Jejich nápady vidíme všude. Jak Hipgnosis změnili vzhled rockových alb

Úspěch hudebních skupin netkví pouze v muzice, svůj díl na tom má i to, jak je zabalená. Zejména v minulosti totiž obal býval jednou z prvních možností, jak potenciálního posluchače zaujmout a navnadit ke koupi. Až někdy do poloviny šedesátých let byl hudební průmysl v tomto ohledu konzervativní. V tehdy populární hudbě se s obaly desek nikdo moc nezaobíral, většinou stačilo dobře vyfotit interpreta. Následkem toho si většinu obalů z té doby si nikdo nepamatuje. Jedinou výjimkou budiž debutové album Elvise Presleyho, jež o dvě generace později okopírovali Clash pro svůj London Calling.

Obal částečně suploval také reklamní sdělení, stačí se podívat na první album Beatles nebo na jeho rané americké sourozence. Bylo to i díky Slavné čtyřce, že se toto odvětví začalo posouvat dopředu. Jako velký průlom se obvykle připomíná monumentální fotografie Seržanta Peppera, novátorský však byl už předcházející Revolver a také nešťastné Yesterday and Today se svým slavným „řeznickým obalem“.

Zhruba ve stejné době začíná tvořit i umělecké duo Hipgnosis. Tvořil ho student umění Storm Thorgerson a student filmové školy Aubrey Powell. Seznámili se během pobytu v Cambridgi a protože Thorgerson byl spolužákem Syda Barretta a Rogera Waterse, byli požádáni, aby vytvořili obal pro album A Saucerful of Secrets tehdy začínající kapely Pink Floyd. Uspěli a stali se jejich výhradním dodavatelem grafických nápadů po většinu sedmdesátých let.

Brzy začali navrhovat obaly i pro další kapely z progresivně rockové scény a v roce 1973 se jim s Led Zeppelin podařil průlom do mainstreamu. Tvořili pro desítky různých umělců napříč žánry, z nichž mnozí se k nim opakovaně vraceli. Svou společnou činnost ukončili v roce 1983, jejich posledním klientem byla japonská zpěvačka Yumi Matsutoya. Jak Thorgerson, tak Powell však pokračovali v tvorbě i odděleně.

Podívejme se na jejich nejzajímavější práce a představme si na nich typické atributy tohoto tvůrčího studia:

Nelze začít nikým jiným než skupinou, díky níž Hipgnosis prorazili a zároveň uvedli asi svůj nejznámější design. Obraz skleněného hranolu, přes který se světlo láme do barevného spektra na albu The Dark Side Of The Moon, je dodnes živý. Objevuje se na plakátech, tričkách a dalších propagačních předmětech. Dalo by se dokonce říct, že je známější než sama kapela. Hranol představoval prubířský kámen nejen pro kapelu, ale i pro Hipgnosis, protože do té doby nebylo vydavatelství jejích surrealistickými kravími výtvory příliš nadšeno.

V následujících letech pak přišly další kultovní obrazy – Wish You Were Here, na níž si podávají ruce dva muži, zatímco jeden hoří a Animals z roku 1977. Zachycuje gumové nafukovací prase prolétávající kolem londýnské elektrárny Battersea. Fotografování se provádělo tři dny, ale protože ani jeden snímek nebyl uspokojivý, výsledný obraz vznikl montáží. Bylo to pro Hipgnosis typické, podle Thorgersona byla fotografie lepší než kresba, protože znázorňuje realitu, zatímco kresba je fikce. „Baví mě realitu ohýbat, hrát si s ní,“ prohlásil následně.

Motiv balonů na neobvyklém místě použil i pro elpíčko Elegy dnes už zapomenuté kapely Nice. Zářivě červené balony rozmístil v řadě na poušti. Zajímavým pokřivením reality byla také deska The Aynsley Dunbar Retaliation zachycující skupinu jako dvojitý zrcadlový odraz ve vodě.

Dlouholetými klienty byli i Wishbone Ash. Hipgnosis jim navrhovali už druhé studiové album Pilgrimage s výjevem holého stromu. Když Wishbone Ash prorazili s deskou Argus, opět ji zrobila kreace tohoto dua. Konkrétně portrét válečníka hledícího do krajiny. Kostým si půjčili z hororu The Devils a navlékli do něj svého asistenta. Bojovník měl původně třímat i meč, ale ten někdo během fotografování ukradl.

V dalších letech zaujala dvojsmyslná kreace na desce There's the Rub, netypický Front Page News, připomínající přebal nějakého akčního béčkového filmu z osmdesátých let nebo zajímavá kombinace fotografie a grafiky na No Smoke Without Fire.

Kombinování předmětů a prostředí, jež spolu vůbec nesouvisely, ale díky kontrastu dokázaly velmi dobře vyniknout, byly další typickým prvkem jejich tvorby. Skvělým příkladem je Deadlines od Strawbs kombinující záběr večerní krajiny s mužem topícím se za průhledným oknem. Tuto práci je dnes nutno ocenit kvůli její technické náročnosti, jež si v době počítačových programů a umělé inteligence už jen těžko dokážeme představit.

