Dancing in the Street – Jak Mick Jagger a David Bowie stvořili nejdivnější videoklip

Představa spolupráce Micka Jaggera a Davida Bowieho je už z podstaty vzrušující. Oba patří k velkým osobnostem rockové scény a každý je svým vlastním způsobem ikonický. Na jedné straně Mick Jagger, přímočarý energický zpěvák se svéráznými tanečními pohyby. Na straně druhé David Bowie, hudební chameleon, pro nějž byly písně jen jednou z částí jeho komplexní umělecké dráhy.

Také příležitost, pro niž oba spojili síly, byla jedinečná. V roce 1985 inicioval Bob Geldof charitativní akci Live Aid, jejímž cílem bylo získat peníze na humanitární pomoc pro hladomorem sužovanou Etiopii. Na jeden den byly naplánovány dva obří koncerty – jeden na britském stadionu Wembley a druhý na filadelfském stadionu Johna F. Kennedyho. Oba měla přenášet televize do celého světa. Seznam vystupujících interpretů byl skutečně oslnivý, objevila se v něm snad všechna velká jména rockové a populární hudby.

Aureola, kterou akce postupně získala, dokonce probudila i několik spících velikánů jako Led Zeppelin a The Who, kteří se po nějaké době opět sešli na jednom pódiu. Black Sabbath se jen pro tento účel setkali v původní sestavě. Paul McCartney vystoupil na veřejnosti poprvé od atentátu na Johna Lennona.

Organizátoři však mysleli i nad rámec koncertu a chtěli speciálně pro účely Live Aid vytvořit hitový singl. V něm měli účinkovat právě Mick Jagger a David Bowie. Nejdříve uvažovali o coveru songu One Love/People Get Ready od Boba Marleyho, ale nakonec padla volba na starý hit Dancing In The Street.

Píseň nahrálo v roce 1964 dívčí vokální trio Martha and the Vandellas jako hravý taneční singl. Ve své době dosáhla druhého místa v americkém a čtvrtého v britském žebříčku. V pozdějších letech se stala oblíbeným terčem coververzí – počínaje trochu mdlými Kinks, přes uhlazené (ano, opravdu) The Who, harmonické Mamas and Papas, rozvleklý (jak jinak) jam Grateful Dead, konče elektrizujícím funkem v podání Van Halen.

Zvolit takovou píseň pro duet Jaggera a Bowieho bylo příhodné. Její hlavní poselství bylo jednoduché – svět potřebuje více tance, aby byl lepším místem pro život – což se pro akci typu Live Aid dobře hodilo. Díky množství coververzí v průběhu let byla navíc Dancing In The Street živým hudebním dědictvím, takže spojení s dalšími velkými jmény se přímo nabízelo.

Původní nápad byl velmi ambiciózní – Jagger měl vystoupit na americkém a Bowie na britském stadionu ve stejný čas a vytvořit tak v přímém přenosu duet napříč světadíly. Záměr však narazil na limity tehdejší techniky – ukázalo se, že satelitní přenos má zhruba půlvteřinové zpoždění, což by zpěvákům znemožnilo držet rytmus.

Přistoupilo se proto k náhradnímu řešení – natočit hudební klip na koncertech ho promítnout. Času ale bylo málo i na nahrání samotné písně. Vše se zvládlo během jediné čtyřhodinové schůzky. Bowieho a Jaggerova verze se drží originálního pojetí Martha and the Vandellas, má podobné tempo, sborové hlasy v refrénu i dechovou sekci. Sáhli pouze k menší úpravě textu a ryze americká města v jednotlivých slokách doplnili o další světová místa, aby píseň získala skutečně mezinárodní rozměr.

Existuje i delší verze písně doplněná o kytarové sólo a závěrečnou improvizační část, která natáhla celkovou stopáž o dalších sto sekund. V tomto případě však platí, že méně je více, delší verze byla zbytečně rozvleklá a závěrečné opakování ústředního motivu rozpustilo většinu původní energie.

Natáčení klipu následovalo hned po dokončení písně. Nad ránem 29. června 1985 se obě hvězdy společně se štábem odebraly do drsného prostředí londýnských doků. Neměli žádný scénář, režisér David Mallet oběma zpěvákům řekl, ať si dělají, co chtějí, a zapnul kamery.

Výsledek je bizarním způsobem zábavný. Jagger v křiklavé pastelové košili s ohromnými kapsami a Bowie v dlouhém plášti a overalu s divokým vzorem nespoutaně tančí na pozadí šedivých místností a temných přístavních cest. Nemá to žádnou choreografii, a přestože Bowie se prý snažil své pohyby trochu promýšlet, je zjevné, že šlo o velkou improvizaci.

Z klipu vedle zábavy jiskří i dobře patrná řevnivost, kdy se oba snaží „přetancovat“ toho druhého“ a vzájemně si napodobují taneční pózy. Nebo když Mick Jagger začne pít z plechovky koly ve chvíli, kdy je Bowie v nejlepším…

Píseň splnila svůj účel a po vydání se z ní stal ohromný hit. V hodnocení už to tak růžové nebylo, Jaggerova a Bowieho verze čelila kritice za nenápadité zpracování, které dokonce někdo přirovnal ke „karaoke pro celebrity“. Skutečně ale od singlu, jehož jediným cílem bylo vzbudit pozornost, očekávat nějaké hluboké umělecké ztvárnění? I kdyby měli odpůrci pravdu, Jagger i Bowie byli v té době superhvězdami, nemuseli už nikomu nic dokazovat. A mohli si dovolit svou pečlivě budovanou image na pár hodin odložit a udělat si sami ze sebe legraci.

Ještě více než o samotné písni to platí o videoklipu. Ten se pro internetovou generaci stal vděčným zdrojem zábavy (a výsměchu). Na webu kolují verze bez zvuku, jež mají umocnit trapnost tanečních pohybů. V komentářích se objevují provolání o „nejvíce gay videoklipu v dějinách“. Seriál Griffinovi (aneb Dvanáct vtipů za rok) dokonce celý klip pustil ve své epizodě a uzavřel to komentářem: „Toto se stalo. A my jsme dovolili, aby se to stalo.“

Všechny tyto posměšky nad trapností tancování dvou stárnoucích rockerů se mýlí kvůli jedné věci – klip ani oba protagonisté se neberou vůbec vážně. Ani na jedinou sekundu. Nesnaží se být cool nebo trendy. Jejich pohyby a gesta jsou schválně přehnaná. Je to sebeparodie. Mizerná lokace, nulová režie a náhodné střihy to jen dokreslují. Spontánnost a unáhlenost, typické pro celou akci Live Aid, dokonale vyvažují nedostatky klipu, který sám o sobě dokonalý není.

Píseň lze srovnat s jiným charitativním výtvorem – skladbou Do They Know It's Christmas? v podaní takzvané Band Aid, narychlo poskládané superskupiny, jež tento singl nahrála půl roku před samotným koncertem. Stal se doslova archetypem tohoto žánru, působí opulentně a až kýčovitě dojemně. Je doslova vražedný svou dobrotou. Ve své době splnil účel, se svou osmdesátkovou aranží, ohlušujícím sborovým refrénem a ždímáním emocí však nezestárl dobře.

Naproti tomu Dancing in the Street zůstává stále stejně bizarně zábavná jako před více než čtyřiceti lety. A jakkoli se mu v současnosti můžeme smát, už si také jen těžko představíme zážitek fanoušků, kteří klip viděli v elektrizující atmosféře během koncertů Live Aid.