Hlavní obsah
Umění a zábava

Poslední štace Sex Pistols pohřbila všechno, co z nich dělalo dobrou kapelu

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Najdete je v Moje sledované na tomto webu nebo na Seznam.cz.

Foto: Bruno Ehrs | Wikimedia Commons (Licence CC BY-SA 3.0)
26. 4. 9:27

„Nebyli jsme Američani, nerozuměli jsme Americe. Tak jak mohli rozumět oni nám?“ ptal se Steve Jones po první návštěvě kapely Sex Pistols ve Spojených státech. To byl ale na začátku roku 1978 jejich nejmenší problém.

Článek

V letech 1976 a 1977 byli Sex Pistols na vrcholu své slávy. Jejich syrová a energická muzika se zásadní měrou podílela na zformování nového rockového žánru – punku. A Sex Pistols stáli v jeho čele jako hlavní symboly. Vydali album Never Mind The Bollocks, které se takřka okamžitě stalo punkovou klasikou. Dalším logickým krokem na cestě vzhůru bylo pro mnoho britských kapel turné po Spojených státech, takže to zkusilo i destruktivní kvarteto Malcolma McLarena. Žádný vrchol jejich kariéry se ale nekonal, místo něj přišel naprostý a ostudný rozklad.

Turné hrozilo potížemi od samého začátku. Původně mělo začít už 28. prosince 1977 v Homesteadu, ale americké úřady zprvu nechtěly členům kapely udělit vízum kvůli jejich záznamům v trestním rejstříku. Takže Sex Pistols dorazili do Spojených států až 3. ledna a ještě toho večera poprvé vystoupili ve virginské Alexandrii. Největší problém na ně ale nemusel nikde číhat, kapela si ho vyrobila a přivezla sama.

Stejně jako byli Sex Pistols nekontrolovatelní a extrémní navenek, chaos vládl i uvnitř. Nevyjasněné pozice v kapele i vzájemné vztahy pro ně byly typické od začátku, časem se jim však začaly vymykat z ruky. Kytarista Steve Jones a bubeník Paul Cook se přátelili už od dětství a na své straně měli i manažera Malcolma McLarena. Ten na ně udělal dojem svým výstředním obchodem SEX a také tím, že nějakou dobu řídil kapelu New York Dolls, idoly první generace britských punkerů. Na naléhání Jonese a Cooka se stal jejich manažerem a oba ho uznávali.

Já jsem s Johnem moc nedržel, vždycky mě hrozně štval.
Steve Jones

Vztahy mezi McLarenem a zpěvákem Johnnym Rottenem naopak nikdy příliš růžové nebyly, Rotten svérázného manažera nerespektoval a několikrát se mu vysmál ve svých textech (například ve skladbách Submission, Seventeen nebo Problems). Komplikovaný vztah měl frontman i s Jonesem. Přepadaly ho pocity, že stojí na okraji dění, protože jeho hlas nemá patřičnou váhu. Proto když se kapela pokoutně zbavila původního baskytaristy Glena Matlocka, rozhodl se na jeho místo přivést svého kumpána Sida Viciouse.

Jakkoliv se z Viciouse stal symbol života a zmaru punku, jeho angažmá bylo velkou chybou, která postupně proměnila Sex Pistols v karikaturu rockové kapely. Sidovy instrumentální schopnosti byly chabé a přínos nulový. Nadto v Matlockovi přišli o plodného skladatele, který se výraznou měrou podílel na většině sexpistolských hitů.

Průběhy amerických koncertů byly šílené. Částečně je předcházela pověst Sex Pistols jako bandy chuligánů. Tu manažer McLaren ještě přiživil tím, že na místo perspektivních míst vybíral malé sály nebo buranské bary na americkém Jihu, kde měla kapela logicky nejvíc pobuřovat. Na každém rohu byla navíc sledována policisty a pronásledována houfem novinářů dychtících po skandálech. Ve výsledku tak Amerika viděla v Sex Pistols punkové panoptikum, kde se mohou podívat na odpudivé zrůdičky a orgie vulgarit a násilí. Sid Vicious nechtěl v tomhle ohledu zůstat očekávání nic dlužen.

Ke konci už ani moc nehrál. Víte, on na to stejně moc hrát neuměl, v půlce případů ani nebyl zapojenej.
Steve Jones

Jeho problém spočíval v tom, že byl sice největším fanouškem Sex Pistols, nedokázal se ale vyrovnat s tím, že je jejich členem. Neuměl nebo nechtěl rozpoznat, že všechna ta anarchie, chaos a rozklad společenského pořádku jsou do značné míry jen provokativní póza. Byl posedlý představou, že musí být mladý, rozzuřený a drsný. V destruktivním řádění ho podporoval jak manažer McLaren, jemuž to dokonale zapadalo do konceptu kapely, tak letitá závislost na drogách, nejprve na speedu a později na heroinu. Drogy v něm probouzely agresivní sklony, jimiž byl nechvalně proslulý už v dobách před Sex Pistols.

