Když Češi vládli hudbě: Nová syntéza Blue Effectu má dodnes světovou úroveň

Jedním z dlouholetých nešvarů české hudby je (někdy oprávněný, někdy přehnaně kritický) pocit, že sebelepší zpěváci a kapely se nemůžou rovnat světové konkurenci. Někdy se k tomu dodává i odsudek, že české hudbě chybí vlastní invence a pouze kopíruje vzory ze zahraničí. Je to pochopitelně dáno celou řadou faktorů, historickým vývojem i vlivem česky zpívané hudby na velký evropský trh. Přesto i mezi našimi kopečky čas od času vznikne dílo skutečně světové úrovně. Ve sféře rockové hudby je tím nejlepším příkladem Nová syntéza od Blue Effectu z roku 1971.

Jakkoliv toto dílo zůstává do jisté míry nadčasové i po 55 letech, jeho povahu mu vtiskla právě doba jeho vzniku. Ve druhé polovině šedesátých let prožívala česká populární a rocková hudba velký rozkvět, za nějž vděčila uvolňujícím se poměrům komunistického režimu v Československu. Rodící se beatová scéna (jak bývá tento žánr souhrnně nazýván) umožnila vyniknout celé řadě kapel, mezi nimi také formaci Blue Effect.

Čtyřčlennou skupinu, které dala jméno modrá knížka zprošťující muže povinné vojenské služby, tvořil zpěvák Vladimír Mišík, baskytarista Jiří Kozel, bubeník Vladimír Čech a kytarista Radim Hladík. Byli to velmi talentovaní hudebníci a Radim Hladík už za sebou měl i zkušenost z působení v zahraničí. Jejich první album Meditace vydané 1970 se stalo pojmem, pak ale na Blue Effect, jako na všechny ostatní, dopadla nastupující normalizace.

Vedle politických, společenských a hospodářských dopadů se odrazila i v kulturní sféře. Veškerá hudební produkce mimo „státotvorný“ proud začala být bedlivě a podezřívavě sledována. A tak zatímco v Polsku nebo Maďarsku legálně vycházela alba západních umělců, v Československu byli muži pronásledováni i za nošení dlouhých vlasů a západní nahrávky se musely shánět krkolomnými cestami. Československý komunistický režim si tímto tvrdým postupem, který byl ojedinělý i v rámci celého Východního bloku, úplně zbytečně a k vlastní škodě vyrobil velmi zavilé nepřátele v řadách do té doby politicky bezprizorní rockové a alternativní hudby.

Také Blue Effect se jako čelní představitelé beatové scény dostali do perimetru státních cenzorů. Byli nuceni skupinu počeštit na Modrý efekt a hledali způsob, jak pokračovat v činnosti. Skvělým krokem se ukázalo spojení s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu, profesionálním, respektovaným a povoleným hudebním tělesem. Pro Blue Effect nešlo o první spojení s jazzem. Jejich vlastní tvorba byla široce rozkročená a poprvé začali s tímto žánrem koketovat ještě v roce 1970, kdy vyšlo jejich druhé album Coniunctio. Vytvořili ho společně s jazzovou skupinou Jazz Q. Výsledkem byla čistě instrumentální deska, na níž se velmi zajímavě kříží tvorba obou kapel a celé dílo má neopakovatelný experimentální spirit.

Spolupráce s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu vnesla do této hudební syntézy odlišnou dynamiku – znamenalo to sice úkrok od experimentů ke konvenčnější tvorbě, velký orchestr ale přinesl do hudby zcela novou sílu. Vedoucím souboru byl tehdy Kamil Hála, který se významně podílel na aranžování skladeb Blue Effectu pro orchestr.

Ukazuje se to od samotného začátku úvodní skladby Má hra. Původní nesmělý motiv klavíru začnou ihned dobarvovat dechové nástroje do nádherně teskného skoro westernového odstínu. Když skladba nabere na intenzitě a vynoří se ústřední melodie, dostane Má hra kvality špičkového filmového soundtracku. Nálada písně se několikrát změní, po pár minutách strhující řeže nastává meditační uklidnění. Pak Blue Effect rozehraje svoji vlastní pasáž, jíž orchestr nehlučně přihlíží, aby do poslední třetiny vtrhl s novou silou při opakování ústřední melodie.

Během celého čtyřicetiminutového alba nezazní ani slovo, deska je kompletně instrumentální. Nejenže to umožňuje nerušeně se ponořit do krásných a neustále se měnících aranží, ale ve své době se tím kapela vyhnula také obávanému strašákovi – schvalování textů. V kombinaci se spoluprací se státním Jazzovým orchestrem tak vznikla skoro „nezakázatelná“ kombinace úspěchu.

Druhá skladba Směr Jihovýchod si drží „filmovou“ atmosféru už od monumentálního úvodu. Její první polovině dominuje orchestr vytvářející pomalou valivou skladbu, ve druhém poločase se však ujímá vedení skupina a tempo nabere na intenzitě. V závěru se obě tělesa působivě přetahují o nadvládu nad písní.

Vzhledem k tomu, že kapela byla čtyřčlenná (instrumentálně ji po odchodu Vladimíra Mišíka posílil příchod klávesisty a zpěváka Leška Semelky), by se zdálo, že ji orchestr musí zcela zadupat. Kapela však důrazně bojuje o své místo na slunci. Nejslyšitelněji se to daří Radimovi Hladíkovi, kterého například Petr Janda označil za jednoho z mála českých kytaristů s vlastním rozpoznatelným rukopisem. Hladík neúnavně sóluje, předvádí širokou škálu svých typických licků a jeho kytara má krásně kulatý bluesový zvuk.

