Článek
Jim Morrison tvoří významnou část úspěchu i kultu kolem The Doors. Nemá cenu si nalhávat něco jiného. Bylo to právě tajemné kouzlo Ještěrčího krále, co přitahovalo a stále přitahuje pozornost. Kdo nevěří, může si najít vystoupení tria Manzarek-Krieger-Densmore s Eddiem Vedderem v Rock'n'rollové síni slávy roku 1993. Přes skutečně kvalitní výkon celé sestavy se většina lidí na celé vystoupení stejně dívá skrze někoho, kdo tam chybí…
Neklidné dítě
Jim Morrison se narodil 8. prosince 1943 na Floridě. Jeho otec George Morrison byl totiž námořní admirál a kvůli vojenské kariéře se i s rodinou často stěhoval. Na jeho nejstaršího syna Jimmyho se to propsalo stejně jako na jiné děti v podobných situacích – neměl skutečné přátele, nepoznal opravdový domov a neustále se měnící kulisy jeho mladého života v něm zanechaly vnitřní neklid.
Prvních jedenáct či dvanáct let se výrazně neprojevoval, malý Jim byl inteligentní, sportovně nadané dítě. Měl však i svou stinnou stránku – často šikanoval své mladší sourozence. V roce 1955 poslal sáňky s osmiletou sestrou a sedmiletým bratrem přímo proti stodole. Jen zásah otce zabránil neštěstí. Během dospívání se Jim stále více odcizoval konformistické výchově svých rodičů. Objevil kouzlo beatnické subkultury, setkával se s kulturní avantgardou a na svět se začal dívat nihilistickýma očima. Po maturitě se s rodinou rozešel. Tvrdil, že od ní cítil málo pochopení.
Morrison na mě neudělal žádný dojem. V půlce vystoupení jsem odešel.
V té době k hudbě netíhnul, zajímal ho spíše svět filmu. Začal studovat na vysoké škole na Floridě, kde však tento studijní program nenabízeli. Jeden z jeho učitelů mu proto doporučil přesun na univerzitu v Los Angeles. Morrison ho poslechl, ještě předtím si však připsal první zářez na své pažbě průšvihů. Během školního fotbalového zápasu byl zatčen za opilecké hecování, které skončilo krádeží policejní přilby. Právě alkohol se stal zdrojem většiny problémů, do nichž se v následujících letech dostal.
Pobyt na kalifornské univerzitě byl pro Jima stimulující. Obklopili ho stejně smýšlející lidé, mezi nimiž mohl naplno rozvinout své umělecké aktivity a záměry, který do té doby nosil jen v hlavě. Nechal si narůst dlouhé vlasy, začal kouřit marihuanu a užívat LSD. Naplno se ponořil do pulzující subkultury Los Angeles.
Ještěrčí král přichází
K nejdůležitějšímu setkání však nedošlo ani v klubu, ani na párty. Když se Jim jednoho červencového dne roku 1965 procházel po pláži Venice Beach, narazil tam na svého spolužáka Raye Manzareka. Dali se do řeči, mluvili o škole, o životě o holkách… až se Jim Rayovi přiznal, že píše básně. Manzarek ho vybídl, ať mu nějakou předvede. Jim přednesl pár veršů, z nichž se později stal text písně Moonlight Drive na druhém albu Doors. Manzareka báseň zaujala a jeho nápad na založení rockové kapely Jima nadchnul. Brzy sehnali kytaristu Robbyho Kriegera, bubeníka Johna Densmorea a sestava skupiny Doors (podle Doors of Perception/Dveře poznání) byla na světě.
Původně hráli v oblecích jako většina tehdejších kapel. Morrison si ale rychle osvojil jiný vzhled. Začal vystupovat v upnutých kožených kalhotách, bez košile a s bohatými zvlněnými vlasy. Uhrančivá image však nevzešla z jeho hlavy. Ve skutečnosti ji odkoukal během krátkého pobytu v New Yorku od Gerarda Malangy. Když to tento umělec ze stáje Andyho Warhola zjistil, byl vzteky bez sebe: „Ukradl mi vizáž!“ zuřil.
Hvězda Doors rychle stoupala. Získali smlouvu u vydavatelství Elektra a vydali úspěšné eponymní album. Členové skupiny i producent Paul Rothschild však brzy poznali Morrisonovu odvrácenou tvář – Jimbo chodil pozdě, občas nepřišel vůbec a někdy byl tak opilý, že se jeho zpěv musel nahrávat po jednotlivých verších. Přestože to na nahrávkách není patrné, bylo to pro ostatní velkým zdrojem frustrace. Asi nejhůř ji snášel John Densmore. Jednou mu došla trpělivost a demonstrativně za sebou práskl dveřmi. Další den se však vrátil. Bylo to velmi symbolické – Jimovo sebedestruktivní opilecké chování jeho kolegům vadilo, ale nedokázali s ním nic udělat. Jak řekl Robby Krieger: „Snazší by bylo, kdyby byl Jim prostě normální génius.“
Ve studiu však Morrison stále předváděl své serióznější já, které se nedalo srovnat s řáděním na koncertech. Přestože vystoupení nikdy nezmeškal (řada z nich však byla kvůli němu zrušena), jeho výkony kolísaly od skvělých až po naprosto katastrofické, kdy byl tak namol, že ani nedokázal mluvit. Po koncertech pak často zapadl do klubu, odkud ho ráno zpitého pod obraz odváželi taxíkem domů.
Duch mrtvých indiánů
Ve svých lepších momentech byl ale Morrison neodolatelný. Byl to skutečný idol, začalo se mu přezdívat Ještěrčí král (Lizard King) a jeho vystoupení mívala silný sexuální náboj. Přestože rád provokoval a pokoušel věrnost svých fanoušků šokujícím chováním, nakonec začal rozvíjejícímu se mýtu sám podléhat. „Pořídil si oblek z ještěrčí kůže,“ líčil ve své autobiografii John Densmore. „Pomyslel jsem si: On začíná věřit vlastnímu mýtu. Myslí si, že může všechno.“ Vrcholem jeho zpupnosti se stala rozsáhlá báseň Celebration Of Lizard King (Oslava Ještěrčího krále), jíž chtěl zhudebnit jako celou druhou stranu desky Waiting For The Sun. Těžkopádná sedmnáctiminutová poema však ostatní moc nenadchla. Pro Morrisona to byla rána, protože dílu hodně věřil.
Jim kolem sebe rád utvářel tajemnou atmosférou. Tvrdil například, že se ve čtyřech letech stal svědkem tragické autonehody, při níž zemřeli američtí indiáni. Duch jednoho z nich měl následně vstoupit do malého Jima a obdařit ho moudrostí původních obyvatel. Ať už to byla pravda, nebo ne, Morrison kulturu amerických domorodců obdivoval a její prvky využíval, třeba právě skrze onoho Ještěrčího krále. Mystifikace se týkaly i jeho rodiny. Před vydáním prvního alba v rozhovorech tvrdil, že je sirotek, přestože rodiče ještě žili.
„Moc piju, já vím.“
Ačkoliv si to lze vykládat jako projev nihilistického pohrdání, Jim se ve skutečnosti snažil ochránit kariéru otce, který měl být povýšen na kontraadmirála. Také výpovědi jeho přátel a kolegů rozbíjejí celé mystické panoptikum kolem frontmana Doors. „Jim byl velmi, velmi normální. Blbosti dělal, jen když se opil, nebo se sjel,“ vzpomínal Bruce Botnick. Robbie Krieger dodal: „Měl na lidi velký vliv. Po pěti minutách rozhovoru jste měli pocit, že je váš nejlepší kamarád.“
Důležité je zmínit i to, že navzdory tomu, jak s postupujícími léty uvadala jeho tělesná schránka, zůstal Morrison pořád skvělým autorem. Jeho texty, byť více než padesát let staré, jsou stále evokativní. Když chtěl, uměl být něžný, zlý, filozofující i banální. Image idolu se mu v posledních letech života začala zajídat. Nechal si proto narůst vousy a přibral. Chtěl, aby se pozornost soustředila na tvorbu, ne na to, jak on sám vypadá. Uvědomoval si, že má problém s alkoholem. „Moc piju, já vím,“ přiznal jednou spoluhráčům. Jenže pak dodal: „Pojďte, zajdeme se někam najíst, potřebuju panáka.“
Vrcholem jeho eskapád se stalo vystoupení 1. března 1969 v Miami. Podnapilý Morrison celou dobu provokoval publikum a v sále to začalo vřít. Když za ním přišli policisté, hodil čepici jednoho z nich mezi lidi. Nakonec údajně vytáhl svůj penis. Na tom, zda se skutečně obnažil, se dnes svědci neshodnou (členové kapely to však popírají), stačilo to ale na to, aby byl opět zatčen a obviněn z obscénnosti. Vzhledem k jeho minulým prohřeškům mu hrozily až dva roky vězení.
