Článek
Snad žádná z předešlých desek této skupiny nevyvolávala tak nejasná očekávání. Každý ze čtyř singlů, jenž mu předcházely, byl úplně jiný. První připomínal reinkarnaci Know Your Enemy, druhý udeřil se silou, kterou měli Green Day někdy na konci devadesátých let, třetí by bez problémů zapadl na American Idiot a čtvrtý naopak kombinoval nové vlivy a inspirace. Jaké tedy nové album, úderně pojmenované Saviors (Spasitelé), je?
Začněme s pozitivy. Obal a vizuál desky je nejzajímavější za mnoho let a dobře koresponduje s hudebním sdělením, jak ještě uvidíme. Fotografie hořícího auta trochu připomíná debutovou desku Dead Kennedys zatímco kombinace černobílé s křiklavě růžovou zase evokuje album Rocket to Russia od Ramones.
Lepší je i z hlediska obsahu. Na rozdíl od svého předchůdce Father of All… (na něhož se rychle a překvapivě snadno zapomnělo) zní jako skutečné plnohodnotné album a ne jako polosyrový demosnímek. Zkušený producent Rob Cavallo už s Green Day spolupracoval v minulosti mockrát a je to znát. Po předešlých experimentech zní kapela zase tak dobře, jak jsou její fanoušci zvyklí.
Refrény jsou klíč
Ale elpíčko, s nímž by se Saviors měli skutečně srovnávat, je sedm a něco let staré Revolution Radio. V mnoha ohledech jsou si podobné. Jedním z mínusů Radia ale bylo, že postrádalo byť jedinou melodii tak chytlavou, že by před ní prvních pár týdnů nebylo úniku a člověk by ji nemohl dostat z hlavy.
Nyní se zdá jako by se právě na tohle Green Day zaměřili. Nejvíc se to projeví na One Eyed Bastard, kde jsou k dispozici hned dva skandovací refrény, navíc zabalené do neodolatelného skákavého rytmu ideálního na koncerty. Song už sice dostal co proto, že jeho úvodní riff vykrádá starý hit Pink So What?, ale protože nejde o jeho stěžejní ani nejsilnější moment, většina recenzentů a posluchačů mu to dokázala odpustit. Daleko víc totiž zapůsobí agresivní pojetí korunované „řvanými“ refrény ve stylu Offspring.
Podobný recept zkusil i další kousek Bobby Sox, třebaže tam tak dobře nefunguje – refrén se častým opakováním brzy oposlouchá. Nostalgičtěji orientované fanoušky má naopak v tomto směru dobrou šanci oslovit úvodní The American Dream is Killing Me. Zní sice jako něco, co už v minulosti slyšeli, ale potenciál mu rozhodně nechybí.
Hlavní potíž Saviors je neujasněnost nebo rozpolcenost v tom, jaké by album vlastně chtělo být. Jeho rozmach je tak široký, že prakticky každá píseň je úplně jiná. Některé z nich představují reminiscencí devadesátkových alb (včetně vyloženě retro klipu k Bobby Sox natáčeném ve stylu domácí videokamery), jiné odkazují k rockovým operám začátku milénia. Na posluchače čeká překvapení se začátkem každé další skladby. Navzdory tomu se Green Day daří držet úroveň kvality, nenajdeme tu nic vyloženě nepovedeného. Jen titulní Saviors zůstala trochu za očekáváním. Jako předposlední v pořadí by měla představovat zlatý hřeb, ale co do údernosti a zapamatovatelnosti ji předstihují jiné.
Oproti trochu rozhárané instrumentální nostalgii stojí pichlavě současné texty. Frontman Billie Joe Armstrong se jako zuřící poeta se opět pustil do tvrdé kritiky své domoviny a to na mnoha frontách. Potřeba vyjadřovat se k dění kolem něj ho neopouští, ale ne všechny skladby jsou nutně politické. V některých zpívá o citech, případně o vlastních problémech.
Generační zpověď? Asi ne
Je zjevné, že za deskou stojí nemalé úsilí a skupina do ní investovala hodně energie. Zejména díky textům je nejen naléhavě aktuální, ale v budoucnu se může stát i dobovou výpovědí o Americe dvacátých let. V tomto směru má podobné předpoklady jako American Idiot, jeho úspěchu však nedosáhne. Přitažlivost Idiota i po 20 letech spočívá v tom, že vedle politické části měl i výraznou osobní linku – příběh nepochopeného mládí ztraceného ve světě vytvářeném dospělými bude aktuální vždy. Saviors mají v tomto ohledu pouze onu politickou půlku. I kvůli tomu se z alba nejspíš nestane silná generační zpověď jako před dvaceti lety.
Čas rovněž ukáže, zda má některý ze songů šanci stát se klasikou nebo koncertní stálicí (byť Green Day svůj playlist často mění). Naposledy se to podařilo pár skladbám z 15 let starého 21st Century Breakdown. Zub času naopak postupně z pódií vykousal jak zástupce z trilogie Uno, Dos, Tré!, tak z Revolution Radio.
Verdikt
Odhlédneme-li od budoucích přesahů, z hlediska čistě hudebního zážitku jsou Saviors jako kvalitní bonboniéra od zavedené značky. Nabízejí různé druhy bonbonů s tak širokou paletou chutí, že každému zachutná aspoň něco. A nakonec se vždycky sní i ty horší kousky.
