Kytarový koutek: otlučený Stratocaster byl nejvěrnějším spoluhráčem Roryho Gallaghera

Každého skvělého kytaristu definují dvě věci – jeho nadání a jeho nástroj. Největší kytaroví kouzelníci jsou tak často ztotožňováni se svým nástrojem, stává se jejich poznávacím znakem a nedílnou součástí. Jedno z nejvěrnějších spojení hráč-nástroj tvořil Rory Gallagher a jeho omšelý Fender Stratocaster. Provázel ho prakticky od prvních větších muzikantských kroků až do hořkého konce. Nakonec mu zůstal v podstatě jako poslední věrný hudební společník.

Příběh o tom, jak Rory svůj nástroj získal, se proměnil takřka v rockovou legendu. Zmiňuje se, že šlo o vůbec první Stratocaster přivezený do Irska, byť to nikdy nikdo uspokojivě nepotvrdil. Objednal si ho Jim Conlon, kytarista z tehdy populárního Royal showbandu. Nástroj však přišel ve špatné barvě – Conlon chtěl červenou a místo ní mu poslali sunburst. Používal ho jen velmi krátce, dokud nepřišla kytara ve správném odstínu a původní exemplář prodal do hudebnin v Corku. A právě tam ho ve výloze zahlédl v roce 1963 tehdy patnáctiletý Rory Gallagher. Neodradila ho ani hrozivá cena – 100 liber. „Dnes už se to zdá neporovnatelné, ale tehdy to bylo jako milion liber,“ vysvětloval Roryho bratr Donal. Gallagher pochopitelně sto liber neměl, přesvědčil však svou matku, aby mu peníze půjčila. Argumentoval, že s kvalitním nástrojem dokáže hrát rytmickou i sólovou kytaru a vydělá více peněz.

Gallagherův model pocházel z roku 1961. Měl tradiční konfiguraci – olšové tělo a javorový krk s palisandrovým hmatníkem. Kytara byla standardně osazena třemi jednocívkovými snímači (single coil). Hlavním rozdílem oproti dnešním modelům byl pouze třípolohový přepínač snímačů, nedalo se tedy využívat zapojení dvou sousedících snímačů najednou.

Za téměř třicet let používání provedl Rory Gallagher na kytaře řadu úprav. Některé měly zlepšit zvuk nástroje, jiné byly nutné opravy. Nechal si například nainstalovat zmiňovaný pětipolohový přepínač a hlavu kytary doplnil druhým srážečem strun (tehdejší stratocastery měly standardně jen jeden). Několikrát měnil i ladící mechaniku.

Extrémní využívání nástroje pochopitelně způsobovalo opotřebování součástek – Gallagher několikrát nechal měnit porouchané snímače, s jejichž zvukem zejména v osmdesátých letech experimentoval. Na kytaře se měnily i pražce a minimálně jednou i samotný krk – podle samotného Gallaghera byl tak napitý potem, že ho musel dát vysušit, aby se nezkroutil.

Nejmarkantnější změna však byla vzhledová. Gallagherův Stratocaster je ve své nejslavnější podobě (a dnešním stavu) zbaven prakticky veškeré původní barvy, která se sedřela až na dřevo. Začalo se to dít poměrně brzy, už na slavném koncertu kapely Taste na Festivalu Isle of Wight v roce 1969, v níž Gallagher v té době účinkoval, je vidět silně obnažené dřevo kytary. Tradičně se tvrdí, že za to mohl kytaristův kyselý pot, který barvu doslova rozpouštěl. Jiní dodávají, že fendery z počátku šedesátých let obecně trpěly rychlým loupáním nátěru. Vysvětlení pro tak rychlé poškození barvy však může být i jiné – říká se, že v roce 1966 někdo Rorymu kytaru ukradl a on údajně využil pro její nalezení televizního pořadu. Po několika dnech se kytara našla v zabláceném příkopu.

