Phil Lynott a Gary Moore spolu vydrželi jen jedno album. Výsledkem byla nejlepší deska Thin Lizzy

Irský rockový samorost Phil Lynott léta usiloval, aby do své kapely Thin Lizzy dostal kytaristu Garyho Moorea. Znali se dlouho, udržovali spolu přátelské styky… ale pracovat spolu nedokázali. Jednoduše řečeno, šlo o dva kohouty na jednom dvorku. Phil Lynott byl velmi výrazný a dominantní frontman, který dokázal své spoluhráče na pódiu jednoznačně zastínit. Moore byl ale natolik silná individualita, že v tomto stínu dlouho stát nevydržel. Právě na tom všechna jejich hudební setkání (nebo spíše střetnutí) krachovala.

Gary se totiž v průběhu sedmdesátých let v sestavě Plechové Lízy (nenechte se zmást slovem „thin/tenký“, skutečně se jedná o slovo „tin/plechový“, to „h“ navíc do něj přidali, aby mu dodali dublinský akcent) mihnul hned dvakrát, vždy jako záskok za kytaristu, který odešel, nebo byl indisponován. Později vzpomínal, že nesouhlasil s divokým životním stylem plným drog, který Lynotta obklopoval prakticky celou jeho kariéru. Až na samém sklonku dekády bylo jeho angažmá dostatečně dlouhé, aby zplodilo studiové album.

V pořadí už devátá deska Thin Lizzy dostala název Black Rose: Rock Legend. Dovětek zní možná nabubřele, jeho význam je ale jiný, než se zdá. Jméno Black Rose odkazovalo ke básni irského vlasteneckého boje v dobách, kdy zelený ostrov ještě kompletně ovládala Velká Británie. Jelikož se o samostatnosti Irska nesmělo otevřeně mluvit, vznikl zástupný symbol – Černá Růže. Bylo to zosobnění Irska, hrdá, ale pokořená žena čekající na vysvobození ze svých okovů. Když se mluvilo o Černé růži, mluvilo se ve skutečnosti o Irsku. Označení rocková legenda proto můžeme chápat spíše jako rockový mýtus.

O celém příběhu se posluchač může dovědět z obšírného textu na přebalu desky, který celkově patří k nejupovídanějším, jaký jsem zatím viděl. Obraz pro obal vytvořil dvorní autor kapely, výtvarník Jim Fitzpatrick (aneb irský Alfons Mucha). Jeho jednoduchý výjev tmavé růže zbrocené krví tvoří zajímavý kontrast k jeho jinak opulentní barevné tvorbě.

Kapela začíná zostra. Úvodní Do Anything You Want To zahajují dunivé bubny a zdvojená kytarová vyhrávka, typický prvek Thin Lizzy. Poselství textu je jednoduché: nenech se ostatními srazit, buď tím, čím chceš být. Ačkoliv je to už dnes klišé, před zapadnutím do bahna kýče skladbu chrání Lynottovo chytlavé frázování a chytrá hra se slovy. Vokální styl frontmana Thin Lizzy vždy balancoval na hraně mezi zpěvem a vyprávěním, takže v tomhle songu je jako doma. Podobně dominuje i dalšímu hitovému songu Get Out Of Here a dělá tak z klasické rockové vypalovačky něco víc.

Vliv Garyho Moorea je na zvuku kapely silně patrný v Toughest Street In Town. Zatímco Lynott představuje svůj další ponurý příběh zapadlých uliček, Moore pohání skladbu drobnými vyhrávkami a maniakálním sólem. A když je třeba, dodá valivé Got To Give It Up kus bluesové procítěnosti. Přestože měl svůj vlastní styl, dokázal bez problémů utvořit tandem s druhým kytaristou Scottem Gorhamem. Instrumentálně povyšuje spoustu písní, asi nejlepším příkladem je With Love. Oproti ostatním velmi energickým skladbám působí trochu utahaně a potřebuje právě Mooreovy kytarové triky, aby víc ožila.

