudit k tomu, aby se ke zpěvu vrátil.
Mysleli, že je nezničitelný…
Po této vynucené přestávce se Zeppelini chtěli vrátit zpátky na výsluní. Po vydání alba In Through the Out Door začali plánovat nové americké turné. Bonhama tahle vidina vyděsila, bylo mu jasné, co s ním odloučení od rodiny zase udělá. Ve velkém užíval prášky proti úzkosti a zapíjel je alkoholem. Přepadaly jej pocity méněcennosti. Jednou se Robertovi Plantovi svěřil: „Jsem vyřízenej. Všichni hrajou líp než já. Něco ti řeknu: až začneme zkoušet, ty budeš hrát na bicí a já budu zpívat.“
Navzdory hlučné osobnosti míval Bonham před vystoupením trému, bál se, že to ostatním pokazí. Tyto pochybnosti se nyní jen prohloubily. Když jel 24. září 1980 na první zkoušku před plánovaným turné, od rána pil. Množství alkoholu vyvedlo z míry i asistenta, který Bonza do zkušebny vezl. V pití bubeník pokračoval i během zkoušky a nakonec ho pozdě v noci uložili namol opilého na gauč. Tuhle situaci už znali z dřívějška. Jenže Bonzo se ráno neprobouzel a když ho šli Benji LeFevre a John Paul Jones následujícího odpoledne zkontrolovat, zjistili, že je mrtvý. Zemřel v důsledku plicního edému vzniklého vdechnutím zvratků. Bylo mu 32 let.
Jeho smrt všechny šokovala. Po všem, co měl za sebou, ho všichni považovali za nezničitelného. Předčasný odchod zasadil skomírající vzducholodi Zeppelinů poslední ránu. Všichni se shodli, že pokračovat bez Bonza nemá cenu a na začátku prosince oficiálně oznámili veřejnosti svůj konec. Při pozdějších návratech kapely na pódium usedl dvakrát na místo svého otce Jason Bonham.
Zdrojem článku byla kniha Micka Walla: Příběh Led Zeppelin; Když po zemi kráčeli obři.
