Článek
Irský rockový pantheon tvoří hudebníci, kteří nebyli významní jen v rámci své země, ale často se výrazně zapsali i na mezinárodní scéně. Vedle Roryho Gallaghera nebo Garyho Moorea je to právě i Phil Lynott. Podobně jako oni to byl nadaný skladatel a impozantní rockový frontman. A třebaže se nezapsal do obecné povědomosti širokého publika, jeho fanoušci ho milují dodnes.
Narodil se 20. srpna 1949 ve West Bromwich. Jeho matka Philomena Lynott pocházela z Irska. V Birminghamu se seznámila s Cecilem Parrisem z Guyany hledajícím v průmyslovém srdci Anglie práci. Po několika měsících jejich vztahu se musel Parris přestěhovat do Londýna a Philomena záhy nato zjistila, že je těhotná. Se svým milencem udržovala vztah i poté a on sám, vědom si své povinnosti, na syna finančně přispíval. Později však z jeho života nadobro zmizel. Philomena se jako svobodná matka protloukala těžko a když bylo jejímu synovi osm let, poslala ho ke svým rodičům do Dublinu. V jejich domě získal chlapec rodinné zázemí, s matkou však stále udržoval blízký vztah. Později ji věnoval píseň na čtvrtém albu Thin Lizzy.
Už ve škole si prý byl vědom vlastní odlišnosti, podle svých slov se ale s rasistickými útoky setkával jen výjimečně. Získal silný vlastenecký vztah k Irsku a pouto s touto zemí pro něj bylo celý život velmi důležité. Jeho spoluhráč Scott Gorham vzpomínal, jak Lynott opravoval při rozhovorech novináře, když o Irsku řekli něco nepřesného. Jeho nejznámější a nejcitovanější výrok je jak o Irsku, tak o něm: „Jaké to je být černým Irem?“ ptali se ho novináři. „Jako být pintou Guinessu,“ odpověděl Lynott.
Pomalý rozjezd Plechové Lízy
Těžko říct, po kom zdědil muzikantské nadání, protože k hudbě ho poprvé přitáhly až desky jeho strýce. Začal zpívat v první kapele a neváhal kvůli tomu opustit i dosavadní rodinné zázemí. Na baskytaru se naučil hrát až později a to za zvláštních okolností. K nástroji ho přivedl jeho spoluhráč Brush Shiels poté, co ho vyhodil ze své skupiny, protože zpíval falešně. Když posléze zjistil, že za to mohly problémy s mandlemi, koupil pro Lynotta starší baskytaru Fender Precision a začal mu dávat lekce, aby se pro příště ve skupinách snáze uplatnil. Sám Phil si už v té době plně osvojil umění bavit lidi na pódiu.
Klíčovým se pro něj stal samotný závěr šedesátých let, kdy společně se svým kamarádem ze školy Brianem Downeym a kytaristou Ericem Bellem založil kapelu Thin Lizzy. Název si našli v dětském komiksu The Dandy. Jméno odkazovalo k přezdívce slavného Fordu T „Plechová Líza“ (Tin Lizzie). Písmeno H si do slova „tin“ přidali proto, aby slovo odpovídalo dublinskému akcentu. Lynott až později objevil proslulý výrok Henryho Forda, že jeho zákazníci si mohou vybrat jakoukoliv barvu, pokud je to černá. Se smíchem to komentoval jako velmi přiléhavé pro svou osobu.
První polovinu sedmdesátých let strávili Thin Lizzy čekáním na úspěch. Nahráli tři desky, ale bez velkého ohlasu hudební veřejnosti. Dlouholeté neúspěchy vedly frustrovaného Bella k odchodu a kapela se ocitla nad propastí. Místo jednoho kytaristy nabral Lynott s Downeym hned dva a pokračovali dál. Trvalo to ještě dva roky, než se jim konečně podařil průlom s deskou Jailbreak. Tato (už šestá) studiová nahrávka se stala jednou z hudebních událostí roku 1976 a hity The Boy Are Back In Town a titulní Jailbreak konečně dostatečně hlasitě upozornily rockové fanoušky na existenci Thin Lizzy.
Obě písně pocházely výlučně z Lynottova pera, jako většina repertoáru kapely. Ve svých textech se pohyboval v prostředí na hraně zákona, v odloučených tmavých čtvrtích. Hrdinové jeho příběhů nebyli a priori správní, ani čestní. Nebyli to ani vítězové. Spíše šlo o tvrdé chlapíky, kteří se v tomto složitém prostředí dokázali pohybovat, třebaže při tom utržili sem tam nějaký šrám. Čerpal také z bohaté irské mytologie (nejlépe v monumentální skladbě Black Rose) a když začali Thin Lizzy jezdit do Spojených států, implementoval do své tvorby i americké reálie.
