Presto prestissimo! Řada závodníků Grand Prix měla i hudební nadání

Spojení hudby a závodů Grand Prix později organizovaných v šampionátu formule 1 mělo v minulosti mnoho podob. Hvězdy hudební scény navštěvují nejexponovanější závody. Občas se mezi nimi najde i skutečný fanoušek, kterého zajímají samotné závody. Když byla v roce 1985 otevřena nová verze slavného německého okruhu Nürburgring, konal se při té příležitosti i hudební festival Rock Am Ring. Původně jednorázová záležitost se od té doby opakuje každý rok. Naproti tomu podobně ambiciózní projekt F1Rocks z druhé poloviny nultých let po několika pokusech skončil. Hudebníci ale nemusejí na závody jen jezdit. Muzikální nadání mělo i mnoho pilotů a pilotek.

Začít můžeme s královnou českého motorsportu a dodnes jedinou ženou, která pronikla do absolutní špičky této disciplíny. Během své krátké, ale úspěšné kariéry ve dvacátých letech 20. století získala řadu úspěchů. V roce 1928 dojela pátá ve slavném závodě Targa Florio, přičemž ještě v poslední pětině závodu měla na dosah vítězství, jemuž zabránily mechanické poruchy. Bylo to v konkurenci takových jmen jako Luis Chiron nebo Tazio Nuvolari.

Jako poctu úspěšné krajance složil Jaroslav Ježek v roce 1930 svůj slavný Bugatti step. Hudební nadání ale měla i samotná Eliška Junková. Při práci v brněnské bance navštěvovala hudební školu, kde ji vyučoval Leoš Janáček. Velmi dobře si díky tomu osvojila hru na klavír.

V meziválečné a poválečné době měla spousta italských závodníků blízko k opeře. Asi nejznámějším případem je právě Giuseppe Campari. Jelikož pocházel z městečka nedaleko Milána, spojil své zápolení na tratích se značkou Alfa Romeo a reprezentoval ji přes dvacet let. První závody odjel ještě těsně před první světovou válkou.

Dobrácký podsaditý El Negher (Černoch), jak se mu přezdívalo, měl velmi zvučný baryton. Díky tomu začal brát lekce zpěvu a posléze se stal i profesionálním operním zpěvákem. Vedle závodění a vaření byla hudba jeho velkou vášní, oženil se dokonce s operní zpěvačkou Linou Cavalieri. Pro operu neváhal ukončit svou závodní kariéru. Nechal se však přesvědčit k návratu na domácí Velkou Cenu na domovské trati v Monze. V průběhu svého posledního závodu pak havaroval a zahynul.

Kariéra mladého talentovaného Francouze se zastavila těsně před vrcholem. V roce 1973 byl týmovým kolegou šampiona Jackieho Stewarta a všeobecně se předpokládalo, že se stane jeho nástupcem, až Létající Skot na konci sezóny skončí se závody. Během tréninku závěrečné Velké ceny USA ve Watkins Glen však Cevert zahynul. Stewart pak z úcty k památce kolegy a přítele do závodu nenastoupil.

Také François Cevert měl k hudbě blízko. Podobně jako Eliška Junková byl klasicky školeným pianistou a hru na tento nástroj výborně ovládal. Dodnes je vzpomínaná jeho interpretace Beethovenovy klavírní sonáty „Patetická“, jímž bavil své okolí během dovolené. Vedle toho se věnoval i skládání hudby vlastní.

Mistr světa z roku 1976 byl bezpochyby enfant terrible své doby. Nevázaný playboy a nekompromisní soupeř na trati, který závodil spíš srdcem než hlavou. Do dějin vešel jeho napínavý a nakonec vítězný souboj o titul s Nikim Laudou v sezóně, kdy rakouský rival málem uhořel při nehodě na Nürburgringu. Byl to vrchol Huntovy kariéry, v dalších letech, poté, co jeho auto pozbylo konkurenceschopnosti, ztratil zájem dál riskovat.

Talent zaujmout a bavit lidi posléze uplatnil jako komentátor. Vytvořil dvojici s Murrayem Walkerem a jeho lakonické a občas peprné vyjadřování se skvěle doplňovalo s výřečností jeho kolegy. O jeho hudebním talentu se nevědělo. Jako dítě se však ve škole naučil hrát na trumpetu a když po letech vystoupil ve varietní show Grand Prix Night of the Stars, jeho sólo na tento nástroj všechny překvapilo. Vedle toho se objevil i na pódiu proslulé Royal Albert Hall.

