Článek
Do rockové historie se zapsal především jako frontman kapely Clash. Těžko oddělit, kde končili Clash a začínal Joe Strummer, tak silně jim vtiskl svůj rukopis. Nastoupil přitom do již zformované skupiny. Druhého kytaristu Keitha Levenea jeho kumpán Sid Vicious neustále vytáčel otázkou „Ty hraješ v kapele se Strummerem? Není trochu starej?“
Přestože byl Strummer v průměru jen o dva až tři roky starší, od většiny svých punkových souputníků se odlišoval v něčem jiném. Punkové hnutí vznikalo v chudých čtvrtích a většina punkerů byly „děti bez budoucnosti“, na něž vždy nejdříve a nejsilněji dopadaly problémy upadajícího impéria. John Graham Mellor, jak znělo jeho občanské jméno, se naproti tomu narodil jako příslušník střední třídy. Jeho otec byl diplomat, rodina se proto kvůli jeho práci často stěhovala, sám Strummer přišel na svět v turecké Ankaře. Až v devíti letech se vrátil do Anglie a začal žít v Surrey, symbolu britského maloměšťáctví, a navštěvoval místní internátní školu.
Brzy začal tíhnout k hudbě a podle Woodyho Guthriea si začal říkat Woody Mellor. Nechal si narůst dlouhé vlasy a stal se hipíkem. Živil se všelijak, nějaký čas dělal i hrobaře. Hudbu začal brzy i sám produkovat, nejprve na ukulele a později na kytaru. Ačkoliv byl levák, učil se na pravorukou kytaru, což později vyústilo v jeho typický trhaný styl hry a charakterizovalo jeho přezdívku Joe Strummer (Drnkač). Sám k tomu říkal: „Drnkám buď přes všechny struny, nebo vůbec.“
Protože s rodinou se stýkal jen velmi málo, rozhodně nežil na vysoké noze a často přespával na různých pochybných místech, squatech a podobně. Tato obliba drsného a neokázalého způsobu života mu zůstala i v pozdějších letech. V tom byl protikladem svého spoluhráče z Clash Micka Jonese, který naopak pocházel z chudého prostředí a později rád vyhledával útulné a komfortní hotely.
Punková zteč
Záhy se z hipíka stal rockerem a se svou hospodskou kapelou 101’ers obrážel londýnské kluby s jednoduchou pubrockovou muzikou. Jeho hudební směřování se změnilo, když poprvé slyšel Sex Pistols. V té chvíli poznal, že jeho kapela je odepsaná. Její repertoár byl sice dobrý melodický rock, ale byl to relikt minulosti. Sex Pistols představovali něco nového. Strummer na tuto vlnu naskočil a s novou kapelou Clash se začal významně podílet na vývoji první punkové vlny v Británii. Zpočátku napodobovaný sexpistolský model kapela brzy překonala a našla vlastní styl. K němu nezanedbatelnou měrou přispíval právě Strummer. Jeho skřehotavý hlas byl nezaměnitelný, stejně jako zvuk jeho Telecasteru, který přiváděl zvukaře ve studiu k šílenství, takže na první desce Clash skoro nejde slyšet.
Ke své nejpoužívanější kytaře přišel Strummer velmi kuriózním způsobem. Zatímco spoluhráč Mick Jones prodal svou sbírku komiksů, Joe se za 120 liber oženil s Jihoafričankou, která potřebovala získat britské občanství. Telecaster, přestříkaný na černo barvou na auta, se stal jeho věrným kumpánem až do smrti. Otlučený, rezivějící a špinavý, ale nezničitelný.
Prostředí, v němž se pohyboval, také velmi ovlivnilo jeho politické smýšlení. Přiklonil se k socialistickým názorům – stejně jako většina lidí, která kapelu obklopovala. Nikdo z nich nad nimi hluboce nepřemýšlel a velký plakát Karla Marxe v kanceláři manažera byl spíš projevem jakýchsi povrchních sympatií.
