Článek
Give 'em Enough Rope mělo vždycky problém se svou reputací, a to kvůli deskám, které ho obklopovaly. Jeho předchůdce, debutové album The Clash oslovuje fanoušky přímočarého syrového punku, zatímco nástupce, dvojalbum London Calling, uchvacuje rockové posluchače svou žánrovou pestrostí a technickou dokonalostí. Give 'em Enough Rope tak stojí někde mezi nimi. Neznamená to však, že se mu podařilo oba přístupy vhodně skloubit?
Clash chtěli při nahrávání druhého alba udělat krok vpřed, a proto se spojili s americkým producentem Sandym Pearlmanem. Ten si udělal jméno se skupinou Blue Öyster Cult a nahrávací společnost CBS, vydávající desky Clash, měla pocit, že bude tím pravým, kdo zvedne hodnotu kapely.
Bylo to riskantní rozhodnutí. Pearlman byl milovník rocku s velkými teoretickými znalostmi. Měl klidný, ale autoritativní přístup a z každé nahrávky chtěl dostat to nejlepší. Clash byli sotva dospělí kluci se spoustou energie a nadšení, s nimiž řádili na koncertech. Chirurgická přesnost, kterou po nich Pearlman vyžadoval, jim v té době scházela, takže každá píseň se točila na mnoho pokusů.
Oproti živelně nahrávané debutové desce bylo natáčení té druhé úmorně dlouhé. Zejména nejméně hudebně nadaný člen – basák Paul Simonon – se nudil a jako nenapravitelný vtipálek si Pearlmana často a rád dobíral. Samotný Sandy měl sice ke Clash výhrady, razil ale zásadu, že točí jen členy kapely a nenechává jejich party přehrávat studiovými muzikanty. Věřil tak i podceňovanému Simononovi.
Ten chlápek je sice blb, ale dělejte, co vám řekne.
Oproti debutovému albu měla druhá deska jen deset písní, ale prakticky stejnou stopáž. Písně narostly, což dalo kapele větší prostor uplatnit své instrumentální nápady. Rozdílnost v přístupu k nahrávání je znát od prvních vteřin. První deska sázela na autenticitu projevu, v jejím tracklistu se ale sem tam objevila slabší skladba logická pro teprve začínající soubor. Pearlmanův puntičkářský přístup tento problém odstranil a nahradil ho cizelovanou přesností, díky nimž je celé album velmi kompaktní.
A rozhodně nelze říct, že mu chyběly hity nebo úderné melodie. Hned první Safe European Home se stal koncertním držákem a následující rok a půl zahajoval každé vystoupení Clash, na pódiích se ale udržel až téměř do úplného konce kapely. Řízná a chytlavá skladba jako taková sice trvá jen něco přes dvě minuty, pak však přechází do improvizované nástavby. I když kvůli ní trochu ztratí tempo, je to předzvěst konceptu, který Clash v následujících letech dotáhnou k dokonalosti.
Oblibu si získala i následná English Civil War, aranžovaný tradicionál z americké občanské války, jež album reprezentoval i na singlu. Ten zase poprvé dává možnost vyniknout sólové kytaře Micka Jonese. Jeho sóla celkově hrají podstatnější roli než v minulosti a zdobí hned několik písní. Představilo se i širší spektrum nástrojů, konkrétně saxofon a piáno, ačkoliv jednotliví hudebníci nejsou v poznámkách k desce uvedeni.
Velkou posilou se stal nový bubeník Toppera Headona. Brzy získal přezdívku Lidský bicí automat, protože dokázal mnoho partů zahrát skvěle hned na první pokus. Do dvou písní navíc přispěl vlastními nápady – synkopovým schématem v intru a mezihrách skladby Julie’s Been Working For The Drug Squad a především úvodem k songu Tommy Gun, kde jeho bicí připomínají kulometnou palbu. Je to asi nejvýbušnější (instrumentálně i textově) kousek celé desky a jeho energie jde ruku v ruce s Pearlmanovou přesností.
Silnou stránkou alba je, že žádná z jeho deseti písní není vyloženě nepovedená. I Last Gang In Town, které patří na první poslech k těm méně zajímavým kouskům, je zábavným poslechem s dobrou dynamikou, jíž neubližuje ani velkorysá stopáž přesahující pět minut. Micku Jonesovi tak poskytuje spoustu prostoru k sólování. Právě druhá deska mu pomohla dotvořit jeho typický melodický styl a písně z období před London Calling nabízejí to nejlepší z jeho tvorby. Zde jsou to zejména dvě závěrečné Stay Free a All The Young Punks. V prve zmíněné zpívá netypicky apolitický text věnovaný dávnému a kamarádovi.
Jinak je celé album, podobně jako to první, prošpikované politickými a sociálními komentáři k tehdejší současnosti. Nechybí protiválečné poselství (English Civil War), oslava nekonformity (Safe European Home) i reference na nechvalně proslulou policejní protidrogovou razii (Julie’s Been Working For The Drug Squad). Silným tématem té doby byl terorismus organizací jako Rudá Brigáda nebo RAF (Frakce Rudé armády), který se promítnul do Tommy Gun. V jejím textu Joe Strummer ironicky představuje teroristy, kteří se baví články o jejich vraždění v novinách, podobně jako herci čtou recenze svých filmů. Dvorní skladatel kapely ale ukázal i smysl pro humor. Skladba Guns On The Roof na první poslech také pojednává o terorismu, ale ve skutečnosti byla inspirována pokutou, kterou dostali Simonon s Headonem za to, že ze střechy stříleli vzduchovkou hliněné holuby.
Sandy byl fajn chlápek, ale mohl rovnou nosit bílej plášť. Bylo to jako v laboratoři.
Album po svém vydání nesklidilo příliš vřelé reakce, mnozí upřednostňovali spíše říznost debutové desky. Nešlo jen o rozmar, mělo to i několik objektivních příčin. Na albu není ani stopy po reggae a ska, které zásadně formovaly hudební styl Clash. Pearlman ale těmto žánrům neholdoval a držel se striktně rockové linie. A ačkoliv skutečně splnil svou zásadu a žádné party skupiny nepřehrával, nebyl velkým fanouškem zpěvu Joea Strummera a tak jeho hlasitost stáhnul pod úroveň bicích, jež se mu naopak velmi líbily. A z basové linky v Last Gang In Town se mu ježily vlasy a snažil se ji přehlušit všemi dalšími nástroji. Joe Strummer se také musel obejít bez svého typického Telecastera (z něhož pro změnu šíleli při nahrávání debutového elpíčka) a většinu písní odehrát na půjčeného Gibsona.
Navzdory všem problémům je ale druhá deska Clash řemeslně kvalitním a strhujícím počinem. Dlouhé nahrávání se nepodepsalo na její energii, té má na rozdávání a nabízí velmi vyrovnanou sestavu melodického punku. Živelnost skupiny a Pearlmanovo puntičkářství přes všechnu skepsi našly společnou cestu.
Give 'em Enough Rope asi málokterý fanoušek Clash označí za nejlepší. Nebylo tomu tak v minulosti, a nejspíš se to nezmění. V diskografii této punkové legendy bude stále figurovat jako mezistupeň. Byl to však mezistupeň důležitý. Právě během jeho zdlouhavého natáčení si Mick Jones osvojil celý nahrávací proces. Zatímco Simonon s Headonem blbnuli s kulečníkem a Strummer buď psal, nebo si odskočil do hospody, on se učil producentské postupy, které v budoucnu bohatě uplatní.
Zdrojem článku byla kniha Clash: Smrt nebo sláva od Pata Gilberta.
