Článek
Kdybyste se zeptali fanouška Green Day na jeho nejoblíbenější desky od této kapely, Warning mezi nimi pravděpodobně nebude. Jeho koncept a zpracování písní se totiž vymykají image, kterou si kalifornské trio v devadesátých letech vytvořilo. Proto je takové hodnocení pochopitelné, ale zároveň, jak už to tak bývá, i nespravedlivé.
Skupina totiž své šesté studiové album nebrala na lehkou váhu. Už nechtěla hrát jen rychlé tříminutové fláky. Ochotu experimentovat ostatně ukázala už na předcházejícím elpíčku Nimrod, které otevřela novým žánrům jako ska, reggae, surf rock nebo akustické baladě. Tyto vlivy se ještě dělily půl na půl s písněmi podle staré filozofie typu Nice Guys Finish Last, Hitchin‘ a Ride nebo Jinx. Především z prvních dvou jmenovaných se také staly nejúspěšnější hity Nimroda.
Na Warning ale rock razantně vyklidil pozice. Dobrým příkladem je hned úvodní Warning (mimochodem, první titulní skladby Green Day vůbec). Středně rychlá píseň s výraznou basovou linkou a především akustickou kytarou namísto elektrické se nápadně odlišovala od nářezů, jimiž Green Day svá alba v minulosti zahajovali. Podobné akustické skladby se objevují na dece ještě dvě – nakažlivě optimistická Hold On a naopak melancholicky pichlavá Macy’s Day Parade.
Punkový Dylan
Kapela se také více soustředila na proces psaní samotných písní. Hlavní autor BJ Armstrong trávil hodiny posloucháním desky Boba Dylana, jež se mu stala hlavním pramenem inspirace. Z něj vycházel jeho krok směrem k folk rocku. Veden příkladem slavného písničkáře se také mnohem víc zamýšlel nad texty a poprvé se také začal výrazněji vyjadřovat ke společenským tématům.
Jsou to právě texty, jimiž se Warning zásadně odlišuje. V devadesátých letech se stávaly hity písně od Green Day, které byly… doslova o ničem. Slavná Longview je příběhem znuděného mladého člověka nemajícího nic kloudného na práci. Jinými skladbami rezonovaly psychické problémy, vždy však na bázi osobního trápení, bez společenského přesahu. Tady se Armstrong pod vlivem obav z výsledků prezidentských voleb v roce 2000 třeba pustil v písni Minority do kritiky George W. Bushe. Antipatie k 43. americkému prezidentovi ostatně sehrály důležitou roli i v následující desce American Idiot. Již zmiňovaná Macy’s Day Parade si zase vzala na paškál komerci kolem stejnojmenného průvodu pořádaného sítí obchodů Macy’s na Den díkůvzdání.
Po vydání alba Greg Cot z časopisu Rolling Stone napsal o svých pochybnostech, zda lidé opravdu chtějí poslouchat politické a sociální komentáře od kapely, která před pár lety zpívala o masturbaci. Čas však ukázal, že se v podání Green Day nejednalo o slepou uličku, ale o pouhý začátek, možná místy neohrabaný, ale do budoucna perspektivní. Setrvat u svých dřívějších textů, Green Day by nejspíš už dávno skončili jako pozapomenutá kuriozita z devadesátek…
Část textů věnoval kytarista a zpěvák opět i vlastním pocitům, v Castaway se objevují myšlenky na jeho přátele, kteří jej budou nenávidět za to, že Warning vydal. Paradoxně právě tato velmi rychlá pecka ukazuje, že rozhodně na své punkrockové kořeny nezapomněl. Společnost jí dělají třeba Blood, Sex and Booze s textem parodujícím sadomasochistické hrátky nebo Jackass.
Pokud by Warning mělo stát za poslech kvůli jediné písni, byla by to Misery, pětiminutová litanie, jediná se skutečně výpravným textem. Její čtyři verše sledují tragické osudy různých lidí – zmrzačené prostitutky, byznysmena propivšího své bohatství, zabitého drogového dealera a jeho tajemné manželky. Pomalou zlověstnou atmosféru dokreslují neobvyklé nástroje jako mandolína, tahací harmonika nebo elektronické varhany. Jedná se o unikátní píseň nepodobná ničemu, co Green Day předtím i potom nahráli.
Výpůjčky a zápůjčky
Bezchybné však Warning není. Jeho největší bolestí je všemožné „vypůjčování“ si motivů, nápěvů a melodií jiných skladeb a často i sebevykrádání. Asi největší povyk vznikl kolem titulní Warning. Kapela Other Garden se ozvala s tím, že úvodní melodie kopíruje jejich píseň Never Got the Chance. Což jen neprozřetelně upozornilo na to, že i oni sami se inspirovali jinou skladbou, konkrétně Picture Book od Kinks. Připomínalo to deset let starý spor mezi Nirvanou a Killing Joke, do podobné obludnosti však nenarostl a brzy se po něm slehla zem. Nikomu nemohla uniknout ani melodie songu Waiting založená na nepoměrně slavnější skladbě Downtown, dobře známé i u nás. A harmonikový part z Hold On jako by zase vypadl z legendární I Should Have Know Better od Beatles.
Green Day si vypůjčovali i sami od sebe. Ve Fashion Victim použili v mezihře akordovou sekvenci z tři roky staré Hitchin’ a Ride. V Church On Sunday oprášili ústřední riff a dokonce stejné akordy jako v zapomenuté Sassafras Roots. Naproti tomu nikomu neunikne nápěv Deadbeat Holiday, jenž o pár let později zazní v American Eulogy.
Neopakovatelně jiné
Navzdory tomu, že album ve své době nerezonovalo tolik, kolik mohlo, neprodávalo se tak dobře jako jeho předchůdci a dnes už z něj Green Day živě skoro nic nehrají, se jedná o povedenou desku lákající právě svou jinakostí. Kombinace dobrých melodií a ne tak rockového zpracování může zafungovat i u lidí, kteří by si Dookie nebo American Idiot nepustili.
Unikátnost elpíčka podporuje i fakt, že se Green Day rozhodli poprvé (a zatím také naposledy) společně zapózovat na obalu. Momentka z čínské čtvrti v San Francisku je však rozmazaná, navíc ani jeden z členů se nekouká do objektivu, takže výsledek působí i po těch letech rozpačitě. Z technického hlediska se lépe podařila zadní fotografie, i když na ní zase dvěma muzikantům chybí půl hlavy. Vlastně je to symbolická metafora celého alba.
