Článek
V roce 1974 už byli Sweet známou a populární kapelou. Potřebovali jediné – potvrdit svou reputaci úspěšnou studiovou deskou. To se na první pohled může zdát jako banální úkol, kapele však v cestě stálo mnoho „ale“ a „poprvé“. Překážky, které musela pro jeho vydání překonat, dodávají tomuto albu tehdejší populární hudby nezvykle temný ráz.
Ačkoliv to byla v pořadí již třetí studiovka, svým způsobem se jednalo o premiéru. Na prvním albu se totiž kapela musela o polovinu drážek podělit s dnes již zapomenutým duem The Pipkins. Druhé pro změnu obsahovalo vesměs jednoduché bubblegum popové popěvky od jiných autorů, které čtveřice nesnášela. Ambicí Sweet bylo hrát tvrdší rockovější hudbu a tak doufali, že právě toto album jim pomůže oslovit i jiné posluchače než diváky Top of the Pops.
Známými se stali díky hitovým singlům skladatelské dvojice Mike Chapman a Nicky Chinn, s nimiž se pravidelně umisťovali v hitparádách. Úspěch šel ale na vrub jejich vlastní tvorby, která se dostávala jen na béčkové strany singlů. Také toto se mělo nyní změnit – z devíti písní bylo šest autorských, jedna převzatá a zbylé dvě dodal „Chinnchap“.
Sweet Purple
První ostny se ukázaly už s názvem, mnohem zlověstnějším, než se na první pohled zdá. Fanny Adamsová byla skutečná osoba, osmiletá dívka z jižní Anglie, jež byla v roce 1867 mimořádně brutálním způsobem zavražděna. Otřesný případ tehdy pobouřil celou zemi a vrah Frederick Baker byl popraven. Nový význam celé události ale dodal drsný humor britských námořníků. Poté, co jim byly na lodích podávány masové konzervy, prohlašovali někteří, že se určitě jedná o ostatky Fanny Adamsové. Sousloví Sweet Fanny Adams se tak stalo synonymem pro „sladké nic“. Ve vztahu ke Sweet se pochopitelně jednalo o slovní hříčku, spojující frázi se jménem skupiny. Druhý možný výklad říká, že F. A. znamená „f*ck all“.
Start desky je velmi slibný. Set Me Free otevírá tvrdá instrumentální exhibice (s malou funkovou vsuvkou). Skladba uhání vpřed nezvykle svižným tempem, zvuk nástrojů je velmi hutný. Některé její kreace připomínají Deep Purple In Rock. Sweet si zachovávají některé typické atributy (jako falzetový zpěv), dokazují však zároveň, že jejich ambice hrát tvrdší hudbu je autentická a schopnosti na ni rozhodně mají.
Dalším velmi povedeným kusem je Rebel Rouser, bodující především svým gradujícím schématem. Kapela od sloky přes pre-chorus skvěle buduje napětí, které pak v refrénu výborně graduje zásluhou zpěvu všech členů. Je s podivem, že skupina její hitový potenciál nevyužila na singlu. Dobře fungují i další autorské záležitosti jako Restless a Into The Night. Heartbreak Today po nadějném začátku zrazuje od drsnější tváře její jemný refrén.
Naopak titulní skladba zůstala trochu za očekáváním. Na scénu vstupuje podobně razantně jako Set Me Free, jen její tempo je pomalejší a zlověstnější. Výsledek ale zdaleka tak dobře nefunguje, střídá se v ní příliš mnoho motivů, kvůli nimž působí přezdobeně. Podle velkorysé šestiminutové délky jí Sweet hodně věřili. Možná byli zbytečně optimističtí, protože právě zkrácení by jí prospělo.
Dva příspěvky Chapmana a Chinna příliš nevyčnívají. No You Don’t zní díky syrovému hlasu Stevea Priesta mnohem drsněji než jejich obvyklá produkce (zde navíc kapelou připodobněná ke stylu The Who). AC-DC zní konvenčněji, táhne ji však velmi dobrý Connollyho zpěv a pomáhá také reminiscence na rokenrol padesátých let.
Ten ostatně Sweet předvedli naplno v jediném coveru – písni Peppermint Twist. Taneční rokenrolová hudba této dekády představuje málokdy krok vedle, protože se líbí skoro každému. Také Sweet v tomto ohledu neselhávají, jediný problém může být, že se Peppermint Twist mezi ostatní songy příliš nehodí… a možná by mu také prospělo zkrácení o poslední minutu.
Vrchol snažení, nebo maximum možného?
První polovina desky zní nadějně, ve druhé části však začne trochu ztrácet dech. V hlavním zpěvu Briana Connolyho střídají Andy Scott a Steve Priest. Nebyl to však záměr, ale nutnost. V době nahrávání desky byl zpěvák jedné noci brutálně napaden útočníky, kteří ho několikrát kopli do krku. Líčení hrůzného incidentu se liší. Podle některých Connolly bránil svůj zaparkovaný Mercedes před vandaly, kteří pak zaútočili na něj. Basista Steve Priest byl naproti tomu celý život přesvědčený, že šlo o úmysl s cílem zpěváka zničit.
Tak či tak přišel vinou útoku Connoly dočasně o hlas a ztratil část svého velkého rozsahu, což později přispělo k jeho depresím a alkoholismu. Kapela kvůli jeho rekonvalescenci také musela zrušit předskakování kapele The Who, jejich velkému vzoru, na stadionu The Valley. Doufala, že toto vystoupení přesvědčí rockové publikum, aby je vzalo za své.
Ve světle všech těchto informací musíme Sweet Fanny Adams vnímat spíše jako maximum možného než jako vrchol snažení. Kapela se potýkala s výpadkem zpěváka, tlaky nahrávací společnosti, rozporem mezi reputací a vlastními ambicemi. Z tohoto pohledu výsledek vůbec není špatný. Autorský materiál Sweet ve většině případů velmi dobře funguje, výše zmíněné nedostatky nejsou fatálního rázu a album se také může pochlubit velmi kvalitním zvukem. Z historického hlediska slouží pověsti Sweet lépe než všechny singly od Chinna a Chapmana dohromady.
