Všichni zajedno, každý sám za sebe: Fenomén garage rock revivalu

Občas se tvrdí, že grunge byl posledním výrazným žánrem rockové hudby. Závěrečné dějství, které ukázalo, že rock se ještě úplně nevyčerpal. Kapely jako Nirvana, Pearl Jam nebo Soundgarden se v první polovině devadesátých let staly skutečným hlasem celé jedné generace a jejího pohledu na svět.

Po více než třiceti letech se hudební svět zásadně proměnil. Staří arbitrové vkusu nebo oblíbenosti – hitparády, rádiové stanice, televizní klipy nebo i samotná vydavatelství – ztratili na vlivu nebo zcela vyklidili pozice. Současný rockový posluchač se raději spoléhá sám na sebe. V posledních letech mu v tom velmi pomáhají i algoritmy. Díky nim má možnost „vybrat si“ jen to, co má rád a zcela se tím obklopit. Vstříc tomu vycházejí i samotné kapely, které mohou být s fanoušky v přímém kontaktu přes sociální sítě. Mnozí umělci ani nepůsobí pod velkými vydavatelstvími a fungují takřka nezávisle.

Výsledkem je, že rock je dodnes živým žánrem od pop rocku, přes nejtvrdší metal až k alternativní scéně. Jednotlivé komunity ale fungují spíše vedle sebe, proto ani jedna nezískává navrch. Všechny se drží toho, co mají jisté. Mezi současností a onou devadesátkovou grungeovou kapitolou však leží drobná epizoda nazývaná garage rock revival. Na počátku 21. století si mezi mladými posluchači získala velký ohlas. Podívejme se na její nejvýznamnější zástupce, kteří nám pomohou pochopit podstatu tohoto fenoménu.

Mezinárodně nejúspěšnější je zcela jistě pětičlenná formace The Strokes z New Yorku. Její debutové album se stalo obdivovaným pojmem. Přestože cesta této kapely k uznání byla velmi přímočará, nelze říct, že by byla nezasloužená. V prvních letech Strokes charakterizovala neuvěřitelná pracovitost a vytrvalost, kapela zkoušela často každý den dlouhé hodiny. Společnou motivací bylo hrát něco jiného než tehdy populární post-grunge. Tato snaha zplodila na jaře roku 2001 album Is This It.

Jejich hudba čerpala z klasických amerických vzorů – z Doors nebo Velvet Underground a nahrávání probíhalo s punkovou přímočarostí Ramones, aby evokovalo živé vystoupení, které měla kapela detailně secvičené. V tomto našli rychle společnou řeč s producentem Gordonem Raphaelem. Původně vybraný producent prý kapelu nahrával příliš čistě a předpokladatelně, zatímco Raphael s nimi byl na jedné vlně.

Filozofie Strokes je patrná hned od první skladby. Tón udává rytmická sekce Nikolai Fraiture (baskytara) a Fabrizio Moretti (bicí). Rytmus prakticky všech skladeb je až roboticky monotónní. Díky syrovému nahrávání jsou však oba nástroje nádherně čitelné, bicí mají prostorový zvuk, a když se k nim přidá baskytara, vše rázem získá na intenzitě, přesně jako na koncertech (nejlepším příkladem je singl Someday).

Nad nimi pracuje kytarové duo Albert Hammond a Nick Valensi a právě zde se ukazuje zásadní odklon od grunge. Kytaristé v tomto žánru z kytar leckdy dolovali obludná zkreslení a hledali drsný vrčivý sound, který dobře ladil s textovými sděleními. Práce Hammonda a Valensiho je v porovnání s tím jako závan čerstvého vzduchu. Kytary zapojené do klasických lampových zesilovačů mají lehký zvonivý zvuk. Oba kytaristé své party vrství a proplétají mezi sebou, nikdy se jim ale neslijí do hutné zvukové stěny. Ukázkovým příkladem je instrumentální gradace v úvodu dalšího singlu Last Nite.

Zatímco kytary odmítly grungeový model, zpěvák Julian Casablancas ho dokázal otočit na hlavu. Jeho hlas byl v souladu s filozofií kapely často monotónní a působil unuděně a to dokonce i ve chvílích, kdy přitlačil na pilu, čímž grunge trochu připomínal. Nezněl ale depresivně, nezpíval totiž o vnitřních pocitech zmaru nebo prázdnoty. Jeho námětem byly postřehy ze života mladých lidí v New Yorku a to ve všech jeho podobách. Jeho texty nesrážejí posluchače do mizérie, stahují ho pouze na úroveň zpěváka, který mu vypráví své zážitky.

