Článek
Na jaře 1973 mohli čtenáři hudebních magazínů vidět vyzývavé reklamy na chystané album Led Zeppelin nazvané Houses of the Holy (Domovy svátosti). Byly vyvedené ve stylu ilustrací ve viktoriánských hororových časopisech, jedna z nich ukazovala muže s hlavou mezi nárazníky vagónů, na druhém zase muži v uniformě explodovala hlava. Kresby doplňovala úderná reklamní hesla.
Obal pro takto ambiciózně propagovanou desku dostal původně na starost grafický designér Storm Thorgerson jeden ze zakladatelů skupiny Hipgnosis. Ta už si udělala jméno návrhy pro umělce jako Emerson, Lake & Palmer, T. Rex, nebo Pink Floyd. Posledním jmenovaným navrhla obaly prakticky všech desek v sedmdesátých letech, včetně kultovního designu Dark Side of The Moon. Samotnému Jimmymu Pageovi se líbila atmosféra obalu elpíčka Argus pro Wishbone Ash a chtěl pro Zeppeliny něco podobného.
Vyletěl jak raketa
Thorgerson přišel v první fázi s obrazem zeleného kurtu a tenisové rakety. Kytarista se na něj podíval s otázkou: „Co to má jako být?“ Výtvarník odpověděl: „Raketa. Chápeš?“, načež ho Page počastoval notoricky známou hláškou: „Chceš říct, že naše hudba je jako raketa? Ven!“
Poté, co Thorgerson vyletěl se svým nápadem jako raketa, obrátil se Page na druhého zakladatele Hipgnosis Aubreyho Powella. Ten souhlasil, ale když žádal nějaký název, text nebo melodii, z níž by mohl vycházet, dostalo se mu odpovědi: „Ne. Přijďte s nějakými nápady.“ Velmi podobné bylo jednání i při osobní schůzce, takže Powell nesvázaný žádnými podmínkami ani finančními limity se nakonec rozhodl vytvořit scénu z kultovního sci-fi románu Konec dětství od Arthura C. Clarkea.
V této knize se planeta Země dostane do moci tajemných vesmírných Vládců, díky nimž získají děti postupně nadpřirozené schopnosti a přestávají být lidmi. Vzhledem k tomu lidstvo (tedy dospělí) postupně vyhyne a v závěru děje se zhroutí i celá planeta a děti se rozplynou v entitě zvané Intelekt. Právě scénu, v níž děti opouštějí Zemi, se rozhodl Powell zachytit ve svém návrhu. Vybral si dva dětské modely – sourozence Samanthu a Stefana Gatesovi – a vyrazil s jejich matkou, třemi dospělými modely, asistentem a maskérem Tomem Smithem na Obrův chodník, známý geologický útvar v severním Irsku.
Chčije a chčije…
Desetidenní fotografování bylo noční můrou pro všechny účastníky. Už dostat se k Chodníku se vším vybavením nebylo jednoduché, protože půda v Severním Irsku byla tehdy velmi horká a štáb prošel cestou několika kontrolami. Modelové včetně dětí pak museli vstávat v pět ráno, aby je nalíčili zlatou a stříbrnou barvou. Powell totiž chtěl fotografovat buď ráno při východu, nebo večer při západu slunce, aby dosáhl požadovaného efektu. Prakticky po celou dobu však, jak je v této oblasti zvykem, lilo jako z konve, takže všechny přípravy byly k ničemu. Po třech dnech make-up došel a Smith musel přejít na nouzové řešení – začal používat spreje na auta. Powell už v té době pochopil, že čekat na jasné počasí nemá cenu a také změnil svůj koncept – místo celé rodiny se rozhodl se fotografovat jen děti a z jednotlivých snímků vytvořit velkou koláž s více dětmi. Poslední den znovu vytrvale lilo, ale Powella to už neodradilo. Pořídil několik fotografií a všichni mohli konečně domů.
