Článek
Rocková historie nabízí mnoho příběhů mladých nadějných hudebníků, kteří se nedokázali vypořádat s úspěchem, slávou nebo sami se sebou. Mnoho z nich propadlo alkoholu nebo dalším drogám, které je nakonec zahubily. Liší se často jen okolnosti a ty byly v případě Briana Connollyho mimořádně kruté.
Už jeho příchod na svět byl komplikovaný. Narodil se 5. října 1945 nedaleko skotské Glasgow mladičké servírce Frances Connollyové. Matka, která se o něj zřejmě nedokázala postarat, ho zanechala v glasgowské nemocnici. Ujala se ho rodina McManusova. Jeho nevlastním bratrem byl pozdější skotský televizní herec Mark McManus. Během dospívání oba zaujala nápadná fyzická podoba, kvůli čemuž se spekulovalo, že měli stejného biologického otce a že to byl také důvod, proč se Briana rodina ujala. Totožnost jeho otce nebyla nikdy zjištěna a samotný Brian se o svém původu dozvěděl až během dospívání. Změnil si proto příjmení po své matce. Ani s tou se však nestýkal.
Nejprve se zdálo, že z něj bude inženýr, před studiem však dal přednost hudbě a získal angažmá v prvních kapelách. Ve Wainwright's Gentlemen nahradil pozdější hvězdu Deep Purple Iana Gillana a z působení v Troops se pro změnu zachovaly dvě ukázky. Na nich už mladý Connolly sebejistě prezentuje svůj hlas velmi podobným způsobem, jaký ho později proslavil. Žánrově se jedná o bezstarostný bubblegum pop, který tehdy frčel.
Krásný a znělý
Ani jedna z těchto kapel však díru do světa neudělala a seriózní obrysy jeho kariéra nabrala až ve chvíli, kdy se spojil a basistou Stevem Priestem a bubeníkem Mickem Tuckerem a založili skupinu Sweetshop. Krátce před vydáním singlu nahradil předcházejícího kytaristu Andy Scott a nejslavnější sestava kapely byla kompletní. Protože však zjistila, že už její jméno už používá někdo jiný, zkrátili ho na Sweet. Čtveřici se hned na počátku podařil mistrovský tah, když k nahrávací smlouvě navázali spolupráci s mladým skladatelským duem Mike Chapmann a Nicky Chinn, které je začalo zásobovat jedním hitem za druhým.
Zpočátku hráli opět bubblegum pop, jemuž sice žádný z nich neholdoval, brali to však jako nutné zlo na cestě do středu dění. Jejich ambice byli rockovější, mezi jejich vzory se řadili třeba The Who. Schopnosti aby se jim vyrovnali, Brian a spol. rozhodně měli a byl to právě Connollyho hlas, který je nejslyšitelněji povyšoval nad běžnou úroveň tehdejších hitparád. Se svými dlouhými blonďatými vlasy a výrazným pódiovým projevem byl navíc doslova magnetem na děvčata.
V přihlouplých hitech jako Poppa Joe, Funny, Funny nebo Wig Wam Bam se ještě projevit nemohl, Sweet ale postupně přitvrzovali svůj styl, jak se jim dařilo získávat kreativní kontrolu nad tím, co hrají. Doufali, že se jim podaří získat si přízeň rockově naladěné mládeže. Velké naděje vkládali do připravovaného alba Sweet Fanny Adams a také do možnosti předskakovat již zmíněným The Who.
Kopanec do krku
V průběhu natáčení však došlo k hroznému incidentu – Connolly byl na návštěvě londýnského nočního klubu, a když z něj vyšel, byl brutálně napaden. Útočníci ho několikrát nakopli do krku, což pro něj jako pro zpěváka mohlo být fatální. Líčení celé události se liší – podle jednoho měl Connolly bránit svůj zaparkovaný Mercedes-Benz před chuligány, kteří pak místo na auto zaútočili na něj. Baskytarista Steve Priest přišel s temnější vizí, podle něj byl útok dopředu připravený a cílem Connollyho vyřídit. Jeho podezřením ale chyběl důkaz, který se už pravděpodobně ani neobjeví.
