Článek
Metaloví králové už se na scéně pohybují přes padesát let. Za tu dobu se významnou měrou podíleli na definici tvrdé hudby a pro mnohé fanoušky zůstávají s hlasem svého frontmana Roba Halforda a image metalistů oděných v kůži doslova synonymem metalu. K současné reputaci se však museli v prvních letech doslova prokousávat.
V roce 1974, po pěti letech účinkování, se ustálila sestava čtyř členů klasické sestavy – zpěvák Rob Halford, baskytarista Ian Hill, kytaristé K. K. Downing a Glenn Tipton. Paličky si v kapele podával jeden bubeník za druhým, v tom čase seděl na stoličce John Hinch. V tomto složení poprvé nastoupili do studia a pod vedením producenta prvních tří alb Black Sabbath Rodgera Baina nahráli svou první desku Rocka Rolla. Titulní skladba se následně stala i jejich prvním singlem. Krátce na to dostali možnost píseň předvést v pořadu BBC.
Z dnešního pohledu je to velmi zajímavá podívaná. Žádná kůže, žádné pyramidy. Uprostřed stojí Rob Halford s dlouhými vlasy a v blůzce, kterou, jak uvádí ve své autobiografii, si půjčil od své sestry. Vedle něj hrající K. K. Downing v pestré košili zase vypadá jako zapomenutý člen Lynyrd Skynyrd. Ian Hill není kvůli rozložení kamer vidět takřka vůbec. Některé věci se naopak nezměnily – Glenn Tipton zahajuje skladbu se svým typickým šelmovským úsměvem.
Samotná hudba bude pro fanouška metalových Judas Priest vystřízlivěním, protože je na hony vzdálená jejich pozdější produkci. Z hlediska žánru se Rocka Rolla zařazuje nesnadno, protože stojí na hraně několika stylů. Ani Rob Halford ještě úplně nerozvinul svůj typický hlasový projev. Za zmínku však stojí i vokální výkon ve druhé předváděné písni Dreamer Deceiver/Deceiver.
Rocka Rolla je přesto v několika ohledech velmi zajímavá. Otevírá ji chytlavý Tiptonův riff, k němuž se záhy přidává K. K. Downing s pestrou škálou akordů. Kytarový tandem po prvním refrénu dává vyniknout své sehranosti a skvěle se doplňuje i po zbytek skladby. Pozorný posluchač si však všimne i basového partu Iana Hilla, který zejména v refrénu duní téměř jako předzvěst heavy metalu, k němuž skupina za pár let přejde.
Během druhé sloky skladba začíná nabírat na obrátkách. Kapela přidává na intenzitě a naplno využívá potenciál skladby. Tipton pak s pomocí kvákadla korunuje celé vystoupení krátkým sólem. Během něj a až do závěru už píseň dostává takřka metalový nádech.
Na album kapela později nevzpomínala v dobrém (což lze při poslechu studiového provedení Rocka Rolly pochopit). Jakmile ho nahradil jiný repertoár, přestaly jeho písně znít na koncertech. Více než 45 let trvající tabu kapela prolomila až v roce 2020, kdy titulní skladbu znovu živě zahrála. Tato performance názorně ukazuje, jak dlouhou cestu Judas Priest za tu dobu urazili. Ale navzdory jejich sebekritice zůstává i původní televizní provedení pozoruhodnou ukázkou schopností teprve začínající kapely.