Palčivého místa se Casablancas nepřímo dotkl v písni New York City Cops. V textu reagoval na široce medializovaný případ, kdy policisté zbytečně zastřelili neozbrojeného člověka. Posměšný refrén „New York City Cops ain’t too smart“ (Newyorští poldové nejsou moc chytří), však získal nečekanou pachuť po teroristických útocích 11. září. V nich strážci zákona naopak významně pomohli a americká veřejnost je považovala za hrdiny. Kapela proto píseň nějakou dobu přestala hrát a vyřadila ji i z amerických vydání alba.

Byla to jedna z kontroverzí, jimž Strokes v té době čelili. Tou druhou byl provokativní obal zachycující nahý ženský bok s výraznou černou rukavicí. Autorem byl Colin Lane, který na něm zachytil svou tehdejší přítelkyni. Kapela se obávala reakcí konzervativnějších prodejců, většina z nich ale album i přes mírné námitky bez problémů prodávala. Přesto existuje ještě alternativní verze, na níž je zvěčněn psychedelický obraz subatomárních částic. Casablancas jej do kapely přinesl se slovy „Objevil jsem něco ještě lepšího než tu fotku zadku“ a chtěl, aby se na další vydání použila právě tato fotografie.

Během světového turné si Strokes velmi pochvalovali publikum na britských ostrovech, protože měli pocit, že jim rozumí lépe než američtí fanoušci. Ostrovní království ale tehdy mělo vlastní rockovou novinku, jejíž příběh byl o poznání dramatičtější.

Základním kamenem (i kamenem úrazu) Libertines byla dvojice Peter Doherty a Carl Barât. Seznámili se v Londýně v době vysokoškolských studií. Oba zpívali a hráli na kytaru a když sehnali rytmickou sekci, dostala jejich nová formace název Libertines podle nedokončeného románu markýze de Sade. Slovo libertine je pejorativním označením bohéma s neuspořádaným životem, což se pro kapelu ukázalo skutečně symptomatickým.

Jejich tvorba upoutala Banny Poostchi, právničku velkého vydavatelství Warner, která jim slíbila zprostředkování kontraktu. Dvojice Doherty-Barât na to reagovala intenzivní autorskou činností a dala dohromady dost kvalitního materiálu na debutové album. Pod názvem Up The Bracket vyšlo v srpnu 2002.

Také Libertines od prvních tónů zřetelně prezentují svou filozofii. Na rozdíl od takřka industriálních Strokes byla tato čtveřice odchovaná tradicemi britské punkové školy. I v jejím případě sehrál zásadní roli producent a Libertines získali skutečně mimořádného – Micka Jonese z kultovních The Clash. Jones měl lví podíl na transformaci původně ryze punkových Clash do skvěle znějící multižánrové skupiny a těšil se pověsti studiového kouzelníka.

I díky tomu je zvuk Libertines o něco tradičnější. Zatímco u Strokes postupují všechny nástroje jednotně a málokdy se vzájemně zastiňují, u Libertines je jasná hierarchie rockové skupiny. Rytmická část funguje jako nekompromisní tmel a kytary jsou hlavním melodickým nástrojem. Řada písní má lehce rozpoznatelné riffy a sólové licky (z nichž mnohé jsou vyloženě „jonesovské“). Někdy dodají písni pomalé houpavé tempo (Radio America), někdy spolehlivě drží melodii (Tell The King) nebo s baskytarou a bicími tvoří nekompromisně šlapající instrumentál (Vertigo).

Velmi důležitým faktorem byla i odlišná chemie skupiny. Libertines měli totiž hned dva zpěváky, Barât a Doherty se ve zpěvu rychle a intenzivně střídají, což dodává písním dynamiku. Podobně jako Clash mají i Libertines dar zpívat melodicky o neveselých věcech. Jejich texty jsou plné ironie, neradostných podobenství i společenské kritiky. Stála za tím životní zkušenost mladých Britů. Americká mládež se na začátku 21. století chtěla oprostit od drsných a dusivých devadesátých let, která se vyznačovala temnotou a násilím. Chtěla se bavit, ale na její mládí padly trosky budov Světového obchodního centra.

Britská mládež se naopak na přelomu milénia měla velmi dobře. Devadesátá léta se nesla ve znamení velkého společenského a kulturního pohybu kontrastujícím ostře s předchozí konzervativní érou. Británie dala v té době vzniknout populárním kapelám typu Oasis nebo Blur. Texty Libertines jsou tak jistým způsobem generační zpovědí mládeže, která se měla „až příliš dobře“, je znuděná a hledá nové impulzy. V jistém smyslu dýchá tvorbou Libertines klasická britská melancholie podobná jejich pověstnému deštivému počasí.