S texty úzce souviselo i jeho zpívání. Lynott nebyl typickým rockovým zpěvákem s pronikavým ječákem. Jeho styl byl uměřenější, ne však méně nápadný. Občas se zdálo, že spíš vypráví, než zpívá. Lišil se také svým frázováním, vokální linka v písních Thin Lizzy se jen zřídka striktně drží instrumentálu. Spíše se blížila folkovým nebo jazzovým kusům. Jiné než rockové žánry do Lynottovy tvorby pronikaly sice jen zřídka, sám Phil byl ale velmi chameleonský. Některé jeho písně se podobají tvorbě Kiss, v jiných se blíží Motörhead (Thunder and Lightning), další připomínají Sweet (Rocky). Styl jeho samotného se však dá napodobit těžko.
Výbušný frontman
Platí to i o jeho projevu na pódiu. Na něm byl skutečně nepřehlédnutelný. Přes metr osmdesát vysoký, s mohutným afrem, knírkem, velkou náušnicí, oděný v kůži nebo pestrobarevných košilích. Sám to komentoval tak, že jeho výrazný vzhled má přitáhnout pozornost ke skupině. Baskytaru nosil pověšenou netypicky vysoko, což opticky prodlužovalo jeho už tak vysokou postavu, nadto při mnohých svých figurách vypadal, že spíš než nástroj drží kulomet.
Na svůj černý Precision s efektivním zrcadlovým pickguardem hrál agresivním stylem. Jeho rozmáchlé úhozy trsátkem nahoru a dolů připomínaly spíš hru na kytaru. Na rozdíl od jiných baskytaristů zaměřujících se na nejhlubší tóny svého nástroje, hrál Lynott často ve středních polohách hmatníku. Skvěle tím doplňoval typický hudební prvek Thin Lizzy – dvojité kytarové party. Lynott mezi nimi však nezanikal, vždy hrál lehce před taktem a vytvářel tak charakteristicky silný groove skupiny.
Při vystoupeních působil jako výbušný a sebevědomý frontman, byla to ale spíše koncertní image, kterou odchodem z pódia odkládal. Přátelé a okolí ho popisovali jako zábavného ale z podstaty plachého společníka, téměř až introvertního. Dětství bez otce u něj probudilo silnou touhu po vlastní rodině a otcovské figuře. Když se mu narodily dcery, oběma věnoval píseň, té prvorozené i dojemný klip. Vztah s vlastním otcem však neobnovil, jejich opětovné shledání ve druhé polovině sedmdesátých let nedopadlo dobře.
Odvrácená tvář
Na začátku osmdesátých let začala sláva Thin Lizzy i Phila samotného postupně upadat, oboje však byla do velké míry jeho vina. Stinnou a veřejnosti málo viditelnou stránkou jeho života byla vleklá drogová závislost. Lynott ale nebyl typem, který by se jí dokázal zbavit sám, nechtěl si však říct o pomoc a ignoroval celou řadu varovných signálů – dlouhá léta se například snažil přesvědčit Garyho Moorea, aby se stal stálým členem Thin Lizzy. V roce 1979 se zdálo, že toho dosáhl. Nahráli spolu skvělé album Black Rose, Gary ale právě kvůli drogově závislým kolegům zase rychle odešel, a to přímo uprostřed turné.
I ostatní (čistí) spoluhráči dosvědčovali, že drogy narušovaly pracovní morálku kapely, Phil často přicházel do studia pozdě, ze dne na den měnil svá rozhodnutí a bez pardonu mazal dosavadní práci ostatních, pokud se mu nelíbila. Propadal záchvatům hněvu a nedalo se na něj spolehnout.
Drogy ho ničily i fyzicky. Při užívání heroinu dostával astmatické záchvaty a musel mít u sebe neustále inhalátor. Mnohokrát sliboval sobě i ostatním že s tím skončí. Postupem času se na něj ale nabalila pochybná společnost dealerů a dalších feťáků a z tohoto prostředí bylo těžké se vymanit. Tito lidé začali brzy okupovat i zákulisí koncertů Thin Lizzy. „To jsou moji kámoši,“ bránil je Lynott před manažerem. „Phile, tohle nejsou žádní kámoši,“ zněla odpověď. Jediné, co na něj prý platilo, byla pohrůžka, že se to dozví jeho matka. I proto uměl svou závislost a její dopady až mistrně skrývat. Přesto nedokázal zabránit rozpadu manželství a žena se od něj odstěhovala pryč.