Největší bizarnosti proto na amerických koncertech prováděl právě on. Při jednom vystoupení vulgárně nadával divákům, načež dostal plnou plechovkou piva do obličeje. Na jiném zase udeřil agresivního fanouška po hlavě baskytarou. V zákulisí napadl fotografku a popral se s vlastním bodyguardem. Kromě toho trpěl střídavě abstinenčními příznaky a drogovým opojením, někdy i přímo na pódiu. Jeho excesy ostatní členy unavovaly, trpělivost nakonec došla i jeho kamarádovi Rottenovi, byť se mu snažil v boji s drogami pomáhat. Sám Vicious si jeho nelibost vysvětloval obavou, že by ho mohl zastínit a „stát se novým Johnnym Rottenem“.

Byl jsem to já jedinej, v kom ještě zbyla nějaká anarchie. Zbytek kapely už na to zkrátka neměl.
Sid Vicious

Dvanáctidenní cesta hrůzy skončila v kalifornském Winterlandu totální fraškou. Skupina neměla fungující odposlechy a ani neabsolvovala zvukovou zkoušku, takže zvuk byl podle dobové recenze časopisu Rolling Stone příšerný (zatímco místní recenze koncert spíše chválily). Johnny Rotten později obvinil manažera McLarena, „že to narafičil tak, aby to vypadalo směšně…protože se snažil pohřbít všechno, co ze Sex Pistols dělalo dobrou kapelu.“ Začátek koncertu uvedl riff Blitzkrieg Bop na baskytaru a slova „Welcome To London“ a skladbou God Save The Queen začala „poslední show“ Sex Pistols v sedmdesátých letech…

Kapela představila svůj klasický setlist, v němž nechybí žádný zásadní hit. Koncert sám o sobě příliš mimořádný není. Johnny Rotten předvádí svůj zběsilý nezpěv, Sid Vicious opravdu hraje, byť jeho nedokonalá baskytara občas přeznívá i kytaru instrumentálně zdatnějšího, byť občas chybujícího Jonese. Mezi jednotlivými písněmi však zejí dlouhé mezery způsobované opakovaným laděním nebo problémy s odposlechy, do nichž jen občas zaznívají od kapely různé sprosťárny. Celkově tak tempo koncertu není nijak strhující.

Po písni Anarchy in the UK, pro americké turné přejmenované na Anarchy in the USA, se skupina loučí, aby se zakrátko vrátila „zahrát ještě jeden a jeden vál“, jak prohlásil Rotten. Jeho následná věta „This is No Fun“ je díky tomu dvojsmyslná, protože znamená jednak název skladby, ale také „nedělám si srandu“. Řeč je o coveru písně od Stooges, kterou tehdy Sex Pistols na koncertech běžně hráli.

Už nechci pokračovat, nemá to význam. Takhle to někdo odnese životem.
Paul Cook

Po třech minutách produkce se rozladěný Rotten znechuceně ptá, proč by měl pokračovat. Jeho prýštící negativní emoce dodávají celému vystoupení mrazivý nádech. Ke konci už jen netečně sedí před bicími, a když po nějakých šesti a půl minutách zbytek kapely končí, ještě se zasměje a se slovy „Měli jste někdy pocit, že vás podvedli? Dobrou noc“ položí mikrofon a odejde.

Vůle pokračovat v tomhle cirkusu už nebyla ani u jednoho člena. Rotten trefně prohlašoval, že hlavním problémem je manažer McLaren, a navrhoval zbavit se ho. Proti tomu se postavili jeho spojenci Jones s Cookem, byť to Jones později označil za chybu: „Lituju toho, že jsem z toho vycouval. Mohli jsme hrát dál, kdybychom vyrazili Malcolma.“ K opětovnému setkání původní sestavy došlo až po téměř dvaceti letech v roce 1996.

Tehdy si však sbalil kytaru a odešel a vypečený manažer pak nechal Rottena na losangeleském letišti bez peněz a bez letenky… O méně než třináct měsíců později byl Sid Vicious nalezen mrtvý po předávkování heroinem.

Hlavním zdrojem článku byl dokument Filth and Fury (Děs a běs).

Reklama

Související témata:
Sex pistols

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz