Když čtyři dělají totéž: Jak se jednotliví zpěváci Black Sabbath poprali s písní Paranoid?

Představovat píseň Paranoid od Black Sabbath je prakticky zbytečné, protože patří k vůbec nejznámějším rockovým melodiím druhé poloviny minulého století. Fascinující na jejím příběhu je hlavně fakt, že původně vznikla jako vycpávka. Kapela ji spíchla v rychlosti, aby natáhla stopáž svého druhého studiového alba. Během přestávky při nahrávání si hudebníci odskočili na jídlo a kytarista Tony Iommi dostal nápad na riff. Inspiroval se zemitou jednoduchostí songu Communication Breakdown z tehdy nedávné novinky Led Zeppelin (přestože úvodní vyhrávka se nápadně podobá jinému hitu z téže desky – Dazed and Confused). Takže i budoucí Paranoid byl na dřeň jednoduchý, krátký a svižný song. Baskytarista Geezer Butler podobně bleskově vymyslel text o neradostném životě paranoidní osoby trpící úzkostmi, jež částečně vycházela z jeho vlastních pocitů. Napsána a nahrána byla za necelé tři hodiny.

Z Paranoid se rychle a po zásluze stal ohromný hit a jeden ze signature songů Black Sabbath, bez nějž by žádný koncert nebyl kompletní. To mimo jiné znamenalo, že po odchodu původního zpěváka Ozzyho Osbournea si s touto velmi typickou písní museli poradit i všichni jeho nástupci. Jak se jim to dařilo?

Originální verze v podání Ozzyho je bezpochyby nejlepší. Definitivní. Nikdo ji nemůže předvést lépe. Byl to právě Osbourne, kdo přišel s nápadem na vokální melodii a písni dal její tvář. Jeho naříkavý a vlastně nedokonalý hlas jí dodává ono zlověstné kouzlo do kouta zahnaného trpícího člověka. Navzdory tomu, že sám Ozzy údajně nejprve ani neznal význam slova paranoidní. Když se ho však dozvěděl, plně se s ním ztotožnil.

Na koncertech dával Ozzy v rozporu s jejím vyzněním do písně všechno. Poskakoval, tleskal a zpíval se zaníceným výrazem. Později si do písně přidal i oblíbenou pasáž, kdy po kytarovém sóle roztleskával publikum a vybízel ke skandování. Jeho výkon navíc s postupujícími léty zůstával konstantně kvalitní – od zběsilé verze v Paříži 1970, přes květinové vydání na California Jam, při shledání na Live Aid i v pozdějších reunionech Black Sabbath.

Osbourneův nástupce Dio byl zpěvákem úplně jiného kalibru. Jeho hlas byl zvučný, jeho projev okázalý. Drobný Američan si udělal jméno epochálními písněmi v Rainbow a podobný styl vnesl i do Black Sabbath. Písně z alb Heaven and Hell a Mob Rules, kdy byl součástí sestavy, znějí oproti dřívějším deskám opulentněji a vznešeněji. Týkalo se to i textů, jichž byl Dio na rozdíl od Ozzyho téměř výhradním autorem.

Tak silná pěvecká a skladatelská osobnost ale znamenala problémy při interpretaci písní od jiných. Poprvé se to ukázalo právě v Rainbow, když hráli song Mistreated, který Ritchie Blackmore nahrál ještě v Deep Purple. Ač byl Ronnie zpěvákem mimořádných kvalit, s valivým bluesovým opusem si poradit nedokázal. Zkrátka mu neseděl. A Paranoid je podobný případ. Dio se mu snažil dodat temnější rozměr hrubším zastřenějším hlasem, je však znát, že to není jeho přirozená poloha a působí, že příliš tlačí na pilu. Existuje několik koncertních verzí, ty se však liší jen mírou intenzity oné „pily“.

Bývalý frontman Deep Purple se do Black Sabbath dostal v turbulentním období a zdržel se jen krátce. Vytvořil s nimi pouze jedno album, kvalitní, byť nedoceněné Born Again. Opět šlo o nový typ pěvce, byť podobně jako Dio disponoval ohromným rozsahem a silou. Skutečně charakteristickým však byl jeho pronikavý ječák, který s oblibou vkládal do svých písní, nejznáměji v Child In Time.

Také on se při interpretaci Paranoid ocitl v nekomfortní situaci, poradil si s ní však lépe než Dio. Existuje jen málo záznamů jeho verze, asi nejkvalitnější pochází z koncertu ve Worcesteru v Massachusetts. První dvě sloky znějí všedně a skoro nezajímavě, zlom však nastává po pasáži „Can you help me occupy my brain?“, kdy zazní energické zaječení. V té chvíli Gillan ukazuje, že si píseň interpretuje ryze po svém. Svým hlasem se přidává i do závěrečné pomalé pasáže a jeho výkon dodává celé věci až maniakální nádech, čímž příhodně ladí s deskou Born Again..

Nenápadný zachránce Black Sabbath přišel do rozbouřené sestavy v jejích nejhorších dobách. Podle toho se k němu taky několikrát zachovali. Většina alb, která kapelou nahrál, ve své době propadla a musela si úctu získat až časem. Dnes je Martin oceňován jako profesionál, který možná nemá rozmáchlý pódiový projev, ale disponuje silným a univerzálním hlasem.

Promítá se to i do jeho výkonu v Paranoid. Nejvíce se blíží Diově verzi, tentokrát je však mnohem svěžejší a přirozenější, protože na rozdíl od něj má Martin skutečně hrubší hlas. Jeho provedení, charakteristické sekavým frázováním, má skoro až grungeový nádech. Dodává mu tak ostré hrany na nových místech a pomohlo písni adaptovat se pro nové desetiletí, jež bylo hudebně plné velkých změn. Můžeme ho hodnotit jako rockově nejkonvenčnější, ale vzhledem k tomu, že Paranoid nikdy konvenční nebyla, není to nutně nelichotivé hodnocení.

Fanoušci Glenna Hughese prominou, ale záznamy jeho verze Paranoid nejsou bohužel dostatečně kvalitní. Podívejme se místo toho na vystoupení Roba Halforda. Metalový bůh se s Black Sabbath objevil na pódiu v letech 1992, kdy nahradil Dia a v roce 2004, kdy zaskočil za indisponovaného Osbournea. Frontman Judas Priest je sám o sobě rockovou legendou pověstnou mohutným hlasem bez obtíží přecházejícím od hlubokých tónů k těm pronikavě vysokým. Svou přezdívku nemá bezdůvodně.

Možná proto překvapí, jak moc se jeho verze z roku 2004 podobá té původní Osbournově. Halford zpívá pronikavějším hlasem, který se velmi blíží Ozzyho úzkostlivému naříkání. Nijak se nepředvádí, nedává svůj hlas na odiv, přestože by lehce mohl. A byť kvalitu jeho výstupu trochu zkazil pozdní nástup a neznalost textu, zaujme především očividná úcta a respekt k originálnímu provedení.