Článek
V prvních letech fungování Deep Purple byl Jon Lord jakýmsi nepsaným vedoucím celého kvinteta. Vyplývalo to z logiky věci – byl nejstarší a měl také nejvíce hudebních zkušeností, mnohé i mimo rockovou sféru. Od ostatních jej také odlišovala láska ke klasické hudbě, k níž tíhnul i ve své rané tvorbě. Názornou ukázkou je krásná skladba Blind z eponymního alba Deep Purple. Ústřední roli v něm nezvykle hraje cembalo, zatímco zpěvák Rod Evans zpívá pozoruhodné lyrické verše.
Těžko uvěřit, že skladbu složil stejný člověk, jaký řádil se svými divokými sóly v Highway Star, Burn nebo Flight Of The Rat. Smůlou pro Blind je, že se v ničem nepodobá typické tvorbě Deep Purple, takže mezi nimi bude složitě hledat fanoušky. Původní baskytarista Nick Simper se dokonce nechal slyšet, že hudba Deep Purple v té době postrádala směr právě kvůli Lordovi a jeho nápadům a experimentům ze sféry klasické hudby.
Vrcholu tato fúze dosáhla v roce 1969. Tehdy Lorda upoutala deska Bernstein Plays Brubeck Plays Bernstein. Na tomto albu z roku 1961 se spojilo jazzové kvarteto Davea Brubecka s newyorským filharmonickým orchestrem dirigovaným Leonardem Bernsteinem, autorem slavné West Side Story. Společně nahráli některé Bernsteinovy a Brubeckovy skladby pod Bernsteinovou taktovkou, což vysvětluje zvláštní název nahrávky. Jona Lorda nápad zaujal a začal si pohrávat s jeho přenesením do rockového prostředí. Vyrukoval s ním před manažery kapely, kteří mu dali svou důvěru najevo tím, že hned zamluvili termín v Royal Albert Hall. Lorda tento rychlý spád trochu vyvedl z míry, protože teprve začínal s komponováním.
Se svým záměrem navíc nepřišel v úplně vhodné době. Skupina se tehdy rozhodla vyměnit zpěváka Evanse za Iana Gillana a na přímluvu bubeníka Iana Paice byl přijat i baskytarista Roger Glover, jemuž musel uvolnit místo Nick Simper. Gillan s Gloverem se stali členy potajmu v době, kdy ještě Deep Purple hráli koncerty v původní sestavě. V tomto zmatečném období psal Lord hudbu pro zamýšlený koncert s orchestrem a do toho pracoval na dalším studiovém albu Deep Purple, z něhož se mělo stát In Rock.
Návrat zapomenutého skladatele
V tomto mimořádně náročném období podal Lordovi pomocnou ruku britský skladatel Malcolm Arnold, jenž souhlasil, že bude dirigovat královskou filharmonii. Arnold patřil v padesátých letech k nejúspěšnějším britským skladatelům. Uznání si vydobyl především za filmovou hudbu, podílel se takto na více než stovce snímků a v roce 1957 získal Oscara za hudbu pro film Most přes řeku Kwai. V šedesátých letech však začala jeho kariéra upadat a on si vypěstoval závislost na alkoholu. Spolupráce s Deep Purple patřila k jeho světlejším momentům, během nichž se představil z té nejlepší stránky.
Lord musel protlačit projekt i v samotné skupině, protože kytarista Ritchie Blackmore ani již zmíněný zpěvák Gillan nebyli z této vyhlídky příliš nadšení. Obávali se, aby se nezapsali do povědomí jako „ta skupina, co hrála s orchestrem“, což by podle nich pošramotilo jejich rockové ambice. Na Lordovu stranu se naopak postavil Roger Glover. K celé věci přistupoval pragmaticky a tvrdil, že publicita koncertu přinese skupině užitek.
Velký den přišel 24. září 1969. Zaplněná Royal Albert Hall očekávala nevšední hudební zážitek. Mezi návštěvníky seděli dlouhovlasí příznivci kapely stejně jako noblesní dámy a páni. Začátek akce poznamenaly zmatky, neboť právě vyšlo třetí album Deep Purple natočené ještě původní sestavou a tyto desky byly věnovány jako věcné dary do tomboly. Kapela z toho neměla radost a nové členy Gillana a Glovera vyváděly z míry žádosti o autogram desky, na níž se nepodíleli.
Večer zahájil orchestr, který pod taktovkou Malcolma Arnolda odehrál jeho Symfonii č. 6 z roku 1967. Po pětadvaceti minutách dostala stejný blok i skupina a předvedla během něj něco starého (Wring That Neck), něco nového (Child In Time) a něco půjčeného (Hush). Tyto tři písně byly sice natočeny, ale na vinyl se poprvé dostaly až v roce 1977 na kompilaci Powerhouse. Zaujme jak Hushs Gillanovým vokálem, tak raná verze Child In Time.
