Nadšeně hlasitá, nakažlivě zábavná – kapela Humble Pie

Analogie s legendárními Zeppeliny není samoúčelná, protože na sklonku šedesátých let to vypadalo, že se jejich cesty protnou. Když totiž Jimmy Page dával dohromady hvězdnou sestavu své nové kapely, mezi kandidáty na zpěváka byl i jistý Steve Marriott. Sotva dvacetiletý mladík tehdy vedl populární mládežnickou skupinu The Small Faces, jejíž tvorba je u nás dobře známá i u těch, kteří toto jméno nikdy neslyšeli. Právě od nich totiž pochází tento šlágr později nazpívaný Václavem Neckářem.

Při pohledu na vystoupení není těžké poznat, co Page na Marriottovi zaujalo. Byl to ohromně charismatický showman s pronikavým hlasem, který do svého výstupu dával sto procent. Steve navíc už od dětství účinkoval na pódiích i před kamerou a v šedesátých letech se stal módním idolem subkultury mods. Částečně z toho těžili The Small Faces založení roku 1965.

Sláva se ale Marriottovi postupně začala zajídat. Vadilo mu, že je zaškatulkován jako teenagerská popová celebrita, protože mu to bránilo hrát sofistikovanější hudbu. Byl například fanouškem amerického rhytm’n’blues. Ale do doby, než si rockeři tento žánr více osvojí, bylo ve druhé polovině šedesátých let ještě daleko. Steve byl jedním z pionýrů této difuze.

Přesto se o změnu pokusil ještě v rámci Small Faces a přivedl k nim svého kamaráda Petera Framptona. Také teprve osmnáctiletý Frampton se potýkal se svým renomé mládežnické hvězdy. Snaha dosíci většího uznání jakožto hudebníci svedla oba mladíky dohromady a Marriott přibral Framptona do Small Faces jako druhého kytaristu. Pětičlenná sestava sice odehrála pár koncertů, ale ostatní Petera mezi sebou nechtěli. Marriott kvůli tomu neváhal z kapely odejít, což zároveň znamenalo dočasný konec Small Faces. Frontman si odnesl i několik rozpracovaných písní, které se měly stát základním kamenem pro album jeho nové formace.

Doplnil ji teprve sedmnáctiletý bubeník Jerry Shirley a do rýmu k němu přišel basista Greg Ridley. Od britského tisku okamžitě dostali nálepku „superskupiny“, protože tři členové už měli navzdory nízkému věku za sebou nějaké profesionální angažmá. V reakci na to si Marriott a spol. dali název Humble Pie. Anglické sousloví „eat humble pie“znamená kajícnou omluvu nebo uznání chyb. Mělo to mírnit očekávání veřejnosti.

Díky své reputaci však neměli problém najít si vydavatelství a upsali se labelu Immediate spravovaném manažerem Rolling Stones Andrewem Loog Oldhamem. Nahrávání a zkoušení na první desku začalo už v lednu 1969, v té době měl však Marriott stále povinnosti ke Small Faces, takže vyšla až v srpnu toho roku.

Veřejnost měla možnost se s Humble Pie poprvé seznámit prostřednictvím jejich singlu Natural Born Bugie. Píseň ukázala jejich zápal a nadšení a hned tři členové se v ní představili jako zpěváci, jejichž hlasy se velmi dobře doplňovaly. Debutové elpíčko As Safe As Yesterday Is bylo ryzím manifestem jejich filozofie. Je to velice živé až temperamentní album okouzlující svou neuspořádaností. Zdánlivě chaoticky se v něm misí vokály a instrumentál. Zpěvy a dvojzpěvy navíc někdy mají tendenci v hudbě zanikat a na první poslech se zdá, že skladby ani nemají pevnou strukturu. Ve světle evidentního nadšení, s nímž Humble Pie hrají, je však těžké považovat to za mínus. Lépe je to vnímat jako explozi euforického mladického zápalu.

