Hrozný, špatný a důstojný: návraty Led Zeppelin na pódia

Nečekaný konec Led Zeppelin v důsledku úmrtí jejich bubeníka po prvotním šoku a smutku vedl fanoušky k tomu, že začali doufat, že zbylí členové se v nějaké podobě jednoho dne přece jen vrátí – s novým albem, turné nebo i jediným koncertem. V samotné kapele však bylo toto téma choulostivou věcí, k níž se každý stavěl trochu jinak a s rozdílným zápalem pro věc.

Konec Led Zeppelin nejvíce bolel Jimmyho Page, zakladatele a kapelníka. Podle svých slov první dva roky téměř nesáhnul na kytaru, příliš mu připomínala celou tu tragédii. Jako jediný se také nepustil do žádného nového projektu, jen se bezcílně ploužil po svém domě přesvědčený o tom, že nebýt Bonhamovy smrti, skupina by mohla pokračovat dál, překonat své krize a v osmdesátých letech se znovu vzchopit. Kolem často brousili fanoušci a jeho tehdejší partnerka Charlotte některé z nich pouštěla dovnitř. V té době se na černém trhu objevila spousta zeppelinovských bootlegů zjevně pocházejících z nahrávek, které Pageovi někteří nenechaví příznivci ukradli.

Pragmatický John Paul Jones se smířil se stavem věcí. Vrátil se k občanskému jménu John Baldwin, stáhl se na svou farmu v Sussexu a trávil čas s rodinou. Následně se vrhl na produkci a pomáhal s nahráváním pestré škále umělců – R.E.M., Heart nebo Paulovi McCartneymu. Splnil si sen stát se skladatelem filmové hudby. Celkově však zůstával stejným mužem v pozadí jako kdysi v Led Zeppelin. Do jiné kapely nezamířil, protože „copak by mohla být tak dobrá jako Led Zeppelin?“

Naopak Robert Plant se své předchozí kariéře a image „zlatého boha“ s odhalenou hrudí a rozevlátými vlasy postupně a vědomě vzdaloval. Svou první desku Pictures of Eleven vydal v roce 1982 a jeho hlavní starostí bylo, aby nezněla jako Led Zeppelin. Konec skupiny pro něj na rozdíl od Page byl příležitostí dělat věci jinak.

Ohromné rockové monstrum mohlo ožít jen na podobně monstrózní akci. Tím se stal v roce 1985 Live Aid, do té doby nevídaný benefiční koncert organizovaný k pomoci hladomorem zasažené Etiopii. Začínal v britském Wembley a poté pokračoval na stadionu JF Kennedyho v americké Filadelfii. Seznam vystupujících umělců byl opravdu hvězdný – Judas Priest, U2, David Bowie, Mick Jagger, Paul McCartney nebo Phil Collins. Pro koncert se dala dohromady původní sestava Black Sabbath, na pódium se vrátili The Who a nezapomenutelné vystoupení předvedli Queen. A jednou z událostí se stalo první setkání Page, Planta a Jonese na jednom pódiu od roku 1980.

Šlo o těžkopádnou improvizaci. Původně měl vystoupit jen zpěvák a kytarista, neboť oba tehdy podnikali turné po Spojených státech. S Jonesem se nepočítalo, na baskytaru měl hrát Paul Martinez z Plantovy doprovodné kapely a za bicími seděl Tony Thompson. Jones se o chystané akci dozvěděl pouze den předem a dorazil až na poslední chvíli, rozmrzelý, že na něj bývalí spoluhráči, podle něj úmyslně, zapomněli. Později v rozhovoru obvinil z celé šarády Planta.

Výkon kdysi uctívaných Led Zeppelin byl na Live Aid hrozný. Robert Plant hned po příchodu na scénu požádal o strpení, než se vyladí odposlechy, což se stejně nepodařilo. Asi jen proto, že se neslyšel, dokázal Jimmy Page absolvovat celý koncert s rozladěnou a příšerně znějící kytarou. Po zahajovacím Rock and Rollu zněla následná Whole Lotta Love v jeho podání velmi psychedelicky. Ve formě nebyl ani Robert Plant bojující hlavně na začátku s notně ochraptělým hlasem. Celkový dojem nevylepšili ani bubeníci, vedle již zmíněného Tonyho Thompsona totiž hostoval i Phil Collins. Frontman Genesis byl vedle zpěváka a skladatele i velmi schopným bubeníkem a jeho spojení s Led Zeppelin mohla být zajímavá kombinace. Collins byl ale nepřipravený a také unavený, protože jeho vlastní vystoupení bezprostředně předcházelo bloku Led Zeppelin. Ve výsledku tak působil přebytečně.

