Článek
V titulku uvedený obrat se obvykle používá jako přízvisko pro tahouna této formace, legendárního kytarového mága Roryho Gallaghera. A třebaže je (bohužel) oprávněný, o jeho kapele se dá říct v podstatě totéž. Skupina Taste patřila do silné generace britsko-irského blues rocku formujícího se ve druhé polovině šedesátých let. Vznikla už roku 1966 v irském Corku ve složení kytarista a zpěvák Rory Gallagher, baskytarista Eric Kitteringham a bubeník Norman Damery. Sice čile koncertovali, ale žádný úspěch nezaznamenali a po dvou letech se kapela rozpadla.
Gallagher coby hlavní tahoun dal záhy dohromady novou sestavu s baskytaristou Richardem McCrackenem a bubeníkem Johnem Wilsonem. Tentokrát se jejich hlavním působištěm stal Londýn a noví Taste začali brzy slavit první úspěchy. Podařilo se jim získat nahrávací smlouvu s velkým vydavatelstvím Polydor, které jim v umožnilo v krátkém sledu vydat dvě studiová alba. Vrcholem jejich živé produkce se stalo vystoupení na obrovském festivalu Isle of Wight v roce 1970 (stejně jako pro jejich kolegy z další bluesrockové formace Free). Jak se však záhy ukázalo, byla to jejich labutí píseň, protože na konci téhož roku přišel definitivní konec. Gallagher se poté rozhodl pokračovat sám a zahájil úspěšnou sólovou kariéru.
Taste se už na prvním eponymním (stejnojmenném) albu prezentovali vypilovaným stylem. Skladby jako Same Old Story či úvodní Blister On The Moon stojí na bluesových riffech poháněných rockovou energií. Přestože blues bylo pro jejich zvuk zásadní, můžeme v písních sledovat i další vlivy. Dva rockově upravené tradicionály Sugar Mama a Catfish prozrazují silné provázání s folklorem a záliba v lidových písních se projevuje i ve zpěvných melodiích některých skladeb, které se vymykají klasické rockové tvorbě
Rory Gallagher později proslul velkou vášní pro hru a energickými vystoupeními. Přímo z nich sálalo, jak si živou produkci užívá. Totéž můžeme slyšet i na albech Taste. V některých momentech Gallagher svým hlasem nadšeně přizvukuje kytaře a napodobuje její dramatické tóny. Jeho kytarová hra by vydala na samostatný článek, je úžasně syrová, přitom si zachovává chytlavost a melodii a často předvádí vyloženě strhující kousky.
Na druhém albu On The Boards se záběr kapely ještě rozšířil. Multiinstrumentalista Gallagher vzal do ruky vedle kytary i foukací harmoniku a saxofon. Zatímco první nástroj k blues neodmyslitelně patří, druhý může být překvapivý. Taste se díky němu v písni It's Happened Before, It'll Happen Again a titulní On The Boards ocitají v překvapivých vodách jazzu. Harmonika zase jejich skladbám If the Day Was Any Longer nebo úsměvné If I Don't Sing I'll Cry dodává westernový nádech. Přestože se toto žánrové rozpětí může zdát příliš široké, Taste působí po celou dobu přirozeně a vedou si velmi dobře.
Tři strany trojúhelníku
Rory Gallagher sice zvuk kapely utvářel zásadním způsobem, bylo by však chybou opomenout i další dva členy. Richard McCracken musel se svou baskytarou zastat nelehkou dvojúlohu rytmického a doprovodného nástroje. Díky tomu dostává patřičný prostor a leckdy překvapí melodickými vyhrávkami. Vždy však spolehlivě zní pod všemi kytarovými vylomeninami.
Zahanbit se nenechal ani John Wilson. Třebaže od pohledu nevypadal se svými krátkými kudrnatými vlasy a brýlemi jako typický hudebník-rocker své doby, zdání velmi klame. Jeho styl je charakteristicky bluesový, hraje sice pomalu, ale rozhodně ne jednoduše. Kouzlo jeho hry tkví především v detailu, na který se posluchač sice musí soustředit, ale když ho zachytí, uvědomí si skutečné Wilsonovy schopnosti. Všimne si třeba trojšlapu na basovém bubnu, pro nějž byl tolik obdivovaný John Bonham z Led Zeppelin. Wilson ho s přehledem zvládal také.