Poté už následovalo samotné vystoupení kapely s orchestrem pojmenované Concerto for Group and Orchestra. Názvem i kompozicí vycházelo z barokního koncertu a skládalo se ze tří částí, takzvaných vět. První z nich byla komponována jako alegorický souboj o převahu mezi orchestrem a skupinou. Oba elementy se tak předvádějí ve své typické roli – orchestr dává na odiv svou majestátnost a úvodní jemné melodie se postupně mění v triumf. Následně se do středu pozornosti dostane skupina reprezentující dravost a energii a hrající svižnou instrumentálkou, která je asi nejblíž klasické tvorbě Deep Purple a mohla by zaznít na jakémkoliv jiném koncertu v klubu nebo hospodě.
Dojem rivality orchestru s kapelou se však Lordovi úplně navodit nepodařilo, protože pasáže obou těles byly příliš rázně odděleny a spíše tím navzájem rušily dojem z té druhé. Vrásky na čele mu přidělal i Ritchie Blackmore, který údajně své sólo schválně protahoval výrazně nad původně stanovenou délku. Skupina byla sice zběhlá v improvizovaných pasážích, ale jak později přiznala, často sama nevěděla, kam budou směřovat. Improvizace končily proto buď velmi dobře, nebo rozpačitě. Naštěstí pro viditelně nervózního Lorda i pozorně čekajícího dirigenta Arnolda se v případě Concerta stalo to první a orchestr dokázal bez problému převít svůj part a pokračovat.
Druhou větu opět zahajuje orchestr, který v prvních pěti minutách připravuje půdu pro nástup Iana Gillana. Projev nového zpěváka skvěle ladí k celému koncertu, Gillan byl typem operního tenora, naprosto ideálního pro tuto příležitost. Verše napsal sám, je to tak jediná část Concerta, které není Lordovým dílem. Celkový dojem z druhé věty je mnohem lepší, protože orchestr i skupina hrají mnohem větší část společně. Tato část bývá všeobecně považována za nejlepší z celého vystoupení.
Závěrečná třetí věta byla v duchu tradice koncipována jako veliká a triumfální, takže hudba je od samého počátku monumentální a orchestrální pasáže patří zřejmě k Lordovým nejpodařenějším. On a Blackmore se za účinné podpory orchestru prezentují velmi dobrými party na kytaru i varhany. Na své si přišel i bubeník Ian Paice, dostal totiž prostor pro sólo na bicí. Jeho exhibice je sice krátká, ale vzhledem k tomu, že hraje skutečně pouze on, vytváří se zbytečný předěl, který se do věty příliš nehodí. Skutečný potenciál se ukazuje až v samotném závěru, kdy jej podpoří bicí sekce orchestru. Závěr se nese ve stylu „hromadné řeže“, jak stálo v Lordových poznámkách a vyvolává bouřlivý potlesk publika. Viditelně nadšený dirigent Arnold k sobě volá Lorda, aby si vychutnal ovace davu. Jeho odvážný projekt, jeho poslední velký experiment se zdařil.
Zapomenutý klenot, nebo omyl?
Navzdory opojné atmosféře večera bylo Concerto přijato rozporuplně. Do velké míry to zapříčiňuje jeho koncepce, která vlastně vylučuje stoprocentní spokojenost jedné nebo druhé skupiny. Pro rockově laděné fanoušky kapely byly orchestrální pasáže zkouškou trpělivosti a těžko říct, zda je dokáží ocenit. Elegantní dámy a pány navštěvující pravidelně koncerty klasické hudby zase mohlo Concerto zklamat jako příliš jednoduché. V tomto ohledu však není na místě zatracovat Jona Lorda coby autora. Jeho skladatelský výkon byl naopak obdivuhodný vzhledem k tomu, že jinak skládal a hrál docela jinou hudbu.
Navíc se ukázalo, že navzdory skepsi měla spolupráce rockové kapely a orchestru potenciál a v některých pasážích zní jejich společné snažení velmi působivě. Nakonec se nenaplnily ani obavy Blackmorea a Gillana a koncert pověst kapely nezkazil, protože po vydání čtvrté studiovky In Rock se veškerá pozornost upřela na ni a na Concerto se zapomnělo.
Vynořilo se až v roce 1999, při příležitosti 30. výročí původního koncertu se skupina znovu spojila s londýnskou filharmonií a vrátila se do Royal Albert Hall k opakování vystoupení. V následujících dvou letech s ním skupina dokonce vyrazila na menší turné a hrála vždy ve spolupráci s místními orchestry. Bylo to vhodné rozloučení pro Jona Lorda, který v roce 2002 Deep Purple opustil.
Informace v článku vycházejí vyjma uvedených internetových zdrojů z knihy Stevea Pilkingtona Deep Purple & Rainbow: všechna alba, všechny skladby 1968-1980.
