Článek
Rorymu Gallagherovi se občas přezdívá „nejlepší kytarista, o němž jste nikdy neslyšeli“. Toto přízvisko zlobí jeho fanoušky (ti ho pochopitelně znají), jinak ale poměrně přesně vystihuje kariéru neuvěřitelně nadaného kytaristy, který neúnavně koncertoval a nahrával jedno album za druhým, přesto dnes není zdaleka tak známý, jak by mohl být. Pramenilo to z jeho povahy a přístupu k věci. Netoužil po slávě.
Narodil se 2. března 1948 jako Liam Rory Gallagher a dětství prožil v průmyslovém Corku. Lásku k hudbě měl v genech, jeho otec hrál na akordeon, matka zpívala ve sboru a oba rodiče často zvali přátele muzikanty k sobě domů. První kytaru dostal Rory v devíti letech. Sám více upřednostňoval své prostřední jméno, později to komentoval tak, že se mu líbí představa, že Rory nebylo jméno žádného svatého. O pár let později ho okouzlilo blues (které v Corku v průběhu druhé světové války zdomácnělo díky pobytu amerických vojáků), zejména legendární Muddy Waters. Jelikož Gallagherovi neměli doma žádný přehrávač, trávil jejich syn spoustu času u rádia, kde ladil stanice, na nichž mohl blues poslouchat. Nechybělo mu sebevědomí ani odvaha a přirozeně chtěl sám začít hrát, ale v tehdejším Irsku neměl moc možností. Přidal se proto k showbandu, vícečlennému tanečnímu uskupení, které tehdy v Irsku zažívaly vrcholné období. Brzy však poznal, že to není to pravé.
Rozhodl se jednat na vlastní pěst a dal dohromady blues rockovou kapelu s názvem Taste. Říká se, že to byla vůbec první irská rocková skupina. I když to může a nemusí být pravda, novátorská byla v každém případě. Ve světě stále nejvíc frčely čtyřčlenné beatové formace po vzoru Buddyho Hollyho a Beatles. Někteří pořadatelé k němu proto přistupovali s nedůvěrou. Skutečného úspěchu kapela dosáhla až po přesunu do Anglie a podpisu smlouvy s Polydorem, pod jehož hlavičkou vydala dvě povedená alba. Studio však nebylo hlavní doménou Gallagherovy skupiny, doopravdy skvělá byla na pódiu. Vrcholem se stalo vystoupení na hvězdně obsazeném festivalu Isle Of Wight 1970. Roryho bratr Donal později vzpomínal, že ředitel přenosu chtěl původně nafilmovat jen dvě písně, ale výkon tří irských muzikantů ho tak zaujal, že se v natáčení pokračovalo celou hodinu.
Navzdory skvělému výkonu to byla labutí píseň Taste. Gallagher skupině příliš dominoval, skládal písně, zpíval a hrál na kytaru. Jeho spoluhráči Richard „Charlie“ McCracken a John Wilson chtěli mít na chod skupiny větší vliv, vzájemné spory ale nakonec vedly k rozchodu. Rory na rozpad Taste nerad vzpomínal, mrzel ho. Bylo mu však teprve 22 let, nápadů a energie měl spoustu, takže pokračoval dál. Prožitá zkušenost ho však přesvědčila k tomu, aby hrál sólově pod vlastním jménem.
Nejdražší společník
Zatímco vztahy Gallaghera s lidmi byly leckdy složité, v hudbě měl nerozlučného parťáka – starý otlučený Fender Stratocaster z roku 1961. Legenda praví, že šlo o vůbec první Stratocaster dovezený do Irska. Tak či tak, původně patřil Jimu Conlonovi, objednal si ho z Ameriky, ale místo červené mu přišel odstín sunburst. Hrál na něj do doby, než přišel ve správné barvě a tento prodal. V corském obchodě s hudebninami ho v roce 1963 uviděl patnáctiletý Rory zatoužil po něm. Neodradila ho ani přestřelená cena sto liber. „Dnes se to nedá srovnat, tehdy to bylo jako milion liber,“ vzpomínal bratr Donal. Rory dokázal přesvědčit matku, aby mu na kytaru půjčila. Argumentoval tím, že na takovou kytaru může hrát doprovodnou i sólovou linku, zastane tudíž pozice dvou muzikantů a nebude se muset dělit o peníze. Stratocaster se stal Gallagherovým věrným spojencem. Měl sice celou řadu dalších kytar, ale nejčastěji hrál právě na něj. Z nástroje postupně slezla prakticky všechna barva až na dřevo (údajně za to mohl i Roryho abnormálně kyselý pot), několikrát musela projít opravou a v polovině sedmdesátých let dostala krátkodobě i nový krk, protože ten stávající byl tak nacucaný potem, že musel několik měsíců schnout, než se na kytaru vrátil.