Jako u většiny kapel své doby byly ale studiové výkony Taste jen ochutnávkou jejich skutečných schopností. Ty plně vytryskly až při živých vystoupeních. Za zlatý hřeb se považuje jejich již zmiňované vystoupení na obrovském festivalu Isle of Wight.
Konkurence byla obrovská – jen namátkou zmiňme jména jako Joni Mitchell, Doors, The Who, Jethro Tull a Jimi Hendrix. Kapela vystoupila v pátek 28. srpna, dostala se dokonce i na plakát. Jejich výkon sledovalo těžko uvěřitelných několik set tisíc lidí, jak uvádí Guinessova kniha rekordů. Vystoupení se natáčela zvukem i obrazem. Podle Donala Gallaghera, Roryho bratra, chtěl filmař Murray Lerner původně natočit jen dvě písně Taste s tím, že vůbec nevěděl, o koho jde. Když však viděl výkon kapely a nadšenou reakci publika, dal spontánně pokyn kameramanovi, aby pokračoval. Nakonec tak místo dvou písní nahrávali celou hodinu.
Strhující živák
Díky tomu máme dnes možnost toto legendární vystoupení vidět a dát Lernerovi za pravdu. Kapela je ve špičkové formě a nadšeně se vrhá na své nejlepší skladby jako What’s Goin On, Sinner Boy nebo Same Old Story. Na rozdíl od studiových provedení trvají leckdy i dvakrát déle. A právě v tomto prodlouženém čase Taste excelují.
Gallagher se pouští do divokých improvizací, s nimiž skladbu leckdy zcela ovládne, díky slidu navlečenému na prsteníku plynule přechází mezi klasickými a slide sóly. McCracken hraje svým typickým dramatickým stylem, jeho baskytara si i přes dominanci kytary získává pozornost posluchače i diváka, který si bude spokojeně pokyvovat hlavou do jejího rytmu. John Wilson během svého nadšeného bubnování tahá z rukávu jeden trik za druhým, prakticky nehraje dvakrát totéž. Po nějaké době je zjevné, že právě on zásadním způsobem určuje vyznění skladby, když ubírá nebo naopak přidává na intenzitě.
Při pohledu na strhující výkon kapely na festivalu ale také vysvítá možný problém. Rory Gallagher kapele příliš dominoval – psal hudbu i texty, zpíval, hrál na kytaru. Už době jejich největšího triumfu na ostrově Wight byly prý vztahy napjaté tak, že spolu muzikanti nemluvili. Vzájemné neshody ohledně hierarchie v kapele měly být také jedním z důvodů, proč o několik měsíců později skupina odehrála své poslední (silvestrovské) vystoupení a skončila.
Trojice se ke společnému koncertování už nesešla. V roce 1996, rok po Gallagherově smrti však jeho bývalí spoluhráči McCracken a Wilson přibrali nového kytaristu a zpěváka Sama Davidsona a kapelu obnovili. Vystupovali společně až do roku 2010, kdy se plodem jejich práce stalo třetí studiové album Wall To Wall. Přes skepsi, s níž k němu bude posluchač přistupovat, je album sympatické svou snahou zachovat původní bluesový zvuk Taste a propojit ho s moderním soundem. Někdy se to daří, někdy ne. Sam Davidson je sice zpěvák jiného ražení, jeho kytarová hra ale Gallaghera v některých ohledech povědomě připomíná.
Kapela účinkuje dodnes, členem však už není nikdo z původní trojice. McCracken odešel krátce po vydání alba a John Wilson v roce 2018, čímž se definitivně uzavřela původní éra této pozoruhodné skupiny.
Jaká je vaše oblíbená kapela, o které málokdo slyšel… ale rozhodně by měl?