S Morrisonem i Doors to na začátku sedmdesátých let vypadlo špatně. Miamský incident poškodil jejich pověst, spousta klubů a sálů jim zavírala své dveře. Dlouholetý producent Rothschild už byl spoluprací s problémovou partou unavený a nelíbil se mu ani její nový materiál. Kapela proto začala své další album, budoucí L. A. Woman, nahrávat sama v provizorní studiu ve své zkušebně. Bojové podmínky vyžadovaly od všech zvýšenou pracovní morálku. Překvapivě to mělo pozitivní vliv i na Morrisona, který se po několika letech sebedestrukce začal opět více soustředit na tvůrčí práci. Pít ale nepřestal. Na fotografii pro obal musel sedět. „Seděl proto, že byl opilý,“ řekl Ray Manzarek. „Na té fotografii můžete vidět záblesk Jimova konce.“
Smrt ve vaně
Ještě než album vyšlo, odjel Jim do Paříže, kde už nějaký čas pobývala jeho přítelkyně Pamela Coursonová. Byli spolu sice skoro od počátků Doors, ale jako všechno v Jimově životě, byl i jejich vztah bouřlivý. Tak jako byl on závislý na alkoholu, měla Pamela problémy s drogami. Navzájem si nebyli věrní, Morrison ji podvedl s mnoha ženami (včetně krátkého románku se zpěvačkou Nico) a také ona mu zálety oplácela opakovanou nevěrou. V Paříži se jim oběma líbilo. I přes světlejší chvilky ale Jim stále pil a bral drogy, což se mu v noci z 2. na 3. července 1971 stalo osudným.
Podle oficiální vyšetřovací zprávy a výpovědi jeho přítelkyně strávil Morrison svůj poslední večer v restauraci, kde se navečeřel a vypil velké množství piva. Pak vyrazil na film do kina. Kolem jedné v noci se vrátil domů a společně s Pamelou si pouštěli hudbu a filmové záběry, které dříve sami natočili. Morrison během toho dál pil a dal si i heroin. Po pár hodinách usnuli a Pamelu probudilo Jimovo hlasité dýchání. Napustil si horkou vanu, po chvíli však volal, že je mu špatně a několikrát zvracel. Pak partnerku upokojil, že mu je už líp a poslal ji spát, že za ní za chvíli přijde. Ráno ho našla nehnutě ležet ve vaně. Přivolaní doktoři už ho resuscitovali marně.
Nemám rád ty řeči, že Jim v tom hrobě neleží. Ray to možná rozšiřuje, ale já ne.
Tak jako u mnoha jeho kolegů z té doby je i Morrisonova smrt zahalena nejasnostmi. Protože neproběhla pitva, přesná příčina úmrtí nebyla nikdy stanovena. Do toho po Paříži celá léta kolovala historka o značně odlišném průběhu posledního dne Ještěrčího krále. Podle ní byl Morrison v klubu, kde si vzal tak silnou dávku heroinu, že na záchodech omdlel a vypadal jako mrtvý. Dva dealeři se nabídli, že ho odvezou domů. Zástupce majitele klubu v obavě ze skandalizace incidentu souhlasil. Dealeři dovezli bezvládné Morrisonovo tělo do jeho bytu a položili ho do horké vany v naději, že se probere. Teprve po hodině a půl zavolali záchranáře.
Tak jako v dalších záhadných kapitolách Jimova života, ani tady se svědkové a přátelé neshodnou, jak to skutečně bylo. Pro samotnou kapelu byla novina velký šok už proto, že jí zpočátku nevěřila. Podobné fámy se totiž šířily i v minulosti. Musela do Paříže vyslat svého zástupce, aby se přesvědčila, že to není mýlka ani vtip. A přestože stále existují domněnky, že Morrisonův hrob v Paříži je prázdný a zpěvák nadále žil pod jinou identitou, Jimův nejbližší přítel Ray Manzarek si před dvaceti lety jen povzdechl: „Už jsem o Jimovi strašnou spoustu let neslyšel. Nedokážu si představit, že by žil a neskládal básně. Zpívat v rockové kapele byl jeho úděl. Takže pokud to už víc než pětatřicet let nedělá…asi je opravdu pryč.“
Zdrojem informací pro tento článek byl bookazin The Doors: Kompletní příběh.
