Dvě padající hvězdy aneb největší přešlap Jimmyho Page

V sedmdesátých letech zářily na rockovém nebi jasné hvězdy Led Zeppelin a Bad Company. Dalo by se říci, že jedna vznikla od druhé, neboť Bad Company se stala první smluvní kapelou nového vydavatelství Swan Song (Labutí píseň) založeného právě managementem Led Zeppelin. A všemocný Peter Grant se vedle Led Zeppelin ujal i řízení Bad Company.

Obě kapely zažily v sedmdesátých letech dříve nevídané komerční úspěchy. Ale s tím, jak se rocková hudba překotně vyvíjela, nastal na konci dekády soumrak velkých rockových dinosaurů. Smrt Johna Bonhama byla ranou, z níž se už Led Zeppelin nevzpamatovali, a jejich hvězdná vzducholoď definitivně ztroskotala. Bubeníkovu smrt těžce nesl i manažer Grant. Stáhl se do ústraní, kde ho pohltili jeho démoni a své svěřence z Bad Company nechal napospas osudu. Přesněji řečeno vlastním vnitřním sporům, po nichž to raději zabalili. Pouhé dva roky po Led Zeppelin.

Bez zajímavosti není, jak uvádí ve své knize Steve Pilkington, že Paul Rodgers byl původně lákán konkurenty Led Zeppelin – Deep Purple – aby se stal jejich zpěvákem. Vzhledem k tehdejšímu záměru kapely přiklonit se více k blues to mohlo být velmi zajímavé spojení…

Jimmy Page nesl konec své kapely nejhůře. Robert Plant dokázal rozjet sólovou kariéru, John Paul Jones se vrhl na produkci, ale Page se stále utápěl v drogách a alkoholu a stýskalo se mu po chvílích slávy. Není divu, Led Zeppelin byli jeho dítětem, vložil do nich všechny své nápady a to jak hudební, tak producentské. Proto s jejich koncem i nejvíce ztratil.

Veřejnosti se připomenul až na charitativním koncertě ARMS (Action Into Research For Multiple Sclerosis) v roce 1983. Nebyl v dobré formě, podle očitých svědectví, z něj heroin udělal takovou trosku, že nebyl schopen zformulovat smysluplnou větu. Během americké části turné se však po několika letech potkal právě s Paulem Rodgersem. Podle knihy Když po Zemi kráčeli obři, Rodgers dobře rozuměl Pageovým pocitům, také on se těžko smiřoval s tím, že po rozpadu Bad Company zmizel ze světových pódií. Setkali se poté ještě několikrát, napsali společně několik skladeb a následně se dohodli na utvoření nové skupiny.

Teoreticky měli všechny předpoklady k úspěchu. Jimmy Page i přes své tehdejší problémy stále platil za špičku ve svém oboru, jen málokdo s kytarou uměl to co on. Co však Page činilo výjimečným, byly jeho producentské schopnosti. Své nápady lehce propojoval se zbytkem kapely a dokázal si vše řídit tak, aby dosahoval kýžených výsledků. Úspěch Led Zeppelin spočíval výraznou měrou právě na Pageových schopnostech producenta.

Paul Rodgers byl zase výrazný frontman s nezaměnitelným syrovým hlasem. Uznání zaslouží už jeho působení v kapele Free a v Bad Company k němu dokázal přidat i komerční úspěch. Nadto byl i nadaným textařem. Nepotřeboval vzletná slova ani složité obraty, jednoduchým jazykem dokázal dokonale sdělit svou myšlenku a následně ji i odpovídajícím způsobem podat.

Do sestavy přibrali baskytaristu Tonyho Franklina z kapely Roye Harpera a bubeníkem se stal Chris Slade, bicí mašina známá především svým pozdějším působením v AC/DC. Nadějnou sestavu podporovaly i nadšené reakce fanoušků, kteří vzali útokem jak koncerty, tak hudebniny, kde se objevilo jejich první album.

Očekávání rychle splaskla. Hlavní problém tkvěl v obsahu. Jak Page, tak Rodgers odmítali hrát skladby svých dřívějších kapel (hráli pouze několik kousků ze svých sólových alb). To je pochopitelné rozhodnutí, pokud by ho dokázal nahradit nový svěží repertoár. Ale právě v tomto ohledu Firm na prvním albu selhali. Žádné řízné riffy, žádná chytlavá melodie, žádný charismatický vokál. Jejich hudbě v té době udávala směr poněkud nevýrazná směs funku a rocku. Ke cti kapele slouží, že se pokusila držet tehdejších trendů, ale v kombinaci s výše zmíněným vytvořili tuctovou a zaměnitelnou hudbu, v níž své pověsti zůstali hodně dlužni.

Z nepříliš zajímavé tvorby Firm se obvykle připomíná skladba Midnight Moonlight, což byla zapomenutá skladba Led Zeppelin z poloviny sedmdesátých let. Epický devítiminutový epos skutečně dává vzpomenout na zašlá léta slávy, ale už je to spíše slabé volání, žádné druhé Stairway To Heaven. Druhým vzpomínaným kusem je singl a největší hit Radioactive. Ten naopak představuje zcela komerční záležitost. Při jeho poslechu a pohledu na klip může být fanouškovi Led Zeppelin pouze smutno.

Paradoxně mohlo mnohem lepší dojem zanechat druhé album pojmenované Mean Bussiness (Vážná věc). Otevírá ho svižný Fortune Hunter, poháněný riffem jako vystřiženým z alba Presence a také Rodgers zpívá plantovsky rozevlátým stylem, takže píseň docela věrně připomíná starou tvorbu Led Zeppelin. Za zmínku stojí i melodická Tear Down The Walls nebo naopak typicky rodgersovská Spirit Of Love. Každá z vyjmenovaných písní je však jiná, což znamená, že album postrádá jednotný styl. Jako by kapela nemohla nalézt pevnou půdu pod nohama. Trápí ho tak přesně opačné problémy než jeho předchůdce.

V době vydání Mean Bussiness se nad Firm už smrákalo. Počáteční nadšení vyprchávalo a své poslední koncerty už kapela hrála před poloprázdnými hledišti. Rodgers s Pagem se tak rozhodli její činnost ukončit. Navzdory neúspěchu si kytarista kapelu pochvaloval, protože ho prý „spasila“. Pravdou je, že v té době se konečně vymanil ze závislosti na heroinu a znovu dokázal naplno koncertovat.

V souvislosti s tím se nabízí poslední otázka, a sice, jací byli Firm naživo. A odpověď je, že velmi dobří. Staří showmani Page a Rodgers vystupovali s patřičným nasazením, které dává okázale zapomenout sterilitě studiových nahrávek. Jimmy Page dokonce předváděl své proslulé číslo se smyčcem. Celkově z výkonu celé kapely čiší elán a nadšení, byť vystoupení už nejsou tak strhující jako koncerty v sedmdesátých letech. Plně tak lze rozumět Pageovu výše citovanému nadšení.

Dnes už se ale k formaci Firm žádný z jejích protagonistů příliš nehlásí, byť Paul Rodgers ještě občas některé skladby na koncertech předvádí. Jak v kariéře jeho, tak Jimmyho Page to byla spíše slepá ulička. Oběma sice umožnila zavzpomínat na staré dobré časy slávy, ale nedala vzniknout žádné zapamatovatelné hudbě. Takové, jakou bychom od umělců jejich formátu očekávali. Víc než „hvězdné spojení“ dvou rockových veličin se nabízí srovnání s „padající hvězdou“ ze slavné písně Bad Company.