Článek
Že deska American Idiot představovala rozhodující předěl v kariéře Green Day, je obecně známým faktem. Pomalu skomírající kapelu z devadesátek nevídaně nastartovala a představila ji nové generaci posluchačů. Z této druhé mízy těží skupina v podstatě dodnes, i když od vydání příští rok uplyne těžko uvěřitelných dvacet let. 21st Century Breakdown ji následovalo po dlouhých pěti letech a do té doby to byla nejdelší mezera, jaká v diskografii kalifornského tria mezi studiovými alby vězela.
Znovu a lépe?
Kapela se rozhodla pokračovat v úspěšném konceptu rockové opery. Příliš se nezměnil ani sound, i tady se na posluchače valí mohutná zvuková stěna, střídavě působivá, střídavě zbytečně megalomanská. Vysvítaly však i rozdíly. Příběh tohoto alba byl oproti koncentrované alegorické story v Idiotovi hodně metaforický. Ústřední dvojice Gloria a Christian (jejichž jména rozhodně nejsou zvolena náhodně) sice dala vzniknout působivému obalu, jejich vášnivé objetí a polibek na něm jsou ale nejsilnějším vyjádřením vzájemných citů.
Jinak to nejsou milenci v pravém slova smyslu. On je revolucionář bojující proti nepravostem světa plný hněvu a ona naopak feťačka semletá závislostí, v nitru však stále laskavá a pozitivní. Nevyrovnaný vztah prostoupený jejich vnitřními démony vyvěrá v introspektivních úvahách kombinovaných se společenskými komentáři a tvoří textovou stránku celé desky. I v tom je patrný odklon od American Idiot. Jeho příběh a podání i po těch letech zůstávají stejně nonkonformní a ježaté. 21st Century Breakdown dokáže být sice textově daleko temnější, přesto působí spíše zahloubané samo do sebe a jeho sdělení vůči světu se zdají uvážlivější a vyzrálejší.
Ruku v ruce s tím jde i hudba, také ona zní tak nějak uměřeněji. Album ani nenabízí moc chytlavých kytarových riffů, všechny nástroje spíše vytvářejí onu hlasitou zvukovou stěnu. Rozdíl možná tkví v tom, že BJ Armstrong většinu skladeb napsal u klavíru místo s kytarou. Kapela opět hraje mohutně, málokdy ale dává prostor vyložené punkové agresivitě. Opět se nabízí srovnání s Idiotem, z něhož energie leckdy doslova tryská.
Podivné osudy
Najdou se ale i výjimky, tou nejnápadnější je určitě East Jesus Nowhere. V této skutečně drsné skladbě se agresivita uvolňuje s každým taktem. Během čtyř a půl minut se to stále stupňuje a jde to až na hranu, kdy píseň může být nepříjemná. Tato strategie přitom není automatickou zárukou úspěchu, skladba Horseshoes and Handgrenades je stavěna stejně, ale míjí se účinkem a je slabá. Jistě, najdeme i několik dalších tvrdších písní jako Christian’s Inferno, ale žádná nebalancuje na hraně tak ostře.
Podivný byl osud titulní a zároveň úvodní skladby. Green Day neponechali nic náhodě a vytvořili dramatický melodický otvírák. Jeho hitový potenciál se však nenaplnil, dnes už na koncertech nezní. Na rozdíl od svého předchůdce, který se v setlistu usadil natrvalo. Poměrně výstižně to ilustruje i osud celého alba, v němž zmizely i další pozoruhodné songy jako Last Of The American Girls nebo Viva La Gloria.
Ale skladbou, jež rozhodně stojí za pozornost, je Peacemaker. Nikdy si nezískala velké uznání, přestože jde o odvážný počin, ukazující kapelu ve zcela jiné poloze. Od prvních akordů kytary se roztáčí pekelné flamenco a její temné kouzlo podpořené v závěru smyčcovou sekcí dokáže opravdu strhnout. V diskografii Green Day najdeme skutečně jen málo podobně smělých kousků, srovnání se nabízí snad jen se skladbou Misery z alba Warning.
Green Day se pochopitelně představili i s pomalejšími procítěnějšími skladbami jako Last Night On Earth, Before Lobotomy a Restless Heart Syndrome, kromě první jmenované ale zaujmou hlavně textem, s hudbou mají těžší.
Jako pravá opera
Pozoruhodné je i samotné řazení skladeb. Přestože se album od začátku prezentuje jako konceptuální, zpočátku na sebe songy příliš nenavazují. Zhruba od poloviny alba však mezi jednotlivými stopami vzniká synergie podpořená i tím, že písně pomocí různých ruchů a efektů plynule přecházejí jedna v druhou. Struktura střídající rychlejší a důraznější skladby s těmi pomalejšími připomíná skutečnou operu a její změny nálad. A přestože toto schéma pozorujeme na celém albu, skutečně fungovat začíná až ve zmíněné druhé polovině. A to i navzdory tomu, že silnější hitovější písně album zahajují a příběh se v nich koncentruje silněji.
Závěr je velkolepý. Od pomalejší, ale velmi naléhavé The Static Age se album přesouvá k největšímu hitu 21 Guns. Na první poslech možná působí prvoplánově líbivě, jako by byla napsaná pro rotaci v rádiích. Zároveň jí ale nejde upřít velkou a dobře podanou působivost korunovanou kytarovým sólem. To si zaslouží zvláštní pochvalu, protože právě kytarová sóla představují největší slabinu alba. Většinou jsou nenápaditá, nezajímavá a jen kopírují vokální linku.
Po tomto vrcholu alba vlny naposledy rozbouří American Eulogy vytvořená z dvou skladeb Mass Hysteria a I Don’t Wanna In The Modern World, které nejprve zaznějí odděleně a v závěru se nečekaně slijí dohromady. Závěrečná velkolepá See The Light, působí proti leckdy temnému obsahu svých předchůdců coby jakési optimistické zamávání na rozloučenou, když se poslední akordy klavíru postupně ztrácejí v dálce….
21st Century Breakdown asi nikdy nedosáhne uznání jako American Idiot. Vždy bude brané jako „ta druhá rocková opera“, přestože v mnoha ohledech se svému předchůdci minimálně vyrovná. Jednotlivé skladby možná dnes neznějí na koncertech tak často, jak by si zasloužily, ale na tomto albu tvoří dohromady unikátní a smysluplný celek, jaký se málokteré kapele podařilo vytvořit.
