Článek
Kariéra New York Dolls v sedmdesátých letech byla sice krátká, zato velmi intenzivní. Těžko bychom hledali podobnou kapelu. Byla to glam rocková noční můra. V dobách, kdy hudební pořady začali ovládat rockoví muzikanti odění v křiklavě barevných a divoce střižených oblecích, přišli New York Dolls s vulgární a šokující image. Jejich členové vystupovali jako laciné prostitutky, v upnutých ženských šatech, šeredně zmalovaní a s botami na vysokém podpatku. Dokonalým způsobem tak dostáli svému názvu, jenž v sobě sice měl peprnou dvojsmyslnost, vznikl však zcela nevinně – podle hračkárny New York Dolls Hospital na jižním Manhattanu. Součástí jejich úmyslně nabubřelé pózy byly i hvězdné manýry, nevázaný sex, alkohol a drogy.
Výrazné vzezření a chování skupinu samozřejmě patřičně zviditelňovalo a přitahovalo jí fanoušky, zároveň však mnohé odrazovalo. Odpůrci pokládali New York Dolls za bandu výstředních homosexuálů, v té době ještě stejnopohlavní vztahy stále zůstávaly mimo zákon. Horší však bylo, že s kapelou chtěl spolupracovat jen málokterý producent. Nakonec se na toto místo podařilo získat Todda Rundgrena. Mohlo se to zdát jako krok vedle: Multiinstrumentalista Rundgren známý svým vytříbeným vkusem a zálibou v progresivním rocku, měl spolupracovat s kapelou hrající syrovou přímočarou hudbu, navíc náležitě opentlenou lascivními hadříky. Hudební schopnosti Dolls ho neuchvátily, líbila se mu však jejich energie na pódiu a členové skupiny se shodují, že i přes občasné rozpory se mu podařilo ducha živých vystoupení zachytit i na albu.
Měl jsem rád New York Dolls. Protože byli sprostí a oškliví a malovali se a bylo jim to úplně jedno.
Je symptomatické, že při zmínce o této skupině se její image dostane na přetřes jako první, neznamená to však, že hudebně by cirkus New York Dolls nějak zaostával. Měl jasný a ucelený koncept a snadno rozpoznatelný zvuk, v němž se snoubil klasický americký rock’n’roll s populárními popovými formacemi typu Shangri-Las. Jiným zase připomínal chuligánskou verzi Rolling Stones a zdaleka ne jen kvůli nápadné vizuální a částečně také hlasové podobnosti zpěváka Davida Johansena s Mickem Jaggerem.
Již zmíněná energie byla hnacím motorem New York Dolls. Právě díky ní vpadnou působivě na scénu už během prvních sekund úvodní Personality Crisis. Sebevědomý frontman Johansen předvádí maniakální řev a kytarou mu zdatně sekunduje Johnny Thunders, idol celé první generace britských punkerů. Oni byli hlavními hvězdami stojícími na ramenou druhého kytaristy, divokého Sylvaina Sylvaina, ledově klidného basáka Arthura Kanea a bubeníka Jerryho Nolana. Jejich spolupráci skvěle ukazuje hned druhá píseň Looking For a Kiss, kde se jednotlivé nástroje postupně vrství jeden na druhý a dohromady tvoří onen jedinečný zvuk.
Tón alba je tvrdý, jedna syrová píseň střídá druhou. Vrcholem je v tomto ohledu skoro šestiminutová píseň Frankenstein, alegorie života mladých lidí v tehdejším New Yorku. Silná generační zpověď o dekadenci a ošklivosti se brzy stane jedním z poznávacích znaků punku, v tomto ohledu jsou New York Dolls skutečnými průkopníky. Textům Davida Johansena ale nebylo vždycky úplně lehké porozumět, promluvy jednotlivých postav se v nich mísí, takže není jasné, kdo mluví, na koho mluví a někdy ani co vlastně říká.
Kam dál…
Do výběru jinak ryze autorských skladeb Dolls připojili i coververzi písně Pills legendárního Boa Diddleyho. Jeho původní jednoduché aranžmá dostalo nový naježený rockový kabát, který mu však velice sluší a dokázal posunout potenciál skladby k tomu vůbec nejlepšímu, co eponymní deska nabízí.
Nesmlouvavý naturel rozmělňuje jen jediná skladba, poeticky nazvaná Lonely Planet Boy. Tentokrát neznějí žádné hlasité bicí ani kvílící kytary, kapela spíše opatrně našlapuje a Johansenův vokál připomíná spíše ukolébavku. Píseň však na celém albu zdaleka nevyčnívá tak okatě, jak by se mohlo zdát, protože i přes syrové protopunkové vyznění nepostrádá většina písní New York Dolls i jistý zvláštní jemnocit projevující se třeba falzetovými doprovodnými vokály v podání Sylvaina a Thunderse. Tato fúze se skupině osvědčuje v průběhu celého alba na písních jako Trash, Subway Train nebo závěrečné Jet Boy. Poslední jmenovaná elpíčko uzavírá a kapele při ní rozhodně nedochází dech. Pozorný posluchač zároveň zaznamená velkou podobnost s pozdějším stylem Sex Pistols, který určitě není náhodný.
Navzdory nesporným kvalitám, jež si uchovává i po padesáti letech, a pozitivním hodnocením hudebních časopisů, album komerčně propadlo. Neuspokojivá čísla mohl vyvážit jen velký hudební vliv New York Dolls nejen na domácí scéně ale posléze i ve velké Británii. V nastupující punkové vlně je bude většina tamějších kapel citovat jako své vzory. Podařilo se jim stvořit něco skutečně nadčasového. Největšího rozpuku svého díla se však Dolls už nedočkali, protože po vleklých osobních, alkoholových a drogových problémem z jejich sestavy nejprve odejde Thunders s Nolanem a zbytek kapely to zabalí krátce po nich. Byl to vlastně symbolický konec tohoto nespoutaného rockového kvinteta, které uhánělo příliš rychle… a příliš rychle mu došla pára.
