Volání dinosaurů. Rolling Stones, McCartney a Deep Purple vydávají nové nahrávky

Jestli je něco na současné hudební scéně dobré, tak to že vedle mladé generace stále působí i ostřílení veteráni. Mnozí z nich už překročili osmdesátku, přesto jsou aktivní a vydávají nové písničky. Zvlášť v poslední době přichází nálož nahrávek od těch největších jmen. A dokazuje, že i zasloužilí dinosauři se rozhodně nemají za co stydět.

Ještě na začátku dekády to s kdysi nejhlasitější skupinou na světě vypadalo bledě. Dlouholetý kytarista Steve Morse musel z rodinných důvodů sestavu opustit. Zdálo se, že odkazem kapely zůstane jejich album coververzí Turning To Crime. I přes jeho řemeslnou kvalitu by to bylo slabé rozloučení s autorsky tak výraznou kapelou.

V této situaci se udál malý zázrak. Novým kytaristou se stal Simon McBride, který s jednotlivými členy Deep Purple spolupracoval na jejich sólových projektech. Šlo o výbornou volbu, protože o generaci mladší muzikant vlil zbylé čtveřici čerstvou krev do žil. Když před dvěma lety vyšlo album =1, byl to podařený návrat k hardrockové éře. McBride si získal velký respekt fanoušků tím, jak jeho hra respektuje dědictví kapely, aniž by kopírovala styl Morsea nebo Ritchieho Blackmorea. Jeho riffy jsou klasicky hardrockové, ale sólová hra je bluesovější a dává více vyniknout jednotlivým tónům.

Za několik týdnů vyjde nové album Splat, z nějž zatím kapela pustila dva singly. Jak Arrogant Boy, tak Diablo jsou svěží rockové fláky, které dobře pokračují v cestě nakročené deskou =1. Fanoušci v nich poznají typické ingredience, s jejichž pomocí Deep Purple tvoří už desítky let své songy. Rozdíl oproti sedmdesátým létům tu přesto je – kapela už si dokonale osvojila stopáž mezi třemi až čtyřmi minutami. Zatímco dříve potřebovala pro plné rozvinutí svých nápadů šest minut a více, nyní se dobře zvládají vměstnat do standardní délky. Samozřejmě, že ani Arrogant Boy, ani Diablo nejsou a priori moderní hudba. Je to hudba, která nabízí dědictví sedmdesátých let atraktivně zabalených pro 21. století.

Také další britská legenda se musela vyrovnat se ztrátou ve svých řadách. V létě 2021, krátce po svých osmdesátých narozeninách zemřel bubeník Charlie Watts. Pro kapelu to byla velká ztráta, protože Wattsovo minimalistické jazzem ovlivněné bubnování diktovalo Rolling Stones tempo po dlouhá desetiletí.

Ani tato skupina to ale nezabalila a neúnavné (a zřejmě i nesmrtelné) duo Mick Jagger-Keith Richards se rozhodlo pokračovat. Wattse nahradil na bubenické stoličce Steve Jordam. Také on patřil dlouhá léta k blízkému okruhu kapely a sám Watts ho pokládal za svého nejlepšího teoretického nástupce. Jordanův styl je výrazně dravější, čímž se ale výborně hodí do současné tvorby Stones. Jejich první album s novým bubeníkem zvané Hackney Diamonds rozhodně nebyla truchlivá tryzna. Charakterizoval ho silný drive, nabuzené kytary a nestárnoucí hlas Micka Jaggera.

Nové album Rolling Stones vyjde za necelý měsíc a i z něj se zatím objevily dvě ukázky. První z nich nazvaná In The Stars pokračuje v trendu posledních elpíček. Na posluchače nečeká žádné překvapení, ale silný retro nádech padesátých let. Ten je sám o sobě nesmrtelný a v kombinaci s neopotřebovatelností Rolling Stones ani nemůže selhat. Druhá ukázka Rough And Twisted přinesla mírné překvapení. Tohle už není retro, ale stroj času do sedmdesátých let. Nekompromisní dupavý rytmus a slide kytary jako z jižanských bažin připomínají tvorbu takových kapel jako Humble Pie nebo Led Zeppelin v dobách jejich největší slávy. Energii a elán by tady Stounům mohla závidět leckterá mladá kapela.

Nejnovější album The Boys of Dungeon Lane Paula McCartneyho vyšlo před pár týdny. Také on navzdory pokročilému věku stále aktivně vystupuje a nahrává. Není divu, už v dobách Beatles byl nejpracovitější z kapely. Nedokáže přestat a právě to mu v kombinaci s cílevědomostí vydláždilo cestu k pozici jednoho z nejúspěšnějších umělců všech dob.

Jubilejní dvacátá studiová deska nehrozí překvapením. McCartney má už roky vypilovaný charakteristický rukopis. Je si v něm jistý, je v něm dobrý. Nemění ho vlastně už celá desetiletí a skladby z roku 2026 by se lehce mohly objevit na albech ze sedmdesátých let. Může to působit jako protimluv, ale jeho tvorba je díky tomu trvanlivá a nadčasová.

McCartney vždy byl a stále je především skvělý autor. Má cit pro kompozici a atmosféru každé jednotlivé skladby. Všechny písně dokážou posluchače úplně obklopit. Právě to je nejsilnější stránka celého alba. Ze všech tří dnešních interpretů je nejvíce nostalgický (nechybí ani takřka povinný duet s Ringem Starrem), ale trocha sentimentu k němu také vždy patřila. Navíc to nikdy nejde na úkor energie, ta McCartneymu rozhodně nechybí.

Tento článek vydávám mimořádně mimo obvyklé schéma. Byl to spontánní nápad při poslechu těchto nových skladeb. Příští úterý večer můžete jako obvykle očekávat pravidelný příspěvek, tentokrát medailonek Jima Morrisona v seriálu Démon rock'n'roll.