Prvním Roryho sólovým počinem se stalo eponymní album z roku 1971. Pokračovalo v linii nastavené deskami Taste. Gallagher napsal všech deset písní a vše si také sám produkoval. V hudbě se představil nejen jako skvělý blues rockový showman, ale i jako nadaný multiinstrumentalista ovládající akustickou kytaru, harmoniku, mandolínu a saxofon. V jeho hudbě se mísilo blues tak americké jako jablečný koláč s irskými lidovkami, na albech zněly energické kousky stejně jako obyčejné nebo jemnocitné záležitosti na akustickou kytaru. Vše dohromady vytvářelo typickou gallagherovskou esenci. Jedinou Roryho slabinou byl zpěv. V nadsázce se o něm říkalo, že jeho hlasový rozsah je nulový, a když se snaží, tak mizerný. Ve skutečnosti disponoval solidním rozsahem dvou oktáv, který pro jeho účely bohatě dostačoval.
Druhé album Deuce se stalo rockovou klasikou. Gallagher na něm zahájil svou několik let trvající snahu o převedení energie živého hraní na desku. Dlouho se mu to nedařilo, což ho frustrovalo. Protože všechny desky z první poloviny sedmdesátých let, ať už to byla právě Deuce, Tattoo nebo Blueprint, mohly být dobré, jak chtěly, ale při srovnání s živou produkcí rychle bledly. Rory byl mistr živého hraní, na koncertech byl ve svém živlu, nasával energii a zpětnou vazbu od publika, které ho milovalo. Prakticky neustále byl někde na turné, na pódiu prolil litry svého kyselého potu a vždy odevzdával sto procent. Při hře se smál, tancoval, přizvukoval své kytaře. Podlehnout jeho kouzlu bylo snadné. Ve studiu hrál proti zdi. Usiloval o dokonalost svou i svých spoluhráčů, takže dostát jeho nárokům nebylo snadné
Přesto si v polovině sedmdesátých let s nahráváním porozuměl a jeho další alba Against the Grain a Calling Card získala kus koncertní ostrosti a poprvé výrazně zabodovala také v Americe. Druhé jmenované produkoval bývalý baskytarista Deep Purple Roger Glover, ale tato spolupráce nefungovala. Nebyla to však jediná spojitost s hard rockovou ikonou. Když ji v roce 1975 opustil Ritchie Blackmore, skupina mezi mnoha nástupci zvažovala i Gallagherovo jméno. Ještě dál šly námluvy Roryho a Rolling Stones po konci Micka Taylora. Se Stouny si zkusmo zahrál a Mick Jagger mu místo nabídl. Kapela však tehdy nebyla v moc dobré kondici a kytarista odmítl.
Časy se mění
Tak jako všechna kytarová esa i Gallaghera zasáhla punková revoluce. Na rozdíl od svých souputníků Jimmyho Page nebo Ritchieho Blackmorea, kteří punk pokládali za hudební odpad, obdivoval Rory jeho přímočarost a syrovost. Účastnil se posledního neslavného vystoupení Sex Pistols ve Winterlandu a řekl, že to byl nejhorší a zároveň nejlepší koncert, jaký kdy viděl. Velmi se ho dotklo, že byl punkery zatracen jako rockový dinosaurus.