Asi jediným songem vybočujícím z přímočaré rockové jízdy je singl Sarah. Jedná se o dojemné Lynottovo vyznání jeho právě narozené dceři Sarah. Také tento song by mohl působit prvoplánově, jeho krása však spočívá v nekomplikovaném a upřímném textu. Není na něm nic vyumělkovaného, naopak jsou za ním cítit autentické emoce. Odlišnost byla přesto tak velká, že někteří pochybovali, zda má Sarah na albu být a jestli by jí nebylo lépe jako sólovému singlu Phila Lynotta.

Bylo by chybou vidět Lynotta pouze optikou jeho zpěvu a textů. Byl to také zajímavý hráčský typ. Jeho rozmáchlé úhozy trsátkem připomínaly spíš hru na kytaru, nadto s prsty levé ruky pohyboval ve středních polohách hmatníku, místo aby z baskytary doloval nejhlubší tóny. Jeho baskytara tak vytváří výrazný rytmus ve funk rockové S&M nebo Waiting For The Alibi.

Výsledný efekt by však byl poloviční nebýt dobrého bubeníka. A tím Brian Downey bezesporu byl. Na Black Rose odvádí asi svou nejlepší práci. Nemá okázalý styl, jeho podstata se ukrývá spíš v detailech, do nichž je sice nutné se pozorně zaposlouchat, o to větší dojem na vás pak ale udělají.

To nejlepší si kapela schovala na samotný závěr. Titulní Roisin Dubh (Black Rose): A Rock Legend je velkolepá. Lynott, který se textově obvykle potuloval zapadlými zákoutími a setkával se s pochybnými existencemi, tentokrát staví hrdý vlastenecký piedestal. Jeho sloky se hemží postavami z irské mytologie a uměleckého Pantheonu, k nimž vzhlíží s obdivem. Lynott byl hrdým Irem pyšným na historii své země, takže ani na téhle poloze není nic hraného.

Střední instrumentální části dominuje Gary Moore, když začne se svou kytarou ztvárňovat nejznámější irské lidové písně. Ukazuje jak cit pro melodii, tak rychlost svých prstů, a mistrně stupňuje napětí. Společný závěr celé skupiny pak vytváří monumentální takřka slavnostní atmosféru. Ve své době přitom Roisin Dubh nebyla hodnocena úplně pozitivně. Kritici jí vytýkali přeplácanost a přílišnou okázalost. Z určitého úhlu tak může působit i dnes, současný pohled je však daleko vstřícnější a píseň všeobecně oslavuje nejen jako zlatý hřeb alba, ale i celé diskografie Thin Lizzy.

Album Black Rose je po právu považované za nejlepší desku této kapely. Spojení Phila Lynotta a Garyho Moorea, jakkoliv komplikované, zafungovalo bezvadně. Phil Lynott coby hlavní skladatel dodal dobré písně, k nimž mu Moore přidal i skvělou kytarovou nadstavbu. Black Rose můžeme vnímat jako podařenou rockovou desku a už to by ke spokojenosti stačilo. Nemá žádné vyloženě slabé místo a i dojímavá Sarah ve výsledku dokáže okouzlit.

Skutečné jádro se však ukrývá v detailech. Thin Lizzy nebyla běžná rocková kapela – má specifickou rytmiku, neobvyklý způsob zpěvu a i nejprovařenější textové náměty pojímá svěže. Prakticky každá z devíti písní dává možnost zaposlouchat se a tyto neobvyklé detaily objevovat. Přestože to Thin Lizzy nikdy nedotáhli do první ligy a jejich tvorba není tak známá, jak by mohla být, na kvalitě jí to rozhodně neubírá. Spíše představuje příjemné překvapení pro všechny, kteří ji objeví. A nikde není lépe začít než právě u Black Rose.

Úplným závěrem bych vám, čtenářům rád popřál hezké léto plné kvalitní hudby. Díky moc za vaši přízeň, uvidíme se opět ve druhé polovině září.