Článek
Dnes už si jen těžko můžeme představit překvapení, které zažili fanoušci Deep Purple, když si v roce 1970 pustili jejich novou desku In Rock. Těch Deep Purple, kteří vydali tři alba módního psychedelického rocku a naposledy o sobě dali vědět při společném vystoupení s královskou filharmonií. Tu a tam sice ukazovali i svou drsnější tvář, šok z úvodní hlukové stěny v zahajovacím songu Speed King ale musel být i tak působivý. Následovalo ji sice pár desítek sekund meditujících varhan, pak však na scénu zaútočil hlučný kytarový riff a nový zpěvák nastoupil s razancí, o níž se Rodu Evansovi ani nesnilo.
Průlomové elpíčko přitom přicházelo na svět složitě. Začalo to už změnou stylu. Dvě vedoucí osobnosti kapely – varhaník Jon Lord a kytarista Ritchie Blackmore – se dohodly, že pokud třetí album Deep Purple neuspěje, přeorientují se na tvrdší rock podle Blackmoreova gusta. Když zmíněná deska vyšla, definitivně se potvrdilo, že posluchači ani kritici Lordův progresivní rock koketující s klasickou hudbou moc neberou. Jon tak dal šanci novému směru. Díky velikosti svého talentu se ostatně stal klíčovým tam. Uvolnit prostor naopak musel dosavadní zpěvák Rod Evans, s jehož výkony nebyli ostatní moc spokojeni. Jako jeho nástupce si vyhlédli Iana Gillana z Episode Six a na přání bubeníka Iana Paice k němu přibrali i Rogera Glovera z téže kapely.
Nahrávání za pochodu
Obtížné bylo i samotné nahrávání. Pětice na něj nedostala žádný velký prostor. Byla neustále na cestách, aby si alespoň koncertováním vydělala nějaké peníze. Vystoupení, jejichž specialitou byly dlouhé (někdy až rozvleklé) improvizační pasáže, zároveň kapele umožňovaly se sehrát a také vypilovat písně, které se koncert od koncertu vyvíjely. Do studia zamířili vždy, když měli chvíli volna a během těch několika měsíců navštívili hned tři, jedním z nich bylo i proslulé Abbey Road. Pro samotné Deep Purple ale bylo klíčové studio De Lane Lea, kde se potkali se svým budoucím producentem Martinem Birchem.
Mohlo by se zdát, že spěch a přerušované natáčení se negativně podepsalo na kvalitě nahrávek, že budou nevyrovnané a špatně mixované. Ve skutečnosti se nic z toho nestalo a album namísto studiové přesnosti nabízí spirit živého vystoupení. Až na jednu výjimku jsou to skladby rychlé a velmi energické, srší nápady a zápalem, který původní sestava těžce postrádala.
Asi nejlepším důkazem je zapomenutá pecka Flight Of The Rat, hromový osmiminutový kolos snoubící v sobě dokonale kytarový riff, dobrý text a strhující tempo. Po úvodních třech jakž takž soudržných minutách se píseň divoce rozbíhá se zběsilým sólem na varhany a na kytaru. Stupňující se obrátky najednou přerazí funková mezihra a po poslední sloce, když už to vypadá, že nemůže přijít nic dalšího, vystřihne Ian Paice strhující závěr na bicí.
Výkony všech členů je radost poslouchat. Na první poslech zaujme Ritchie Blackmore, právě jeho kytara určuje tón celé desky. Blackmore se uvedl skvělými riffy a také nespoutanými sóly, kde skloubil technikou přednost s improvizací a mohutným využitím páky. Ta nahradila jeho předešlé experimenty s kvákadlem, jež tady ustoupilo do pozadí. Vrcholnou ukázkou řazenou k tomu nejlepšímu z Blackmoreova arzenálu je sólo v Child in Time.
