Článek
Svérázný a svéhlavý kytarista byl zakládajícím členem této hard rockové legendy a zásadní měrou se podílel na jejím nesmrtelném odkazu. Je podepsán pod všemi významnými hity a jeho typické riffy a sóla se staly poznávacím znakem skupiny. Vedle výjimečného hudebního talentu byl však Blackmore velmi vyhraněnou a dominantní osobností, s níž nebylo snadné vyjít, pokud něco nešlo podle jeho představ. Nejčastěji s ním měl spory zpěvák Ian Gillan. Vzájemné neshody podpořené ponorkovou nemocí z neustálého koncertování a překotného nahrávání nakonec vedly v roce 1973 ke Gillanovu odchodu a spolu s ním byl na Blackmoreovo přání vyhozen i baskytarista Roger Glover. Záměrem zakládajícího tria Blackmore, Jon Lord a Ian Paice bylo nabrat nové dva členy a přiklonit se k blues.
Nová sestava se zpěvákem Davidem Coverdalem a baskytaristou Glennem Hughesem vydala oceňované album Burn a zdálo se, že Deep Purple i po odchodu dvou důležitých členů dokážou jet dál. Ale už při natáčení další desky se vynořily další problémy. Blackmore se v té době rozváděl a na nahrávání se zdaleka nesoustředil tak, jak by měl a chtěl. Jeho místo zaplnil zejména Hughes, který vnesl do tvorby kapely soulový a funkový nádech. Výsledné album Stormbringer bylo fanoušky strháno a kritikou nešetřil ani Blackmore, který o funkových písních prohlásil, že „jsou dobré leda tak pro leštiče bot“.
Navíc ho naštvalo, že se ostatní postavili proti jeho nápadu nahrát coververzi písně Black Sheep Of The Family od pozapomenuté kapely Quatermass. Blackmore si proto začal pohrávat s myšlenkou na vlastní singl. Spojil se s členy kapely Elf, kde zpíval Ronnie James Dio, a pod hlavičkou nového projektu s názvem Rainbow (respektive Ritchie Blackmore’s Rainbow) nakonec nahrál celé album. To vše tajně a v době, kdy byl stále členem Deep Purple. S nimi naposledy předvedl své schopnosti na oceňovaném živém albu Made In Europe a pak definitivně bouchnul dveřmi a naplno se věnoval Rainbow.
„Od Deep Purple znám jen dvě skladby“
Deep Purple stáli před nelehkým rozhodnutím, co dál. Všichni si uvědomovali Blackmoreův zásadní přínos pro zvuk i repertoár kapely. Nehledě na obrovskou oblibu, jíž se těšil mezi fanoušky. Stáli tak před rozhodnutím, zda úplně neskončit. Nakonec se však rozhodli pokračovat dál. Těžký a neradostný úkol nahradit Blackmorea padl na mladého amerického kytaristu Tommyho Bolina, jehož si vyhlédl David Coverdale. Byl to riskantní krok, protože Bolin nepatřil k typickým rockovým kytaristům a navíc prohlásil, že „od Deep Purple slyšel jen dvě skladby: Smoke On The Water a … Highway Star…“
Produktem společné snahy nové sestavy se stalo jediné album Come Taste the Band. I když nabízelo mnohem vyváženější kombinaci hard rocku a dalších žánrů než Stormbringer, fanoušci ani kritika ho neocenili, protože, slovy Iana Gillana, „zkrátka neznělo jako album Deep Purple“.
Zčásti je tento postoj oprávněný, kapela však svůj potenciál naplno převedla hned na úvodní písni Comin‘ Home. Otevírá ji typická „hluková stěna“, která běžně zahajovala koncerty Deep Purple a v roce 1970 se dostala i na vinyl In Rock ve skladbách Speed King a Hard Lovin‘ Man. Varhany se spirálovitě roztáčí, píseň poháněná zbylými nástroji se svižně rozjíždí a David Coverdale vstupuje na scénu s dvojverším „Máma mě naučila houpat se v kolíbce, pak už jsem to rozjel sám“. Text je jednoduchou oslavou rokenrolu, ale pro daný účel naprosto dostačuje. Jon Lord se briskně pohybuje mezi dunivými varhanami a boogie klavírem. Tommy Bolin po celou dobu neúnavně sóluje a do centra pozornosti se dostává poté, co s další spirálou zmizí druhý refrén a následuje prostor pro sólo. Přes minutu trvající exhibice je mistrovskou ukázkou jeho schopností, která bere dech. Hraje úplně jinak než Blackmore, nesnaží se ho napodobovat. Následuje další sloka a refrén, během nějž a dalšího Bolinova sóla se píseň vytrácí.
