Článek
V polovině šedesátých let běžel na programu britské veřejnoprávní stanice BBC pořad Jazz Goes To College. Byly to přenosy z koncertů významných jazzových hudebníků na britských univerzitách. Každá epizoda byla věnována jednomu vystoupení a do sedmnácti dílů vysílaných od října 1966 do září 1967 se producentům podařilo sehnat skutečně velká jména jazzu jako Thelonious Monk, Woody Herman nebo dodnes žijící legenda Sonny Rollins.
Dodnes má však největší význam díl, který vůbec nebyl odvysílán. 15. listopadu 1966 odehrál na London School of Ecomomics své vystoupení saxofonista Albert Ayler. Nebyl to podařený koncert, publikum avantgardního umělce přijalo rozporuplně a kapela měla během večera technické potíže, které průběh několikrát narušily. Kombinace těchto problémů způsobila, že koncert se nikdy neodvysílal, což bylo ale v konečném důsledku štěstí. Běžnou praxí v BBC totiž tehdy bylo, že použité pásky se po určité době smazaly a přetočily novým obsahem. Byla to daň za tehdejší technologická a finanční omezení, s archivací si také hlavu nikdo nelámal. Dodnes se tak z celé série dochovaly pouze dvě odvysílané díly. A pak Aylerova páska, která je dodnes jediným známým videozáznamem vystoupení tohoto umělce, který v roce 1970, v pouhých 34 letech, spáchal sebevraždu.
Po více než deseti letech se v BBC rozhodli koncept pořadu oprášit. Vzhledem k měnícím se preferencím mladých posluchačů se dostal do hlavní role i do názvu programu rock. Projekt měl na starosti producent Michael Appleton. Na veřejnoprávní stanici už téměř deset let s úspěchem uváděl uznávaný hudební pořad The Old Grey Whistle Test. Úryvky z něj lze dodnes zhlédnout na internetu, jejich velká hodnota tkví v tom, že dává fanouškům možnost vidět své idoly v živé akci, protože od roku 1973 byla všechny vystoupení živá. The Old Grey Whistle Test tím srovnal krok s obdobným německým programem Beat Club, kde bylo toto zavedenou praxí již několik let předtím.
Idea Rock Goes to College byla jednoduchá – nasmlouvaní interpreti odehráli vystoupení na některé z britských univerzit. Hráli v menších univerzitních halách pro maximálně několik tisíc lidí, v drtivé většině studentů oné školy. Část lístků byla distribuována zdarma studentským svazem. Bylo to oboustranně výhodné – studenti mohli zajít zdarma na rockový koncert a pro interprety to byla zase možnost dostat se do televize, navíc s velmi kvalitním přenosem. Koncerty se totiž vysílaly živě současně v televizi i v rozhlase (tam navíc se stereofonním zvukem). Na místo vždy dorazil i diskžokej z BBC, aby kapelu představil studentům i posluchačům či divákům.
Rozdíl oproti minulosti byl ve volbě interpretů. Zatímco Jazz Goes To College představoval velká jména tohoto žánru, Appleton, věren principu veřejnoprávnosti, zval i kapely mimo hlavní proud, případně ne zcela známé skupiny, z nichž mnohé byly v budoucnu velmi úspěšné. Celkový seznam byl však opět působivý: AC/DC, U2, The Police, Gillan, Tom Petty, Rory Gallagher nebo The Cars.
Průběh koncertů i jejich technická úroveň byla většinou velmi dobrá a k jedinému zádrhelu došlo během čtvrté epizody, při vystoupení Stranglers. Ti měli účinkovat na univerzitě v Guildfordu, po BBC však žádali, aby polovina vstupenek mohla být distribuována mezi jejich fanoušky mimo univerzitu. Podle jejich webových stránek jim to BBC odkývala, po příjezdu na místo však punkové kvarteto uvidělo spoustu svých příznivců před branami školy. Uvědomilo si, že univerzita slib porušila.
Stranglers nejprve chtěli vystoupení zcela odříct, ale nakonec se rozhodli pro punkovější akci: nastoupili na pódium a spustili své nejútočnější písně. V přestávkách frontman Hugh Cornwell na publikum vulgárně pokřikoval a po pěti skladbách kapela odešla a ani na naléhání zkoprněných zástupců BBC se nevrátila. Jediným štěstím pro ně byl fakt, že vystoupení se mělo začít živě nahrávat právě až po úvodních pěti písních, takže se celé extempore vůbec nedostalo do éteru. Neznamená to však, že by se incident utajil, hned druhý den se objevily rozhořčené komentáře v tisku, jedny noviny dokonce napsaly, že Stranglers tímto krokem spáchali komerční sebevraždu.
Potíž, z dnešního pohledu, byla pouze s dochováním a zpřístupněním nahrávek. Oproti Jazz Goes To College se jich sice zachovalo víc, stále jsou však majetkem BBC, takže je nelze libovolně sledovat. Pouze několik koncertů bylo vydáno oficiálně, mezi nimi třeba vystoupení AC/DC. Mnohem víc se stopáž samozřejmě šířila pomocí pirátských nahrávek. Na konci sedmdesátých let už měl leckdo doma videorekordér, takže si koncert nahrál přímo z televize, případně se pašovaly pásky přímo z BBC. Díky tomu je možné si dnes pustit koncert Roryho Gallaghera, George Thorogooda, The Cars, Toma Pettyho nebo The Police.
Pořad skončil v roce 1981 po necelých třech a půl letech existence a 45 odvysílaných epizodách.