Třetí skladbu Popínavý břečťan zahajuje velmi tematická „plazivá“ melodie ve střídavém podání orchestru i Hladíkovy kytary. Záhy se i na relativně krátké stopáži rozjíždí asi nejdramatičtější momenty celé desky, kde kapela i orchestr dokonale spolupracují. Žádné střídání nálad, píseň v napínavém tempu šlape od začátku do konce.

Méně nápadný, ne však méně působivý je vedle Radima Hladíka také výkon Vladimíra Čecha za bicími, protože na něm z velké části stojí úkol držet rytmus a udávat tempo v dlouhých, neustále se měnících skladbách. Čech navíc nehrál žádný jazz a swing, ale společně s Jiřím Kozlem tvořil tvrdý beatový základ, který poháněl i samotný orchestr. Navzdory tomu ani jeden z nich neklesá do monotónnosti nebo předvídatelnosti. Čech funguje trochu jako druhý dirigent celé hudební operace.

Zatímco pod první dynamičtější polovinou desky jsou podepsáni členové Blue Effectu, druhé straně udal tón Kamil Hála. Ačkoliv čtvrtá skladba nese název Blues Modrého efektu, hned od počátku v sobě nezapře silný vliv jazzu. Orchestr si rychle vytvoří stabilní ústřední melodii a s různou intenzitou ji do písně několikrát vrací. Podobně jako v úvodní Mé hře dostává kapela prostor pro vlastní poklidné bluesové pasáže, jimž kraluje Hladík. Dramatický závěr dotahují do konce obě tělesa opět společně.

Vliv bratrů Hálových (vedle Kamila se coby hudební režisér na vzniku Nové syntézy podílel i jeho starší bratr Vlastimil) byl pro charakter alba naprosto zásadní. Zatímco Kamil byl dirigentem a skladatelem, jemuž se mistrně podařilo propojit svůj orchestr s beatovou kapelou, Vlastimil se během své kariéry podílel na složení soundtracku k mnoha českým snímkům, což vysvětluje, proč zejména první polovina Nové syntézy zní tak „filmově“.

Závěr je skutečně monumentální. Titulní Nová syntéza začíná opět jazzově, velmi brzy však do děje nastupuje Blue Effect a zdatně orchestru konkuruje. Vladimír Čech následně dostane prostor pro krátkou bicí exhibici, která uvede dlouhou instrumentální pasáž skupiny, k níž orchestr naprosto mlčí. Hála zde dal skupině skutečně velkorysý prostor. Na rozdíl od všech ostatních skladeb je dynamika této poslední založená na kontrastu, kdy píseň několikrát zdánlivě končí a záhy se zase probírá k životu. Orchestr se s plnou silou vrací až do závěrečných čtyř minut, společně s kapelou provede poslední „resuscitaci“ z ticha a skladba končí jejich společnou rukou.

O kvalitách Nové syntézy bylo napsáno mnoho. Nemá cenu ta slova opakovat. Zajímavý úhel ale poskytnou dvě srovnání. To první boří zažitou představu o malosti české hudby. Spojení rockové kapely s orchestrem je dnes už zcela běžné (byť většinou nedopadá moc dobře). Na začátku sedmdesátých let šlo však o téměř neprozkoumanou půdu. Krátce před Blue Effectem se o něco podobného pokusili Deep Purple. Jejich varhaník Jon Lord, znalec a milovník klasické hudby, napsal tři dlouhé skladby, v nichž se pokusil propojit hard rockovou kapelu se symfonickým orchestrem. Navzdory tomu, že jak jeho skupinu, tak londýnskou filharmonii tvořili vynikající hudebníci, výsledek v podobě alba Concerto for Group and Orchestra zůstal trochu rozpačitý. Obě tělesa hrála spíš vedle sebe než spolu a jejich společné pasáže nevyužily svůj potenciál naplno.

Na Nové syntéze naopak orchestr i kapela spolupracují velmi přirozeně a skvěle se doplňují. Je to samozřejmě dáno i tím, že jazz a rock k sobě mají přirozeně blíž než rock a klasická hudba, ale díky tomu, že na vzniku díla se podílelo víc lidí s různými pohledy a zkušenostmi (zatímco Lord své Concerto napsal v podstatě celé sám), je Nová syntéza barvitější a vyváženější. Co do kvality jasně zastiňuje britský pokus.

Druhé porovnání poskytl samotný Blue Effect, když se po několika letech k tomuto konceptu vrátil na albu Nová syntéza 2. Aby hudebníci nespadli do uměleckého déjà vu, rozhodli se do písní zařadit zpěv v podání Leška Semelky a také výrazně změnit naturel alba. Deska se vrátila k experimentálním kořenům Coniunctia, skladby jsou výrazně beatové a orchestr se z rovnocenného partnera stal spíše jakýmsi křovím vytvářejícím mohutnou stěnu v pozadí. Nová syntéza 2 je díky tomu mnohem dramatičtější a náročnější na poslech, postrádá však čistotu a eleganci prvního dílu.

Dobře patrné to bylo i na obalech obou desek. Ten druhý tvořila fantasticko-futuristická malba, zatímco na prvním vidíme pouze jednoduché překřížení modrého a fialového geometrického útvaru na bílém pozadí. Tlumené barvy dobře zosobňovaly barvité, ale zároveň velmi čisté spojení rocku a jazzu. Přesně tak, jak to udělala i samotná hudba Nové syntézy.

Mimo internetových zdrojů čerpal článek z informací uvedených přímo na obalu desky. Za její zapůjčení děkuji svým přátelům Milanovi a Daniele, kteří mě na toto album také poprvé upozornili.