Tento strhující posluchačský zážitek přitom vznikl na poslední chvíli, kdy kapela zjistila, že jí na desce schází pár minut. Bylo to už v době, kdy baskytarista Glenn Hughes opustil studio. Coverdale s Bolinem proto narychlo spíchli ještě jednu skladbu. Bolin se tak vedle kytary chopil i baskytary a nazpíval také doprovodné vokály. Proto namísto pronikavého Hughesova ječáku duní v refrénu tlumené „Comin‘ Home“. Mezi autory písně se uvádí i bubeník Ian Paice. Na toto konto Coverdale prohlásil: „ani nevím, že by v té písni dělal něco dalšího kromě toho, že hrál na bubny“. Paice však jako vždy odvedl skvělou práci a jeho bicí jsou spolehlivým hnacím motorem, díky němuž se tahle skladba řítí vpřed.
Koncertní blamáže
Comin‘ Home měla díky svému charakteru velký koncertní potenciál, kapela ji však kupodivu živě hrála jen velmi zřídka. Snad i proto se jí nepodařilo získat kultovní status jako třeba podobně laděné Speed King a zapadla. Dnes už ji na koncertech Deep Purple pravděpodobně neuslyšíte.
Angažmá Tommyho Bolina nepřineslo štěstí ani kapele, ani jemu. Ačkoliv se jako nováček výrazně zapojil do tvůrčího procesu a podílel se na sedmi z devíti skladeb (a osmou k nahrání doporučil), fanouškům se nemohl zavděčit. Podle jeho přítelkyně na něj na koncertech ve Velké Británii fanoušci bučeli a neustále pokřikovali: „Kde je Ritchie? Kde je Ritchie?!“ Krajně nepříznivé přijetí ho zbavovalo chuti vystupovat nebo se snažit.
Ruku v ruce s tím šla i jeho závislost na heroinu, která se mu vymkla z kontroly. Kvůli ní začala velmi trpět kvalita koncertů. Nejkřiklavějším příkladem se stal koncert v Japonsku, kde Bolin vystupoval s prakticky nehybnou levou rukou. Neví se, zda si ji zdrogovaný přeležel, nebo si způsobil absces, když minul žílu, ale výsledkem byl jeho víc než mizerný výkon. Ke smůle Deep Purple a navzdory jejich velkým protestům vyšlo nepovedené vystoupení na albu nazvaném Last Concert In Japan.
Koncertní výkony Deep Purple byly do té doby vzrušující záležitostí a ukázkou skvělých instrumentálních a vokálních schopností jednotlivých členů. V dobách Tommyho Bolina tato reputace značně utrpěla, protože kvalita jednotlivých vystoupení měla značně kolísavý a nevypočitatelný charakter podle toho, v jaké formě se kytarista na scénu dostavil. Drogová závislost navíc pronásledovala i baskytaristu Hughese. Právě tyto problémy v kombinaci s únavou dohnaly kapelu, která ve svých starých textech proti drogám vystupovala, k předčasnému konci. Po čtyřech britských koncertech na začátku léta 1976 se kapela rozpadla.
Tommy Bolin měl před sebou poslední půlrok života. Před svým posledním koncertem se ještě nechal vyfotit s Jeffem Beckem do časopisu Rolling Stone a na přání redaktora „dávejte na sebe pozor“, odpověděl: „Nemějte strach. Plánuju tu být ještě dlouho.“ Té noci zemřel na předávkování drogami. Bylo mu jen 25 let.