Libertines nezažili s první deskou raketový úspěch, společnost je výrazněji zaznamenala až díky jejich druhému eponymnímu albu z roku 2004. V té době ale měli vážné problémy pramenící z osobních neshod mezi Barâtem a Dohertym, které ještě zhoršovala drogová závislost druhého jmenovaného. Jejich spory vyvrcholily, když se Doherty vloupal do Barâtova bytu, byl zatčen a strávil dva měsíce ve vězení. Barât na Dohertyho čekal v den propuštění před věznicí a na následném večírku vznikla společná emotivní fotografie použitá na obal druhého alba. Jeho zrod byl velmi bolestivý a na konci zůstaly rozklížené vztahy, jež kapelu poslaly na několik let k ledu.

Austrálie byla vždy domovem našlapaných rockových formací. Stačí jmenovat AC/DC, Airbourne nebo Wolfmother. Všechny doslova přetékaly energií a jejich hudba a texty byly většinou nekomplikovaně krásnou ódou na rokenrol. Svým způsobem se to odráží i v kapele Jet, jež bývá do žánru garage rock revival také řazena.

V jejích počátcích nefigurovalo žádné generační pnutí, byli tu jen dva bratři Nic a Chris Cesterovi, kteří vyrostli na klasickém rocku. Promítlo se to jak do názvu kapely, kterou později založili (podle stejnojmenné písně Paul McCartneyho), tak i do jména debutové desky (část textu skladby Boba Dylana).

Zatímco Strokes se svou tvorbou bouřili proti dosavadním tendencím a Libertines svébytně oprašovali zašlé punkové kouzlo, Jet plynule (a leckdy velmi očividně, viz píseň Rollover D.J.) navazovali na tradice. Jejich otvírák Last Chance je drsný a energický. Kytary mají důrazný zvuk, zpětná vazba zesilovačů je v nahrávce ponechána jako syrový důkaz autenticity. Rytmicky kapela šlape naprosto nekompromisně, baskytara a bicí ale zůstávají dobře zřetelné. Skupina užívá osvědčené hudební postupy – typické akordy (jako v Get What You Need), vášnivý zpěv, silné refrény a úderná kytarová sóla. Ve své podstatě je to osvěžení nejlepší rockové tradice nahrané klasickým analogovým způsobem.

Jet však nebyli kapelou jedné šablony. Kromě syrových rockových hitů vložili na debutovou desku i několik pomalých a procítěnějších písní. Kontrast je skutečně obrovský. Zatímco rokenrolové pecky znějí jako naleštěné retro, jemnější tvář Jet (třeba v písni Radio Song) příliš nesedí. Plně odpovídá tehdejším trendům, což ale znamená, že tak tehdy hrál kde kdo. A Jet tomuto žánru příliš nového nepřinesli, kromě trochu překvapivé inspirace v country.

Požehnáním i prokletím se stala nejznámější píseň Are You Gonna Be My Girl, kterou světově proslavila reklama na iPod. Tento komerční úspěch část rockové komunity Jet nikdy neodpustila. Na adresu skupiny čas od času zaznívá kritika nedostatku invence a originality. Přestože lze tyto výtky chápat a Jet rozhodně nepřispěli do dějin hudby tak silně jako Libertines nebo Strokes, jejich záliba ve staré rockové hudbě je vepsána tak hluboko v jejich DNA, že by žánrová změna vlastně popřela celý smysl této formace.

Portréty těchto tří skupin prozrazují, co měly společné: takřka nic. Právě o tom celý fenomén garage rock revivalu byl. Stal se sice na několik let skutečně dominantním proudem rockové hudby, společné znaky, na základě kterých ho můžeme definovat, jsou ale velmi vágní. Nelze je odbýt obligátním „návratem ke kořenům“. Všechny tři kapely skutečně používaly „staromódní“ nahrávací postupy a hlásily se k minulosti, každá to ale dělala s trochu jinou motivací. A u každé z nich také nabyla výrazně jinou podobu.

V jejich tvorbě se odrážely úplně jiné generační zkušenosti – americká snaha vymanit se z deprese, britský pokus neotupět štěstím a australská úcta k tradicím. Souvisí s tím i to, že garage rock revival se paralelně vyvíjel na různých místech na světě. Ve výsledku je tak spíše zastřešujícím označením krátké éry hudební historie než označením uceleného žánru.

Do tohoto širokého proudu bychom mohli zařadit spoustu dalších kapel, ať už rytmické Franz Ferdinand nebo hravé Fratellis. Debutové album druhých jmenovaných před časem oslavilo dvacet let od vydání. Příště se na něj podíváme podrobněji.