Lítost neprodává aneb Bolestný odkaz alba Free At Last

Krátká historie kapely Free je plná ironických paradoxů. Byla to čtveřice talentovaných adolescentů hrající skvělou ucelenou hudbu ve věku, kdy si jejich vrstevníci teprve osvojují první akordy. Jejich tvorba však neměla komerční potenciál. Proto tvrdě dřeli a neúnavně několik let koncertovali, aby si získali pozornost. Když se jim v roce 1970 konečně podařil mezinárodní průlom s hitem All Right Now vydali v rychlém sledu další album, aby svůj úspěch zpečetili. Místo toho je ale tato deska jménem Highway pohřbila.

Navzdory faktu, že nabízela velmi kvalitní hudbu, kvůli katastrofálně zvolenému obalu se špatně prodávala a v podstatě zapadla. Pro mladé muzikanty to byl šok, který jim zlomil vaz. Začali o sobě pochybovat a tato nedůvěra vyústila v roce 1971 v rozpad skupiny, která byla teprve v tvůrčím rozkvětu. Jednotliví členové však rychle poznali, že nejlepších výsledků dosahují pouze společně a touha oživit starou chemii kapely je půl roku později přiměla k obnovení činnosti. Situace se však mezitím zásadně (ne)změnila.

Největší problém zůstal s kytaristou Paulem Kossoffem. Koss, jak se mu přezdívalo, byl velmi nadaný bluesman, jeho mučivé vibrato bere dech i dnes. Současně to však byl také ostýchavý kluk s nízkým sebevědomím, který našel útěchu v drogách. Závislost ho postupem času zcela ovládla a vzala s sebou většinu jeho dřívějšího elánu. Jednou z motivací návratu Free tak bylo udržet Kosse na nohou, obrazně i doslova. Vedoucí skladatelské duo, zpěvák Paul Rodgers a basista Andy Fraser se tuto hudební terapii rozhodlo podpořit kolektivním autorstvím skladeb, které byly nově podepisovány autorstvím celé kapely. Do té doby totiž Kossoff skladatelsky přispíval spíše v menší míře.

Byl to ale právě Andy Fraser, kdo stál za tragickým omylem alba Highway. Dřívější těžké bluesové manévry totiž nahradil jednodušším folkrockovým písničkářstvím, aby hudba kapely snáze pronikla do mainstreamu. Kvalita tvorby tím sice neutrpěla, Kossoff libující si v těžkotonážních opusech byl ale v tomto lehčím žánru ztracený. Jeho kytara se do nich nehodila a tak její roli přebralo piano nebo akustické kytary.

Nějaké naděje, že se Free poučili, poskytne otvírák Catch a Train. Začátek je slibný – silný riff, mezi ním a bicími se proplétá rytmická Fraserova baskytara a nad tím vším zní syrový vokál Paula Rodgerse. Skladba však ve slokách rychle spadne do melancholie, která se tluče s drsnějším refrénem. Největší zklamání je však právě Kossofova kytara. Místo dřívějších temných a vášnivých sól spíš jen bezradně kvílí.

Určitý potenciál měla skladba Little Bit Of Love. Kapela ji vydala i na singlu a v hitparádě si skladba nevedla špatně, když obsadila solidní třinácté místo. Při poslechu není těžké pochopit proč. Má líbivou melodii, která dokáže uvíznout posluchačům v hlavě a díky dobrému tempu běží po celou dobu svižně kupředu. Free už dříve prokázali, že jim tento lehčí styl není cizí a Little Bit Of Love rozhodně patří k nejlepšímu, co na tomto poli vytvořili.

Asi jedinou písní oživující rané bluesové roky Free je Child. Kapela v ní nasazuje svou dobře známou zasmušilou tvář a daří se jí vytvořit poměrně působivou atmosféru. Paul Rodgers zpívá sice uměřeněji, ale dobře se doplňuje s temným Fraserovým pianem. Oproti dřívějším náložím typu Heavy Load nebo Free Me je to však už jen slabý odvar. Bubeník Simon Kirke hraje zdrženlivěji a také Kossoff se stáhl do pozadí, místo aby skladbu korunoval procítěným sólem. O něco lépe se mu daří v písni Guardians Of The Universe, i tam je však pouhým stínem svých dřívějších schopností. Navíc ho opět zrazuje charakter písně.

Zbylých pět songů na albu se vesměs utápí v sebelítosti. Dřívější bluesový splín ale nahradila introspektivní melancholie. Skladby znějí příliš opatrně. Paul Rodgers zpívá jemně, prakticky vůbec netlačí na pilu. Když už to zkusí jako v Travelling Man, trojice nástrojů v rukou jeho kolegů ho nepodpoří příliš přesvědčivě. Tato konkrétní píseň zní spíše jako předobraz jeho pozdější kapely Bad Company. Skladbu Soldier Boy sice uvedou pochodové bicí a kapela zkouší přitvrdit, rychle ale sklouzne zpět do melancholie a píseň navíc i velmi brzy končí.

Některé skladby jsou vyloženě postavené kolem Rodgersova hlasu a instrumentální stránka se odsouvá na vedlejší kolej. Asi nejlepším příkladem jest Magic Ship, kterou „udělal“ právě Rodgersův působivý vokální výkon. Podobně udržel nad vodou průměru i skladbu Sail On, protože instrumentálně kapela ani v jednom případě nepředvádí nic uhrančivého.

Vrcholem tohoto lítostivého žánru se stala závěrečná Goodbye, jíž Free věnovali sami sobě. Navzdory nízkému věku měla čtveřice občas sentimentální sklony. Propsalo se to například do singlu My Brother Jake nebo zapomenutého klenotu Get Where I Belong. Goodbye jde v tomhle ohledu asi nejdál, protože v ní Free rekapitulují svou dosavadní společnou cestu a smutní nad jejím koncem. Navzdory faktu, že délka skladby přesahuje pět minut, se jí daří nesklouznout do klišé, a jak postupně graduje, vytváří pohnutou atmosféru a v tomto ohledu je asi nejsilnějším posluchačským zážitkem.

Stejně jako Goodbye má i celé album Free At Last kouzlo, jemuž lze podlehnout. Přese všechny chyby je elpíčko hutné a emočně nabité. Nezasahuje posluchače nekompromisní muzikální exhibicí jako starší desky, je jemnější a jako by nesmělejší. Spíše než smutek nebo obavy budí lítost.

Lítost ale bohužel neprodává. A kvůli ní je těžké si desku doopravdy zamilovat. Posluchač je prakticky celou dobu zaplavován melancholickými pocity, v nichž se utopila veškerá dřívější jiskra nadějné skupiny. Není to únava, co desce podráží nohy, je to spíše odevzdanost. Snad s tím souvisí i název a obal. Sousloví Free at Last (Konečně volní) bylo v kapele velmi oblíbené a v úplných počátcích se tak čtveřice chtěla i pojmenovat. V kombinaci s minimalistickým obalem z mráčků a bublin ale tvoří jen další zákoutí tohoto slzavého údolí. Free nejsou volní, jsou spíše ponechaní napospas.

A přestože se Free At Last po vydání neprodávala špatně a v hitparádách nepropadla zdaleka tak tragicky jako Highway, už z prvního poslechu je jasné, že tohle žádný návrat nebyl. Byla to labutí píseň. Terapie hudbou nevyšla.

Zdrojem článku byla kniha Johna Van der Kisteho Free & Bad Company in the 70's.

Úplným závěrem bych rád řekl, že mě velmi potěšily výsledky minulé ankety a nadhled, který většina hlasujících prokázala.