Zpátky ve studiu v Londýně pak Powell fotografie spojil do koláže s jedenácti dětmi a s kolegy prováděl kolorování. Trvalo to dva měsíce a Led Zeppelin museli kvůli tomu vydání desky odložit. Ani tento proces se vlastně nezdařil, protože děti měly místo původně plánované stříbrné bílou až nafialovělou barvu, ale Powella výsledek nadchl, protože vypadal skutečně mimozemsky a spokojena byla i samotná kapela.
Výrazný obal, na němž opět chybělo jak jméno kapely, tak desky, na sebe hned po vydání přitáhl pozornost i kontroverze, protože zobrazoval nahé děti. Ve Spojených státech proto přidali papírovou pásku se stylizovaným názvem alba. V některých jižanských státech se album nedalo sehnat vůbec. Sám Powell byl přesvědčený, že fotografie se povedla a obstojí ve zkoušce času. Mnozí fotografové skutečně dodnes obdivují jeho provedení i techniky, kterými dosáhl výsledného efektu.
O interpretaci výjevu a problematice dětské nahoty se rozproudila diskuse. Sám Jimmy Page byl jednou tázán na to, zda si nemyslí, že jde o nemravný podtext, projev erotiky u sexuálně nerozvinutých jedinců. Odpověděl podrážděně, jako vždy, když někdo podle něj něco špatně pochopil: „Takhle bych se na to vůbec nedíval. Děti jsou domovy svátosti. My všichni jsme domovy svátosti. Nevím, co je na tom nemravného.“
Tato problematika se vrátila před pár lety. Tehdy rezonovala internetem kauza, kdy Facebook nedovoloval zobrazovat obal této desky. Nestalo se to poprvé, už v roce 2011 byl při výročí alba Nevermind od Nirvany podobně cenzurován jeho obal. Po protestech nakonec sociální síť ustoupila s tím, že své mezení stahuje, neboť jde o „kulturně významný obraz“. Znovu se tím otevřela etická otázka zobrazování nahoty v umění a přístupu k ní, který se pochopitelně v průběhu času mění. Zatímco před padesáti lety nešlo o tak ožehavou kauzu jako dnes, v současnosti už by podobný snímek nevznikl. Asi žádný rodič by při vědomí internetu a sociálních sítí a jejich vlivu na naše životy nedovolil své děti fotografovat nahé na obal desky známé rockové skupiny.
A co děti?
Stefan Gates natočil pro BBC v roce 2010 půlhodinový audio pořad, v němž se po mnoha letech vydává znovu k Obrovu chodníku, aby se vyrovnal se smíšenými pocity, které v něm fotografie po celý život vyvolává. Postupně se setkává se všemi aktéry – sestrou Samanthou, svou matkou i Aubreym Powellem a konfrontuje je svými otázkami a emocemi. Přemýšlivý Stefan se snaží proniknout do podstaty celého výjevu, byť mu sám Powell řekne, aby v ní hlubší smysl nehledal, protože do ní žádný nevložil. Vše je prý jen otázka grafického designu.
Také jeho sestra (jež se objevila i na obalu dalšího zeppelinovského alba Presence) má od svého angažmá v tomto focení nadhled a odstup, byť se s bratrem shodla na tom, že ona by svoje děti takto pózovat nenechala. Naopak hovor s jejich matkou ukazuje společenský posun v této otázce, protože ona ve fotografii nevidí něco nemravného nebo pobuřujícího, představuje pro ni spíše radost z volnosti, kterou symbolizuje i nahota. V závěru si Gates na Obrově chodníku vůbec poprvé celou desku poslechne a na konci své cesty konstatuje, že z něj spadla velká tíha.
Zdrojem článku byly mimo uvedených zdrojů kniha Příběh Led Zeppelin: Když po Zemi kráčeli obři od Micka Walla a bookazine Led Zeppelin: Kompletní příběh.