Svého času obdivoval Strummer marxistické teroristické organizace Frakce Rudé armády a Rudou brigádu. A to navzdory tomu, že sám žádný rváč a násilník nebyl, podle přátel se vždycky „z každé rvačky radši vykecal“. Jeden z jeho přátel k tomu později řekl: „Byli jsme všichni mladí a blbí, nedocházelo nám, že proti násilí se nedá bojovat dalším násilím…“ Násilí se Strummer posléze vzdal a stal se pacifistou.
V osmdesátých letech to začíná ve skupině skřípat. Nejprve je kvůli drogové závislosti vyhozen bubeník Nicky Headon, ale trhliny dostává i vztah vedoucí dvojice Strummer-Jones. Animozity vedly až k Jonesovu vyhazovu. Tohle Strummerovo rozhodnutí prakticky znamenalo konec Clash. Následné působení s novými členy je označováno jako Clash II v urputné snaze ho co nejviditelněji oddělit od dřívějšího působení kapely. Jejich album Cut The Crap dopadlo katastrofálně a sám Strummer byl z konečného výsledku hodně rozčarovaný. Krátce nato Clash (II) raději rozpustil.
Nás Čechy může zajímat, že tehdy věnoval jeden ze svých textů okupaci Československa v roce 1968. Později se z dema této skladby vyklubala pochmurná litanie This Is England a zmínka o Československu vymizela. Nahrávka se našla až o mnoho let později. Dodejme, že sám Joe Strummer se narodil 21. srpna.
Dlouho se pak ukazoval jen sporadicky, občas se mihnul v nějakém nezávislém filmu, nahrával soundtracky nebo hostoval jiným kapelám. Teprve na konci devadesátých let na prahu padesátky se vrací s novým uskupením Mescaleros. Jeho návrat byl ale velkolepý. Neztratil vůbec nic ze svého charismatu, zpíval a hrál, jakoby od roku 1986 neuběhl ani týden.
„Musím si pospíšit, než zestárnu“
Kouzlo jeho osobnosti spočívalo v naprosté otevřenosti. Nebyl žádná okázalá rocková hvězda, třásl si rukou s fanoušky, s každým se dokázal spřátelit. Nejvíc to ale bylo vidět v hudbě, zvlášť právě na konci kariéry. Strummer vždycky hrál jen to, co chtěl, nepotřeboval se tlačit nikam jinam, aby byl oblíbenější, žádanější. Některé skladby jsou vyhledávané, jiné zapadly… ale jedno mají společné. Všechny jsou opravdové a upřímné.
Nejlepším důkazem je poslední skladba z posmrtně vydaného (a vynikajícího) alba Streetcore Silver and Gold. Není to Strummerova původní skladba, přesto o něm vypovídá všechno. Když zpívá o tom, jak „bude tancovat do rána“, jak „projede celý svět, aby políbil všechny hezké holky“ a „musí si pospíšit, než příliš zestárne“, je to úžasně lidské a člověk ví, že na tom není nic hraného. Text, který by v podání jiného interpreta byl poměrně všední, dokázal pozvednout tak, aby vyprávěl o něm samém.
Nabízí se srovnání s Johnnym Cashem. Král country zemřel ve stejném roce a krátce před smrtí se setkali, aby společně nazpívali cover písně Redemption Song od Boba Marleyho. Také Cash zvolil k rozloučení cover, tentokrát skladby Hurt. Král country zpívá v předtuše blízké smrti, skladba je velmi pohnutá a nahání po zádech mráz.
Joe Strummer naopak hraje vesele a z jeho produkce život doslova dýchá, neboť ji nahrál ještě v plné síle. Nebylo mu dopřáno zestárnout, jak o tom zpíval. Zemřel předčasně na vrozenou srdeční vadu v padesáti letech. Ale právě jeho odchod dodal poslední písni dojemné kouzlo, které nutí každého jeho fanouška k úsměvu.
Hlavním zdrojem článku byla kniha Clash: Smrt nebo sláva od Pata Gilberta.