Page i Plant se později za svůj výkon styděli, byť zpěvák dodával, že „je úžasné, že jsme to jako spoustu jiných koncertů nějak zvládli, i když jsme zrovna neměli svůj den“. Ve výsledku na tom nesešlo, protože reakce publika byla nepopsatelná. Elektrizující atmosféra večera při třetí a závěrečné Stairway To Heaven se dala přirovnat k vrcholným letům Led Zeppelin o dekádu dříve. Bouřlivé přijetí kapelu zaskočilo a je dobře patrné na začátku, kdy se Plantovi při pozdravu rozlije po tváři nevěřícný šťastný úsměv.

Právě mohutné skandování publika, které je volalo ještě čtvrt hodiny po odchodu, zatřáslo dosud pevným Plantovým přesvědčením se k Led Zeppelin nevracet. Opojená přijetím na Live Aid se krátce na to trojice Page-Plant-Jones sešla, aby se pokusila o comeback, s Tonym Thompsonem na bubenické stoličce. Po prvním spokojeném dnu se začaly v dalších čtrnácti dnech objevovat neshody, zejména Plant neustále tvrdil, že na nějaké Zeppeliny nebude v polovině osmdesátých let už nikdo zvědavý. A když se Thompson jednoho večera vyboural v autě, byla to záminka projekt ukončit.

Druhý návrat Led Zeppelin na pódium se konal o tři roky později, kdy vystoupili v rámci oslav čtyřiceti let od založení svého domovského hudebního vydavatelství Atlantic. Na bicí tentokrát skupinu doprovázel dvaadvacetiletý Jason Bonham, syn Johna Bonhama. Koncert v New Yorku byl přenášen živě, ale znovu nebylo o co stát. Problémy opět začaly už před začátkem. Ani teď nedorazil Robert Plant s velkým nadšením a prohlásil, že nechce zpívat Stairway to Heaven – píseň, na níž všichni čekali. Jimmy Page byl velmi zklamaný, sám píseň na svých koncertech hrál bez zpěvu, protože „Robert je jediný zpěvák, se kterým ji chci hrát“.

Plantův odpor vrtal mnohým hlavou. On sám tvrdil, že píseň napsal jako kluk a teď už se do ní nedokáže vžít. „Možná jde o to, co se z ní stalo. Některé věci, i když jsou dobré, se prostě tak dlouho opakují, až zapomeneš, jaký měly smysl,“ dodal v jednom z rozhovorů krátce po vystoupení. Pageovi se však nakonec podařilo Planta přesvědčit, aby si to rozmyslel a tak píseň na konci setu zazněla.

Kytarista měl ale své vlastní potíže. Zpěvákovo rozhodnutí jej rozhodilo, v té době se mu navíc narodil syn, takže byl unavený z cesty i časového posunu. Před vystoupením ho pronásledovaly pochybnosti, takže nakonec nastoupil na pódium vyčerpaný a podrážděný. Podal jeden ze svých nejhorších výkonů, a „řada lidí, co to viděla, si mohla myslet: on už na to nemá,“ dodal k tomu.

Zbytek kapely se předvedl lépe než na Live Aid a zejména Jason Bonham byl víc než důstojným zástupcem svého otce, přestože předvedené verze hitů Heartbreaker nebo Whole Lotta Love rozhodně nepatří k nejlepším. Stoprocentně v kondici opět nebyla technika. John Paul Jones se mohl za klávesami snažit, jak chtěl, v televizním přenosu nebyly slyšet.

Na Led Zeppelin se opět snesla kritika, například i od jejich bývalého manažera Petera Granta. Odsoudil už předchozí vystoupení a servítky si nebral ani nyní. Byl dotčený i proto, že ředitelství Atlantiku ho na oslavu nepozvalo.

V následujících téměř dvaceti letech se několikrát uvažovalo o dalším společném koncertu, ale k opětovnému shledání došlo až na sklonku roku 2007. Page, Plant a Jones oznámili, že společně odehrají jeden dvouhodinový koncert v londýnské O2 Aréně. Oficiálně se jednalo o poctu nedávno zemřelému řediteli Atlantic Records Ahmetu Ertegunovi, ve zmíněném období však podobné „comebacky“ pořádalo mnoho slavných kapel ze sedmdesátých let – od The Who, přes Genesis a Pink Floyd až po The Police a to buď koncerty, nebo opětovným vydáváním svých úspěšných nahrávek.

I Zeppelini už měli na kontě tento úspěch – kompilace Mothership se prodávala velmi dobře, což i věčně pochybujícího Planta přesvědčilo, že návrat bude mít smysl. Nehledě na to, že skupině by se po dvou nepodařených vystoupeních hodil nějaký trochu důstojnější konec. Zpěvák si však stanovil několik podmínek: předně nechtěl zpívat žádný „heavy metal“, takže z tracklistu zmizely hity jako Immigrant Song nebo Achilles Last Stand. Naopak Stairway To Heaven byl tentokrát ochoten zazpívat, ale pouze pod podmínkou, že nebude poslední. Řekl také, že nechce žádné dlouhé improvizace, jimiž byla kapela dříve proslulá, a koncertní verze písní se měly co nejvíc podobat studiovým nahrávkám. Pageovi a Jonesovi nezbylo než souhlasit. Pryč byly doby, kdy měli v kapele hlavní slovo, teď směr určoval Plant.

Vystoupení symbolicky otevřely řízné akordy Good Times, Bad Times. Hned bylo znát, že tentokrát je kapela mnohem lépe připravená a také v nepoměrně lepší náladě. Jimmy Page se svými typickými grimasami a trhavými pohyby si hru užíval a s každou písní dokazoval, že stále patří k absolutní kytarové špičce. John Paul Jones jako vždy nenápadně kouzlil v pozadí, tentokrát se však nemohl skrývat ve tmě, neboť oproti dřívějším zvyklostem se na pódiu téměř celou dobu svítilo. Za bicími opět seděl Jason Bonham. Oproti předchozímu vystoupení sice přišel o vlasy, ale zápal ho neopustil. Také Robert Plant byl v dobré náladě, byť se na začátku držel se zpěvem trochu zpátky. Ve čtvrté písni In My Time Of Dying se však naplno vrátil jeho typický zeppellinovský styl zpěvu.

V setlistu se vedle očekávaných pecek jako Kashmir, Since I've Been Loving You, Trampled Under Foot nebo Black Dog objevilo i pár překvapení. Kapela po velmi dlouhé době předvedla Ramble On v kompletní délce a úplně poprvé zahrála For Your Life z opomíjeného alba Presence. Po úvodních taktech je dobře vidět nehybné a tiché publikum usilovně snažící si vzpomenout, co je to za skladbu. V Dazed and Confused se dostane ke slovu i proslulý Pageův smyčec a v Whole Lotta Love i theremin.

Vystoupení vyvrcholilo epicky podaným Kashmirem, který svým provedením předčil i Stairway To Heaven. Po jeho konci následuje téměř dojemné a pokorné loučení kapely, členové se ve vzájemném objetí uklánějí. Na tváři Jimmyho Page svítí místo jeho typického potměšilého výrazu široký šťastný úsměv, že jeho Led Zeppelin znovu ožili.

Toho večera se skupině konečně podařil důstojný návrat. Tentokrát se ukázala v nejlepším možném světle. Výkony všech členů zasloužily uznání a postupem času se kapela po trochu sterilním začátku dostávala stále víc do tempa a dala koncertu silný náboj. Pokud by to měl být poslední koncert Led Zeppelin, byl by více než zdařilým zakončením obdivuhodné kariéry kapely a spokojení s ním mohou být všichni. Fanoušci i Jimmy Page.

Zdrojem článku byla kniha Příběh Led Zeppelin: Když po Zemi kráčeli obři od Micka Walla a bookazine Led Zeppelin: Kompletní příběh