Marriottův zpěv je typicky velmi silný a v kombinaci s charakteristickou Framptonovou kytarou vytváří velmi dobrou souhru. Titulní píseň se stala jedním z nejuznávanějších hitů kapely a společně s ní lze na debutovém albu najít i svižné songy typu Buttermilk Boy nebo Bang! Z úplně jiného ranku je rádoby indická I'll Go Alone nebo Alabama ‘69, na níž se partě britských mladíků podařilo přesvědčivě znít jako skupina zasloužilých jižanských rockerů.

Kvality desky ocenila i veřejnost, protože prodeje byly dobré. V rychlém sledu proto následovala další, na pultech objevila ještě v listopadu 1969. Humble Pie si to mohli dovolit, protože v prvních měsících existence složili písní víc než dost. Deska Town and Country se od svého předchůdce lišila akcentem na jemnější písně inspirované country nebo folkem. Přestože je dnes spíše opomíjená, Humble Pie se neztratili ani v tomto žánru, o čemž svědčí songy typu Cold Lady, Every Mother’s Son nebo Heartbeat, cover Buddyho Hollyho, kterého Marriott velmi obdivoval.

Prodeje byly tentokrát slabší, deska do hitparád nepronikla a další nemilou zprávu kapela obdržela po svém návratu z amerického turné. Jejich vydavatelství směřovalo k zániku. Bylo to symptomatické pro společnosti zakládané hudebními skupinami nebo manažery – jejich ega si často nepřipouštěla, že řídit firmu je něco jiného než hrát na pódiích, takže často doplácela na svou nezkušenost. Humble Pie tak přešli k zavedenějšímu labelu A&M Records, pod nímž vyšlo třetí album, eponymní Humble Pie. Nově se měli orientovat spíše na americký než britský trh a získali i nového manažera Deeho Anthonyho, jenž je přesvědčoval k opětovnému přitvrzení stylu.

Ze všech písní třetí studiové placky stojí za zmínku cover I’m Ready. Díky němu pochopíme, proč se měl Marriot stál zpěvákem Led Zeppelin. Skladba zní totiž jako od Jimmyho Page – dunivé bicí následuje sebevědomá kytara a pronikavý zpěv. Takový mix Whole Lotta Love a When The Levee Breaks. Navzdory tomu deska opět v žebříčcích nezazářila a v tomto ohledu ji jasně zastínilo živé dvojalbum Rockin‘ the Fillmore pořízeného během jednoho z mnoha nekonečných amerických turné Humble Pie. Objevily se na něm jak starší kousky, tak novinky připravované pro čtvrté album Rock On. To pokračovalo ve stezce vyšlapané svým předchůdcem, objevuje se v něm ale více soulových vlivů (nejslyšitelněji v doprovodných vokálech). Sešla se tu silná sestava oceňovaných songů typu Shine On nebo Stone Cold Fever či jemnější A Song For Jenny.

Deska však zároveň znamenala konec jedné éry. V Peteru Framptonovi rostla postupem času nespokojenost se směřováním kapely. Zdálo se mu, že Marriott (podporovaný v tom manažerem) si uzurpuje prostor, o který se dříve dělil s ostatními a že hlavní pozornost se soustředí na něj. A přestože Rock On hodnotil jako povedené album, rozhodl se odejít.

Je ironií, že po jeho odchodu zaznamenala skupina konečně i nějaké komerční úspěchy. Následující deska Smokin‘ přinesla asi nejznámější hit 30 Days In A Hole, což jí zajistilo nejlepší prodejnost. Bez Framptona ale kapela nenahraditelně přišla o část svého ducha. V roce 1975 se vinou „hudebních rozdílů“, spíše však Marriottovy závislosti na alkoholu a drogách, rozpadla. Charismatický Steve se ještě na sklonku sedmdesátých let pokusil o comeback skupiny, ten však trval jen pár let a definitivně se možnost shledání původních čtyř členů uzavřela 20. dubna 1991, kdy Marriott zemřel po požáru ve svém domě.

Kromě uvedených internetových zdrojů čerpá článek informace z bookazinu Led Zeppelin: Kompletní příběh.