Článek
V roce 1972 vydal dvaadvacetiletý Stevie Wonder úspěšné album Talking Book. V jeho tracklistu se největším hvězdou stala píseň Superstition. Skvělý hit definoval nejen samotného Wondera, ale i jeho nástroj a záhy také stal vděčnou inspirací pro ostatní muzikanty.
Na jeho vzniku se podílel anglický kytarový mág Jeff Beck. Wonder na svých albech sice většinu instrumentálních partů nahrával sám, kytaru však rád přenechával schopným kytaristům, proto kývl na spolupráci. Zrod skladby byl rychlý a spontánní. Když Beck přišel s úvodním bicím partem, nechal ho Wonder hrát a začal do něj improvizovat. Ještě ten den bylo demo nové skladby hotové.
Nesmrtelný klávesový riff nahrál Wonder na clavinet, elektrický klavichord od německé firmy Hohner. Šlo o inovátorské spojení starého klasicistního nástroje (předchůdce klavíru) s moderní technologií. Clavinet má díky tomu nezaměnitelný zvuk oscilující mezi kytarou a klávesami, takže neznalého člověka dokáže velmi snadno zmást. Vyráběl se už od roku 1964, největší slávu však zažil právě v době, kdy k němu usedl Stevie Wonder. Jeho hbité prsty stvořily riff, jenž se stal doslova esencí funku a záhy začal přitahovat další hudebníky.
Led Zeppelin
Jedním z nich byl i John Paul Jones z Led Zeppelin. Pod vlivem Billyho Prestona a právě Stevieho Wondera rozšířil nadaný multiinstrumentalista svůj hudební arzenál právě o clavinet. Objevil se na šestém albu Zeppelinů Physical Graffiti ve skladbě Custard Pie, kde se však trochu ztratil pod náporem kytary Jimmyho Page. Hlavní roli si naopak zahrál v Trampled Under Foot z téže desky.
Ústřední staccatový riff vycházel právě ze Superstition a byť pozměněný, podobu se svým vzorem nezapře. Ale zatímco Wonderův hit pohání lehký, rytmem nabitý funkový groove, Led Zeppelin stejný základ oblékli do svého typického rockového kabátu a stvořili mohutnou a naparovačnou skladbu. Tvrdší vyznění způsobil John Bonham rockově těžkopádným partem na bicí. Také Jimmy Page v průběhu hry neustále vylepšuje svůj zvuk různými efekty a pozadu nezůstává ani Jones s hlavním sólem uprostřed skladby. Je to frontální útok na posluchačovy smysly, navíc se silným komerčním potenciálem. Díky němu se Trampled Under Foot dočkala vlastního singlu a stala se nezbytnou součástí každého koncertu.
Text Roberta Planta měl původ v úplně jiném žánru – inspiroval se skladbou Terraplane Blues od Roberta Johnsona z roku 1936. Legendární bluesman v něm žehrá na nevěru a jeho text je plný sexuálních metafor. Plant mnohé z nich převzal, na rozdíl od Johnsona se však rozplývá nad sexuálním pokušením. Text s erotickým nábojem velmi příhodně ladí s instrumentálem a dohromady vytváří jednu z nejlepších písní Led Zeppelin.
Malou záhadou zůstává jen název, neboť obrat „trampled under foot“ (ušlapán) se v textu vůbec neobjevuje. Teorie jsou různé, podle rockového novináře a příležitostného vykladače okultismu Micka Walla souvisel se zájmem Jimmyho Page o okultismus a vycházel z textu, v němž se psalo o tom, že každý templář se musel před vstupem do řádu zřeknout kříže, plivnout na něj a pošlapat ho.
Deep Purple
Na sklonku roku 1974 se Superstition stala inspirací i pro Deep Purple. Natáčeli tehdy své deváté album Stormbringer. Funk jim rozhodně nebyl cizí a jeho vliv lze zaslechnout v mnoha písních druhé sestavy, za všechny jmenujme třeba Flight Of The Rat, Never Before či No, No, No. Naplno se však projevil až s příchodem Glenna Hughese v roce 1973. Malou ochutnávkou se stala píseň You Fool No One z desky Burn, naplno se nový baskytarista projevil právě na Stormbringerovi. Měl k tomu příhodné podmínky – kytarista Ritchie Blackmore se v té době rozváděl, takže se na nahrávání a skládání nesoustředil zdaleka tolik jako dříve. Uvolněný prostor využil právě milovník soulu a funku Hughes, aby začal své oblíbené žánry více prosazovat do hudby Deep Purple. Za to si od Blackmorea vysloužil osobitou pochvalu – kytarový samorost prohlásil, že funkový materiál je dobrý leda tak pro leštiče bot.
Také Hughes byl obdivovatelem Stevieho Wondera a jeho hitu a pod tímto vlivem vytvořil společně se zpěvákem Davidem Coverdalem skladbu You Can’t Do It Right.
Blackmore navzdory své nechuti zahajuje píseň energickým kytarovým riffem ve stylu Superstition. Na scénu pak přichází zbytek skupiny vedený Jonem Lordem, jehož klávesy velmi připomínají clavinet, byť se jedná o jiný nástroj. Coverdale s Hughesem předvádějí svůj typický dvojhlas, přičemž každý se ujímá i své sloky. Píseň má celkově strhující funkový náboj, asi nejsilnější na celém albu. Blackmore po úvodu vyklízí pozice a ve zbytku stopáže o sobě moc vědět nedává. Bylo to signifikantní. Nově nabraný směr ho nebavil a posloužil mu jako záminka k odchodu z kapely.
Ukázalo se, že jeho přesvědčení sdílelo i mnoho příznivců a na album Stormbringer se po vydání snesla velká kritika. Pro rockově orientované fanoušky byl výsledný materiál příliš měkký a hodně se vzdálil dřívější tvorbě Deep Purple. A příhodným klackem k tepání celé desky se stala právě You Can’t Do It Right. Ona se stala symbolem přílišného prolnutí s funkem, které nebylo každému po chuti. Píseň kapela nikdy živě nehrála a postupně zapadala prachem.
Po mnoha letech už emoce opadly a dnes při hodnocení této písně záleží na míře shovívavosti toho kterého fanouška, zda si tento svižný funko-rockový kus oblíbí. Z čistě hudebního hlediska se však o nějaký velký zapomenutý klenot nejedná.
Jeff Beck na závěr
Krátce po vydání Superstition vyšla stejná skladba i v podání Jeffa Becka. Byla to součást dohody mezi ním a Wonderem jakožto poděkování za pomoc při natáčení alba Talking Book. Píseň nahrála hvězdná tříčlenná superskupina tvořená Beckem, baskytaristou Timem Bogertem a bubeníkem Carminem Appicem. I v jejich verzi sice hraje clavinet, je to však asi jediný spojovací prvek. Jinak je to tvrdá rocková, skoro až metalová záležitost, která se skoro až nepatřičně odchyluje od Wonderovy předlohy.