Rory přitom nebyl žádná nafoukaná rocková hvězda, i v dobách největší slávy zůstával skromným a prostým klukem z Corku. Na koncertech nosil džíny, tenisky a kostkovanou košili, stejně jako dělničtí kluci, kteří na něj chodili. Nepoužíval žádné lasery nebo efekty, byl tu jen on, kytara a aparát. Stranil se jakékoliv komerce. V podstatě ztělesňoval punk ještě před jeho vznikem. Hudba pro něj byla důležitější než politické nebo společenské spory. V roce 1974, v dobách velkého napětí mezi britskou armádou a obávanými teroristy z IRA, se nebál uspořádat irské turné a koncert v Belfastu neodvolal ani po sérii bombových útoků. Vzniklo tak skvělé koncertní album Live 74‘. Pro Irsko se postupem stal národním hrdinou.
Na punkovou revoluci zareagoval Rory obměnou své doprovodné skupiny – nahradil bubeníka a propustil klávesáka, aby nadále hráli jako power trio jako na prvních albech. Přesedlal na hard rock a na albech Photo-Finish a Top Priority znatelně přitvrdil. Nová poloha mu seděla, ale konkurence na tomto poli byla velká. V roce 1982 vydal album Jinx, na němž opět více upřednostnil svůj klasický sound.
V osmdesátých letech začíná Roryho kariéra postupně upadat. Jeho koncerty byly nadále skvělé, ale hudba se posunula. Blues rock už nebyl v kurzu, ale Rory se změnit nehodlal. A tvrdě prodřené roky si začaly vybírat svou daň na jeho zdraví. Vždycky holdoval alkoholu, prohlašoval, že pití je požehnání a prokletí blues, ale postupem času se mu začalo vymykat z rukou. Život se mu smrskl na pódium, nahrávací studio a bar, kde mu nabíhaly děsivé účty. Ztloustl a s přibývajícími roky ztrácel svůj chlapecký šarm. Oči musel skrývat za slunečními brýlemi, protože ze světla ho bolely oči.
Za svou vášeň pro hudbu zaplatil i v osobním životě. Všechny jeho vztahy trvaly maximálně pár týdnů. Jeho blízcí se shodovali na tom, že byl příliš cílevědomý, než aby byl ochotný si k sobě nějakou ženu pustit, protože nechtěl, aby ho odváděla od muziky. Nejbližším mu zůstal bratr Donal coby manažer.
„Nikdo nevěděl, kolik toho bere…“
Do vážných problémů se dostal, když se mu rozvinula fobie z létání, proti které mu doktoři předepsali prášky. Léky bral i na jiné neduhy a nemoci a postupně si na nich vypěstoval závislost. Drogám se přitom (s výjimkou alkoholu) po celý život vyhýbal. V zákulisí koncertů se s ním málokdo stýkal, takže nikdo nevěděl, kolik prášků ve skutečnosti bere. Postupně mu nehezky odul obličej. Na začátku devadesátých let ho opustil baskytarista Gerry McAvoy, který s ním hrál bezmála dvacet let. Na poslední roky nevzpomínal radostně, podle něj se zhoršující se zdraví a alkoholismus začaly negativně podepisovat na Roryho koncertních výkonech. Jeho živých vystoupení rychle ubývalo.
V devadesátých letech se stal z Roryho Gallaghera zapomenutý relikt minulosti. S velkými časovými odstupy natočil svá poslední dvě alba Defender a Fresh Evidence. Stále hrál dobrou hudbu, ale většina dřívější energie byla pryč, silným motivem několika písní se stalo podlomené zdraví. Přesto vyrazil na další turné po Nizozemí a zastavil ho až kolaps na pódiu v Rotterdamu 10. ledna 1995. Turné ukončil a v dubnu putoval do nemocnice se selhávajícími játry poškozenými jednak dlouholetým pitím a také paracetamolem užívaným proti bolesti. Lékaři mu provedli transplantaci jater a zdálo se, že je z nejhoršího venku. V létě však dostal stafylokokovou infekci, na níž 14. června zemřel. Bylo mu jen 47 let.
Ačkoliv Rory Gallagher za života nedosáhl úspěchu odpovídajícímu jeho talentu a úsilí, skutečná velikost jeho díla vynikne při rozhovoru s mnoha jinými kytaristy. Johnny Marr, Glenn Tipton, Kurt Cobain, Edge, Slash… to jsou jen někteří, pro něž byl tenhle geniální, a přitom prostý kluk z Corku hrdinou.
Vedle uvedených odkazů byly zdrojem i webové stránky Roryho Gallaghera.