Drogy nakonec rozložily Thin Lizzy a po stále ještě kvalitním posledním albu Thunder and Lightning kapela skončila. Phil se s tím nikdy vnitřně nesrovnal a až do konce života si neustále pohrával s myšlenkou na návrat. Už dříve sice rozjel i sólovou kariéru a nahrál dvě solidní studiovky, ale třebaže tvrdil, že na ně umístil skladby, které se pro repertoár Thin Lizzy nehodily, bylo znát, že se od jejich filozofie nedokáže odklonit. Potvrzovaly to i jeho další projekty, zejména skupina Grand Slam. V ní účinkovali bývalí spoluhráči, měli i typické dvojité kytarové party. Kapela si proto vysloužila nelichotivou přezdívku Thin Lizzy pro chudé. Lynotta se velmi dotklo, když nebyl přizván na monstrózní akci Live Aid, organizovanou jeho přítelem Bobem Geldofem. Řekli mu totiž, že se snaží zvát pouze komerčně úspěšné umělce prodávající miliony desek, což on ani Thin Lizzy nedokázali.
Mezitím stále bojoval se svou závislostí na heroinu. Paradoxním (a smutným) se stalo jeho vystoupení v Dobré ráno, Británie, kde společně se dvěma experty debatoval o nebezpečích heroinu. Jeho slova znepokojivě přesně vystihovala jeho situaci. „Brát drogy je opojné. Je to nejsnazší únik před realitou, před problémy. Ale po téhle fázi přijde chvíle, kdy se člověk stane závislým. Pokud se stanu závislým mentálně, vždycky když se dostanu pod tlak, vím, že heroin je nejsnazší cesta, jak z toho ven. Proto boj s drogou nikdy nekončí. Mentálně bude tento boj probíhat až do konce mého života, protože s každým novým tlakem se to může vrátit.“ Z toho plyne, že si byl velmi dobře vědom nebezpečí i důvodů své závislosti. Ale nedokázal s tím nic udělat.
„Potřeboval jsem si jen odpočinout…“
Stále se však nevzdával. I v posledním rozhovoru, který v prosinci 1985 poskytnul, mluvil o nadějích do budoucna. Projekt Grand Slam sice zkrachoval, o samotného frontmana však zájem ze strany nahrávacích společností stále byl. Zmínil také znovu možnost návratu Thin Lizzy. Jeho spoluhráči však věděli, že na to v té chvíli nemá. Jeho bývalý spoluhráč Scott Gorham, sám vyléčený drogový závislák, ho v té době navštívil. Když mu Lynott otevřel, zůstal v šoku. Phil byl opuchlý, sípal, měl zarudlé oči a nezdravou barvu. Opět mu opakoval, že chce s drogami skončit. Věděl, jak ho ničí.
Ve svém okolí platil Lynott za člověka s železným zdravím, který přežije všechno. Proto, když na začátku roku 1986 zemřel, zůstali všichni v šoku. Phil zkolaboval ve svém domě na Boží hod 1985. Našla ho matka a ihned zalarmovala jeho manželku, která si domyslela, co se stalo. Odvezla ho do léčebny, tam však zjistili, že jeho kolaps nezpůsobily drogy a tak putoval do nemocnice. Krátce se sice probral, ale po novém roce se jeho stav zhoršil a 4. ledna zemřel na sepsi. Bylo mu 36 let. Až následkem tragické události Thin Lizzy se konečně dali dohromady – pro jednorázový koncert na jeho počest. Role zpěváka se ujal… Bob Geldof.
Phil Lynott měl navzdory bouřlivému životu a složitému charakteru velký vliv na své okolí. Kdo ho poznal, už na něj nikdy nezapomněl. Jeho přátelé se dodnes nedokáží smířit s tím, že je navždy pryč. „Zdají se mi o něm sny,“ svěřil se Scott Gorham. „Auto mě vysadí u studia a já vejdu dovnitř. Phil sedí u mixážního pultu. Říkám mu: ‚Phile, kdes sakra byl?‘ A on odpoví: ‚Bydlel jsem sakra u uklízečky. Potřeboval jsem si jen trochu odpočinout.‘“