Pro kapelu napadení představovalo velkou komplikaci – Album musela dodělat společnými silami zbývající trojice a kvůli rekonvalescenci zpěváka Sweet přišli i o koncert s The Who. Mnohem horší to však bylo pro samotného Briana. Z útoku se sice zotavil, ale trvale ho poznamenal tím nejhorším způsobem – přišel o část svého hlasového rozsahu. Přestože byl vokalistou výjimečných kvalit a i se zmrzačeným hlasem dokázal předčít mnoho ostatních zpěváků, incident se na něm podepsal psychicky.
Byl to pomalý začátek jeho postupného konce. Samotným Sweet se postupně podařilo získat si uznání vlastní výtvory bez přičinění Chinna a Chapmana (za všechny jmenujme Fox On The Run), Connolly však, snad pod vlivem depresí z následků útoku, upadl do závislosti na alkoholu. Zbytek kapely vida, že na něj není spolehnutí, ho začal obcházet ve společných rozhodnutích, což vedlo k jeho ještě větší izolaci. Závislost na alkoholu ho postupně ovládla a začal mít problémy i na koncertech. Jednou byl tak opilý, že vystoupení ani nemohl dokončit. Spory s ostatními vyvrcholily v zimě 1979, kdy byl Connolly vyhozen. Oficiálně se tvrdilo, že odešel, aby se mohl věnovat jiným žánrům, údajně ho lákala fúze rocku a country.
Zbytek kapely pokračoval jako trio a Connolly se vrhl na sólovou kariéru. V roce 1980 vydal hned čtyři singly. Hudebně nezapřel své kořeny ve Sweet, jeho nová tvorba však měla i příchuť zmiňované country. Dohromady to dávalo líbivé popěvky, které ale na začátku osmdesátých let už neměly šanci na úspěch. V roce 1984 proto sestavil doprovodnou kapelu pod názvem The New Sweet a začal vystupovat se starým repertoárem.
Stařík bílý bledý jako duch
V roce 1981 utrpěl Connolly další ránu v podobě série infarktů způsobených jeho závislostí na alkoholu, cigaretách a prášcích na předpis. Zdravotních problémů se už od té doby nezbavil a příliš mu nepřidal ani rozchod s manželkou, s níž měl dvě dcery. Posledním světýlkem naděje se stal rok 1988, kdy se dohodl na setkání se svými starými spoluhráči se Sweet. Ve hře byl návrat nejslavnější sestavy. Když se objevil, všichni zůstali zděšeně stát: „Přibelhal se k nám shrbený stařík. Třásl se a v obličeji byl bílý jako duch. Pomyslel jsem si: Ježíši Kriste. Bylo to děsivé,“ popisoval setkání s Brianem jeho starý hitmaker Mike Chapman.
Kapela se přesto pokusila o návrat a nahrála nové verze svých starých hitů Ballroom Blitz a Action. Demo nahrávky bolestně odhalují, že Brian byl tehdy nejslabším článkem. Zatímco zbytku kapely se vcelku obstojně daří oživit jejich starý spirit, Connollyho hlas už byl jen stínem dřívější síly. Špatný výkon kapely a zpěvákův zubožený stav nakonec snahu o návrat předčasně ukončily.
Jednou z posledních možností vidět kdysi půvabného frontmana představuje rozhovor z roku 1995. Je to hrozný pohled. Na pohovce sedí zbídačený muž. Vypadá na sedmdesát, přitom mu v té době nebylo ani padesát. Třese se a špatně mluví. Otevřeně se přiznává ke svým problémům s pitím (byť popíral, že pil během působení ve Sweet) i k tomu, že utrpěl už dvanáct infarktů.
Přesto nepůsobí dojmem, že už by se vzdal. Vtipkoval a zdálo se, že se chce ještě pokusit o návrat. Vydal nové album a také jeho zázemí se zlepšilo. Našel si novou přítelkyni, která mu téhož toku porodila syna a také našla jeho biologické příbuzné z matčiny strany. Byla to však jen iluze naděje. V lednu 1997 utrpěl další infarkt. Odvezli ho do nemocnice a tam 10. února zemřel. Bylo mu pouhých 51 let. Byl to hořký předčasný konec jeho trnité životní cesty.