Díky In Rock mohl Blackmore konečně dát na odiv své dlouho pilované kytarové umění, klíčovou neviditelnou práci v pozadí však odvedl Jon Lord. O jeho významu nejlépe svědčí už dříve zmíněný Speed King. V prvních studiových záznamech totiž Lord hrál na klasický klavír a těmto pokusům velmi schází náboj Hammondových varhan. To, že dokázal zastat úlohu jak vedoucí, tak rytmické sekce umožnilo Blackmoreovi zaměřit se víc na sóla a vyhrávky, které mohl komponovat na základech položených Lordem. Nástroj pod jeho rukama duní, vrčí, syčí, úpí leckdy až na hranici snesitelnosti, je to však právě ona naprostá nespoutanost, která jeho výkon činí tak úchvatným.
Humor, vztek i pláč
Velmi dobře se uvedl i nový zpěvák Ian Gillan. Vedle zpěvu si vzal na starost i tvorbu většiny textů a předvedl, že je všestranným mistrem slova, neboť tematicky jsou jeho verše skutečně rozmáchlé. Na rozdíl od původní sestavy, která se brala až příliš vážně, přinesl cit pro humor, jako když se hlavní hrdina skladby Living Wreck (živoucí troska), zapletl s vyžilou fanynkou: „Odložilas vlasy, odložilas zuby, málem jsem zemřel strachy.“ Cizí mu nebyl ani sarkasmus, jako když v písni Bloodsucker (pijavice) účtuje účty s manažerem kapely kvůli předčasnému vyplacení zálohy. Žádné velké city neukazuje ani Hard Lovin‘ Man (krutý milenec), který si svým explicitním líčením sexuálního aktu v ničem nezadá s písněmi Led Zeppelin podobného ražení.
Na druhé straně škály stojí emocionální protiválečná Child in Time. Desetiminutový epos vypráví příběh o nevinném dítěti ztraceném uprostřed války a Gillan zde předvádí jeden ze svých nejlepších vokálních výkonů. Počáteční falzet připomínající pláč přechází v divoký křik, za něhož rozsah by se nemusel stydět ani operní kontratenor. Naléhavost písně se stupňuje každým taktem, načež následuje již zmíněné sólo Ritchieho Blackmorea. Kombinace všech těchto faktorů činí z Child in Time jednu z umělecky nejhodnotnějších písní Deep Purple za celou jejich dlouhou kariéru.
Sluší se však dodat, že klávesový motiv si Jon Lord vypůjčil z písně Bombay Calling od dnes již zapomenuté kapely It’s a beautiful Day. Hrával ho občas jen tak na zkouškách a kapela kolem něj postupně vystavěla Child In Time. It’s a Beautifuil Day nad tím přimhouřila oči a záhy jim Deep Purple mohli shovívavost oplatit, když si do jiné své písně vypůjčila motiv z „párplovské“ Wring That Neck.
Výběrové „výpůjčky“ se objevují i ve dvou dalších písních – ústřední riff Into the Fire se trochu podobá hitu King Crimson 21st Century Schizoid Man a singl Black Night vznikl přímo jako přiznaná improvizace kolem písně Summertime Rickyho Nelsona.
Posouvání hranic
Když se fanoušci nebo odborníci přou o nejlepší album Deep Purple, finalisty většinou bývají právě In Rock a Machine Head. Druhé jmenované je nepochybně vyzrálejší výtvor sehrané kapely na vrcholu sil, která už přesně ví, jak chce znít a co chce hrát.
In Rock je jedinečné z přesně opačného důvodu – na žádném jiném albu nebalancovali Deep Purple tak na hraně. Jistého tu není absolutně nic. Každá píseň, jakkoliv se ze všech nestal hit, zkouší hranice možností a kdykoliv se zdá, že už se kapele její hlučná produkce vymkne z rukou a zřítí se do hlubin, dokáže to vždy vybalancovat a s přehledem pokračovat dál. Naprostá nespoutanost alba od de facto teprve začínající kapely, která neustále testuje sebe i posluchače, jak až daleko může zajít, tak činí z In Rock neopakovatelný a neoposlouchatelný hudební zážitek.
Informace v článku vycházejí z knihy Stevea Pilkingtona Deep Purple & Rainbow: všechna alba, všechny skladby 1968-1980.