O intenzivním používání svědčila i zadní strana. Tam bývá lak obvykle oškrabán na dřevo, jak se kytara odírá například o sponu pásku. Roryho Stratocaster v sobě měl hluboké rýhy. I když svůj nástroj miloval, na koncertech ho nijak nešetřil a leckdy s ním prováděl šílené kousky.

Stratocaster umožnil Gallagherovi naplno rozvinout jeho typický styl. Rory byl hráčem staré školy – kytaru zapojoval přímo do lampového aparátu (v jeho případě nejčastěji značky Vox). Kombinace elektronkového zesilovače a jednocívkových snímačů produkovala typický „špinavý“ zvuk s bodavými výškami a zřetelným zvukem jednotlivých strun. Různým kytarovým efektům přišel na chuť až postupem doby, asi nejhezčím příkladem budiž jeho klasiky Shadow Play nebo Bad Penny.

Základní charakteristikou Gallagehrovy hry byla velmi přirozená kombinace rytmické a sólové kytary. Gallagher neměl ve skupině druhého kytaristu, musel proto přecházet mezi oběma polohami sám. Protože stěžejní byly výkony na koncertech, na studiových nahrávkách dbal na to, aby zněly pokud možno stejně jako na pódiu. Zřetelně oddělenou rytmickou a sólovou kytaru začal výrazněji využívat až na albu Top Priority, například ve svém dalším hitu Philby.

Odráželo se to i v kytarových riffech. Pro jeho tvorbu nejsou úplně typické, když už se k nim ale uchýlil, využíval nejraději legato – příklep a odtržení strun. Dobrým příkladem ze starší tvorby je ústřední riff písní jako Laundromat, Used To Be, What‘s Going On nebo Sinner Boy. Obě techniky prováděl často v působivé rychlosti a v úchvatných kombinacích. Změna nastala opět až na sklonku sedmdesátých let, kdy provedl svůj asi největší žánrový posun směrem k hard rocku a osvojil si i riffy tvořené tvrdými punkovými power akordy. Gallagherův hráčský styl se v průběhu let příliš neměnil, jeho základní kostra si uchovávala úctu k bluesovým kořenům, takže i pod nejohnivějšími sóly zůstával vždy drobný melancholický stín.

Naopak další vymoženost stratocasterů – páku na ohýbání tónů – využíval úplně minimálně. Mnoho tehdejších kytaristů dokázalo ze strun vytáhnout mučivé vibrato jen pomocí prstů, nemuseli si pomáhat pákou. Vedle Paula Kossoffa byl takovým hráčem právě Gallagher. Na koncertech ji prakticky nepoužíval a na studiové nahrávce ji najdeme také zřídka – podpořil s její pomocí například sólo ve skladbě Big Guns. A úplní fajnšmekři mohou v závěru písně In Your Town zaznamenat klepavý kovový zvuk – neklamný znak uvolněné páky v závitu.

Rory byl králem úplně jiné techniky – hry se slidem. Byl pro něj tak přirozenou součástí, že ho nosil navlečený na malíčku po celou dobu písně a střídal sólové pasáže hrané prsty a slidem. Vybrat jen jednu ukázku je takřka nemožné, ale protože Gallagher tuto schopnost přenášel i do své hry na akustické kytary, hodí se zmínit jeho cover verzi songu Too Much Alcohol.

Tajemství podmanivosti Gallagherovy hry se obecně neskrývá v bezchybné technice nebo pekelné rychlosti. Tím hlavním motorem byla obrovská vášeň, kterou vkládal do koncertů a studiových nahrávek. Když nezpíval, uprostřed sóla začal hlasem přizvukovat kytaře. Do své hry se vždycky opřel na sto procent. O tom, jak neoddělitelným společníkem jeho kytara byla, svědčí i to, na kolika obalech alb se společně s ním objevila. A také to, že když mu v rodném Ballyshannonu nechali vztyčit sochu, zobrazili ho v koncertním zápalu i s jeho milovaným stratocasterem.

Zdrojem technických dat o nástroji byly oficiální stránky Roryho Gallaghera a parametry signature modelu Roryho Gallaghera na stránkách firmy Fender.