Úspěch alba Argus upoutal pozornost Jimmyho Page, který si u Hipgnosis objednal obal pro Led Zeppelin. Spolupráce ale nezačala dobře, když mu dvojice přinesla koncept tenisové rakety na zelném kurtu. Byl to typický humor těchto kreativců, u Page však narazil. „Chcete říct, že naše hudba je jako raketa?“ zeptal se. „Ven!“

Spolupráce ke štěstí obou stran však pokračovala a jejím výsledkem byl výjev dětí šplhajících na Obrův chodník v Irsku. Fotografie byla silně barevně upravená do zářivých odstínů oranžové a růžové. Hipgnosis se podíleli i na dvou návratových albech Led Zeppelin. Na Presence vytvořili pohled na rodinku sedící u stolu a pozorující Objekt – tajemný černý útvar.

Ještě dále zašli na In Through The Out Door. Pro tu vytvořili barovou scénu, jíž nafotili ze čtyř různých úhlů. Použili všechny varianty, takže deska se prodávala ve čtyřech verzích, navíc ještě v papírovém sáčku, aby fanoušci předem nevěděli, jakou variantu kupují. Nebylo to však všechno. Po rozevření obalu byla k vidění černobílá fotografie, a pokud ji majitel namočil vodou, vybarvila se jako snímek na přední straně. Odvážná hra s barvami byla další typickou pracovní metodou studia.

Spolupráce s Led Zeppelin otevřela Hipgnosis dveře k dalším svěřencům Swan Music. S výjimkou jednoho vytvořili například všechny obaly desek původních Bad Company, a stejně jako pro Led Zeppelin pro ně navrhli také logo. Asi nejzajímavější kreací je koláž na Desolation Angels, jíž se trochu podobá starší výtvor pro Stackridge z roku 1971.

Australští rokenroloví bouřliváci si nikdy nehráli na vizionářské umělce a stejně přímé a syrové jako jejich hudba, byly i obaly desek. Přesto i pro ně Hipgnosis jeden obal vytvořili. Když vyšla mezinárodní verze jejich třetí studiovky Dirty Deeds Done Dirt Cheap, ředitel vydavatelství pro ni chtěl zajímavý obal. Obrátil se proto na hvězdné duo Thorgerson-Powell. To kapele věnovalo jeden svůj dosud nepoužitý návrh – momentku několika lidí s cenzurovanýma očima. Přestože i tento koncept se dodnes používá na tričkách a dalších propagačních materiálech, k AC/DC se moc nehodí. Kapelu daleko více vystihuje původní australská kresba.

Dvakrát spolupracovali i s Black Sabbath. Tato skupina měla už od počátku jasně danou a budovanou image. Proto retrofuturistická kreace Technical Ecstasy a především snímek dvou pilotů v kombinézách na Never Say Die! působily v kombinaci s ní velmi zvláštně. Ne snad nepovedeně, jen nepatřičně. Podobně jako snímek umývajících se rukou na Danger Money od skupiny U.K.

Německá rocková formace v sedmdesátých letech nechvalně proslula kontroverzními obaly svých desek. Dvěma návrhy k tomu přispěli i Hipgnosis. V roce 1979 se na desce Lovedrive objevil výjev z limuzíny s mužem a ženou, jejíž odhalené ňadro zakrývala žvýkačka. Na zadní straně pak byla žena svlečená úplně. A na následném Animal Magnetism mohli posluchači vidět psa a ženu s tázavým pohledem klečící před mužem. Sexuální explicitnost byla terčem kritiky už ve své době a sami členové kapely přiznali, že byly z těchto obrazů leckdy rozpačití. Sám Thorgerson později prohlásil, že se jednalo o vtip, který lidé nevzali.

Hipgnosis s nahotou či erotikou pracovali i na jiných albech. Někdy prvoplánově, na obalu Cochise se objevil ženský prs, nad níž zapadalo slunce, na Jump On It od Montrose se zase výmluvně objevil ženský klín v červených kalhotkách. Jindy byla nahota součástí komplexnějšího celku, například líbající se dvojice na desce Force It od UFO nebo fantastických tvorů, kteří měli místo hlavy obří palec na elpíčku Toe Fat. Před objektivem Hipgnosis se nesvlékaly jen ženy. V roce 1974 vzbudil pohoršení nahý Roy Harper na obalu svého alba Flashes from the Archives of Oblivion a na desce Going For The One od Yes (dalších častých klientů Hipgnosis) stojí nahý muž a prohlíží si Century Plaza Towers v Los Angeles.

Pro Yes vytvořil Powell ještě jednu zajímavou kreaci. Album Tormato původně zdobil muž v obleku s hůlkami. Tento návrh se však kapele nelíbil a Powell, nevěda co s ním, po obrazu hodil rajče. Výsledek se nakonec na přebalu skutečně objevil. Pozoruhodné je, že pro samotného Thorgersona a Powella neměly často jejich návrhy hlubší význam, šlo jim především o nápad a jeho provedení. Důležitý pro ně byl vizuální dojem než složitá interpretace. Neznamená to však, že by nad svými nápady nepřemýšleli. Často se naopak snažili propojit návrh se jménem desky nebo jejím obsahem a jejich práce je na tyto vizuální hříčky velmi bohatá.

Uvedený výčet je možná vyčerpávající, přesto však postihuje jen část rozsáhlého díla Hipgnosis ne vždy bezchybného, ale rozhodně velmi zajímavého. Můžete do něj zabrousit i sami. Třeba zjistíte, kolik vašich oblíbených desek má obal od této grafické legendy.

Vyjma uvedených zdrojů čerpá článek informace z knihy Micka Walla Led Zeppelin: Když po Zemi kráčeli obři a bookazinu AC/DC: Kompletní příběh.