Do kolotoče formule 1 nastoupil tento italský talent už v jednadvaceti letech. Brzy začal sbírat první úspěchy, z nichž je většina spojená s černozlatými vozy Lotus. V roce 1984 skončil „nejlepší ze zbytku světa“ za dominující dvojicí McLarenů Lauda-Prost a v následujícím roce se sám stal vyzyvatelem Alaina Prosta v boji o titul. V průběhu následující sezóny však zahynul během tréninku na francouzském okruhu Paul Ricard, v té době jedné z nejbezpečnějších tratí na světě.

V dravém světě formule 1 byl de Angelis někdy popisován jako „poslední gentleman“. Měl mírné a kultivované vystupování a vedle rychlých kol byla jeho největší zálibou hudba. Miloval jazz a sám hrál výtečně na piano. Podobně jako François Cevert také skládal vlastní písně. Jeho talent byl široce známý, protože často a rád vystupoval. Z roku 1985 se dochovalo krátké televizní video natočené v průběhu německé Velké ceny.

Kariéra dodnes trochu podceňovaného mistra světa z roku 1996 je s hudbou spojena hned několika směry. K muzice ho vedl už otec Graham, šampion z let 1962 a 1968, který v zákulisí Grand Prix rád jamoval se svými přáteli. Když tragicky zahynul a mladý Damon se rozhodl sám závodit, ochrannou ruku nad ním držel George Harrison. Bývalý Brouk byl dlouhá léta, podobně jako Eric Clapton, fanouškem formule 1 a často závody navštěvoval. Podporoval kariéru mladého Hilla, který to nakonec dotáhl až do královny motorsportu a po letech soubojů s Michaelem Schumacherem se stal mistrem světa.

Sám Damon Hill je amatérským hudebníkem. Hraje na kytaru nejčastěji cover verze písní Beatles nebo Rolling Stones. Byť se hodnocení kvality jeho výstupů různí, v jeho případě jde především o zábavu bez větších ambicí.

Hillův někdejší kolega a mistr světa z roku 1997 Jacques Villeneuve vtrhl do formule 1 jako zázračný talent, který hned v první sezóně sahal po titulu šampiona. Hudbě se věnoval už od mladých závodních let, kdy začal psát texty a hrát na kytaru. Ve skomírajícím závěru své kariéry v roce 2005 natočil a v následujícím roce vydal dlouhohrající album Private Paradise. Obsahovalo 13 skladeb, vzhledem k dvojjazyčnosti jeho rodné Kanady je část v angličtině a část ve francouzštině. Píseň Father věnoval památce svého otce Gillese Villeneuva, který tragicky zahynul během bláznivé sezóny 1982. Složil ji společně se svou sestrou.

Mnohé vzhledem k Villeneuvově excentrické a výřečné osobnosti překvapil jemný popový tón desky. Recenze byly spíše negativní a při poslechu není těžké pochopit proč. Album je sice hladivé a sám Villeneuve nemá špatný hlas, většina skladeb ale zní ploše, jsou zaměnitelné a postrádají skutečně výrazný autorský rukopis.

Německý závodník se do formule 1 dostával dlouho a složitě. Působil v ní několik sezón v týmech ze středu pole, žádnou velkou díru do světa ale nikdy neudělal. Snad to bylo i proto, že původně měl nakročeno k úplně jiné kariéře. Jeho otec Jorge byl totiž skvělý violista a matka Monika zase profesionálně hrála na klavír. Oba společně působili v prestižní Mnichovské filharmonii. K hudbě vedli i svého druhorozeného syna, který odmala prokazoval velké nadání. Osvojil si díla velikánů klasické hudby a znal i tvorbu předních českých skladatelů.

Bylo to tak až do třinácti let, kdy společně se starším bratrem navštívil motokárovou dráhu, a oba propadli závodění. Zájem o hudbu však neztratil ani během závodní kariéry. „Vy jste z Čech? Znáte Jaroslava Ježka? Bugatti step je krásná muzika!“ překvapil české novináře během tiskové konference závodů DTM v roce 2005.

Mimo internetových zdrojů čerpá článek z knihy Grand Prix a Formule 1 od Davida Seluckého a časopisu Formule (ročník V., číslo 51; ročník V., číslo 48 a ročník VIII., číslo 80)