Článek
Patří nejen k nejpovedenějším hitům Doors, ale i k nejlepším rockovým skladbám vůbec. Vzpomínka klávesisty Raye Manzareka dává nahlédnout do tvůrčího procesu typického pro sedmdesátá léta.
Oblíbeným způsobem té doby totiž bylo přejímat nápěv, melodii nebo část textu z nějakého staršího díla, často bluesového, Doors však sáhli do méně obvyklého žánru country. Během nahrávacích schůzek k jejich šestému albu L. A. Woman kytarista Robby Krieger jamoval na známou country píseň Ghost Riders in the Sky od Stana Jonese. Ponurou, ale v originále svižnou skladbu Doors zpomalili a její zlověstná atmosféra inspirovala zpěváka Jima Morrisona ke klíčovému obratu: riders on the storm, který byl parafrází původního textu.
Druhým zásadním momentem se stala kompozice ústřední basové linky v podání Raya Manzareka, kterou složil právě proto, aby ji odlišil od Ghost Riders. Její temný jazzový tón udal písni rozhodující zvuk. Když ji ukázal Jerrymu Scheffovi, studiovému baskytaristovi, ten prohlásil takový riff za nemožný. Zatímco pro Manzareka to byly dva jednoduché akordy, Scheff s ním měl problémy a nakonec ho musel hrát jiným způsobem. Někteří baskytaristé se už pokusili o rekonstrukci původní „nemožné“ verze riffu a zmínky o něm nechybí v diskusi pod každým výukovým videem na YouTube.
Nástroj hraje prim
V této písni také sehrál rozhodující roli zvolený nástroj pod rukama Raye Manzareka. Klávesista totiž vyměnil svůj typický Vox za elektrické piáno Rhodes. Sestavil ho americký klavírní učitel a vynálezce Harold Rhodes. Jím navržené piano využívalo místo klasických strun kovové tyčky rozechvívané jednoduchým kladívkovým mechanismem. Zvuk se následně přes snímač přenášel do zesilovače. Piano tak získalo typický zvuk, který je dodnes často napodobován.
Rhodesovu firmu v roce 1959 koupil nestor kytarového světa Leo Fender a začal vyrábět basovou verzi se 32 spodními klávesami, protože se mu údajně vysoké tóny nástroje nelíbily. K dalšímu rozvoji došlo po prodeji společnosti CBS a v roce 1969 se představuje Rhodes piano s plným počtem kláves.
Sám Ray Manzarek používal během svého působení v Doors basové piano Rhodes, které měl položené na varhanách Vox. Levou rukou hrál basovou linku, zatímco pravou se věnoval klávesovému partu. Díky této Manzarekově všestrannosti nepotřebovala kapela žádného baskytaristu. I když jich vyzkoušela několik, žádný se nevyrovnal Manzarekově levačce. Klávesista jednou prohlásil, že pokud by Fender Rhodes Bass nebylo vyrobeno, Doors by nikdy neexistovali.
Hudební bouře
Zvuk Rhodes tvoří doslova esenci této skladby a to hned od prvních vteřin. Ústředním motivem je bouře a jemné tóny tohoto piana dokážou nádherně napodobit lehkost padajícího deště a následně pomocí dunivých akordů i vzdálené burácení hromu. Dojem podporuje tiché cinkání Densmoreova činelu připomínající bubnování dešťových kapek o zem. Robbie Krieger ve vhodných okamžicích mámí ze své kytary tklivé vibrato a pro dokreslení atmosféry přidala skupina i záznam skutečného deště a hromů na poušti, s nímž také celá věc začíná.
Manzarekova velká chvíle však přichází v polovině skladby, kdy dostává velkorysý téměř dvouminutový prostor pro klávesové sólo. Původní jakoby trochu roztěkaná hra postupně získává na síle a je stále mohutnější. V samotném závěru znovu přichází úchvatná sestupná část z úvodu zakončená několika hromovými akordy. Vše na chvíli ztichne, dojem je ohromující. Pak zahřmí a John Densmore znovu rozjíždí trudnou jízdu deštivou nocí po opuštěné dálnici, kudy se píseň celou dobu ubírá.
Morrisonovy sloky
Instrumentální produkce je sama o sobě strhující, další rozměr jí však dodává text Jima Morrisona. První sloka je existenciální poezie. Verš „into the word we’re thrown“ („do světa, do něhož jsme vrženi“) vychází z teorie německého filozofa Martina Heideggera, který ve své analýze člověka hovoří o tom, že člověk je po narození bez svého vědomí vržen do života v určitém prostředí.
Ve druhé sloce se hlavním hrdinou stává „vrah na cestě“ inspirovaný zabijákem-stopařem Billym Cookem, který na začátku padesátých let zabil šest lidí, které stopnul na silnici. Mezi nimi byla i pětičlenná rodina z textu písně. Sám Morrison si v roce 1969 zahrál v krátkém filmu HWY: An American Pastoral hlavní roli tajemného stopaře. Atmosféra filmu vycházela z jeho četných stopařských zážitků.
Ve třetí sloce se téma opět zásadně mění: Morrison promlouvá ke své dlouholeté přítelkyni Pamele „Pam“ Coursonové. A jakkoliv byl jejich vztah složitý, jeho vyznání je dojemné a mrazivé zároveň. Podle Manzareka už Morrison ve chvíli, kdy zpíval tato slova, věděl, že odjede do Paříže, kde, jak je všeobecně známo, náhle zemřel ve věku 27 let. Klávesista zároveň naznačil, že v původním textu figuroval verš „his world on you depends“, který ještě umocňuje celé sdělení.
Neočekávaná reinkarnace
Po téměř pětatřiceti letech od vydání začali Riders On The Strom žít druhým životem. Píseň totiž zremixoval americký producent Fredwreck pro kultovní počítačovou hru Need For Speed Underground II. Jima Morrisona, z jehož slok se staly refrény, doplnil rapper Snoop Dogg. Jejich spolupráce funguje až překvapivě dobře, přestože remix ztratil většinu instrumentálního i textového kouzla originálu a proměnil se v jinou píseň. Z hudebního hlediska se však povedl, navíc zachoval původní potemnělou atmosféru díla. A především představil Riders On The Storm úplně nové generaci posluchačů, která by na ně nejspíš jen těžko narazila.
