Článek
Na obalu elpíčka Highway bluesrockové kapely Free na první pohled nic skandálního není. Ani na druhý. Nenajdete ho v žádném seznamu kontroverzních alb – není násilný, sexistický ani urážlivý vůči církvi. Přesto zásadním způsobem zapříčinil neúspěch celé desky.
Mladí talentovaní z Free zažili v první polovině roku 1970 velký průlom se singlem All Right Now. Málo známá formace se najednou ocitla v popředí zájmu. Tento úspěch velmi příznivě ovlivnil i přijetí desky Fire and Water, na níž All Right Now figurovala, a otevřel Free cestu na legendární festival Isle Of Wight, kde vystoupili před obřím davem po boku takových hvězd jako Jimi Hendrix, Joni Mitchell nebo Emerson, Lake & Palmer.
Opojeni úspěchem a ve snaze rychle zúročit získanou přízeň, naklusali Free v září 1970 zpět do studia a začali natáčet novou desku. Vedoucí skladatelský tandem, zpěvák Paul Rodgers a baskytarista Andy Fraser, vysypal s malou pomocí bubeníka Simona Kirkea a kytaristy Paula Kossoffa z rukávu devět nových písní a skupina je promptně nahrála. Na její práci dohlížel mladý producent Andy Johns, který se záhy proslaví spoluprací s Led Zeppelin a Rolling Stones. Když slyšel první verzi nového singlu Stealer, běžel za majitelem vydavatelství Chrisem Blackwellem, aby si ho poslechl také, tolik se mu líbila.
Odklon od blues
Free na song hodně sázeli, protože se v mnohém podobal jejich předešlému hitu All Right Now, měl zvonivý riff, stejné téma textu, jen v drsnějším obalu. Celkově však představoval spíše výjimku, protože oproti předešlé desce představovala Highway introspektivnější a méně bluesový poslech. Mnozí hudební kritici ho přirovnávají ke stylu skupiny The Band, která se ve stejné době také drala na výsluní.
Změna se dala tušit už z úvodní The Highway Song. Příjemná píseň nepřipomínala těžké opusy typu Mr. Big nebo Heavy Load. Ústřední roli hraje lehké piano v podání Andyho Frasera, zatímco bubnování Simona Kirkea spíš než dálnici připomíná jízdu vlaku. K povedeným kusům se řadí i Ride On a Pony. Stejně jako Highway Song má odlehčený text, jakousi alegorii únosu Jitky knížetem Břetislavem. Chytlavý ústřední riff korunuje Paul Kossoff skvělým kytarovým sólem, nejlepším na celém albu (ještě uvidíme proč).
Vzpomínkou na dřívější bluesové období se stala Be My Friend, jediná rozmáchle dlouhá, takřka šestiminutová píseň. Hlavní part opět obstarává Fraserovo piano, tentokrát však v loudavějším a tesknějším duchu a Paul Rodgers exceluje se svým hlasem jako stvořeným právě pro tyto songy. Free měli Be My Friend nejraději z celé desky, Rodgers se dokonce nechal slyšet, že ho považuje za jeden z nejlepších za celou jejich kariéru. Díky tomu se stal pevnou součástí koncertů, takže si postupně našel i cestu do srdcí fanoušků.
Potud vše vypadá ideálně, jako nájezd na dálnici úspěchu. Místo toho však následovala série chybných rozhodnutí, která album úplně pohřbila a skupinu srazila na kolena. Jako nejhorší se ukázal design obalu. Tvořily ho čtyři fotografie jednotlivých členů skupiny, téměř se ztrácející v monotónním bledě zeleném podkladu. Nad nimi svítil velký červený nápis Highway. Co naopak chybělo, to bylo jméno Free. Kapela do procesu nezasáhla, viděla až konečný výsledek. Neskákala nadšením. A opět to byl Andy Johns, který přiběhl za ředitelem Blackwellem a zpříma se zeptal, kdo „schválil tuhle sra*ku“. „Já,“ zněla Blackwellova odpověď. A v této podobě šla Highway nakonec ven.
„Znějí úplně jako Free…“
Kvůli nevhodně zvolenému obalu vycházely absurdní recenze. Jedny britské noviny napsaly, „že kapela Highway má v sobě jiskru Rolling Stones a její muzika se skvěle hodí na párty“. Když si redaktoři uvědomili chybu, uveřejnili po týdnu opravu. Korunu tomu nasadily jiné noviny, když v dobré víře otiskly, že „tahle nová kapela Highway zní úplně jako Free…“
Ošáleni však nebyli pouze recenzenti. Rovněž fanoušci, jež by jinak po novém výtvoru Free nadšeně skočili, si desky v obchodech často vůbec nevšimli. Byl to podobný případ jako debutové elpíčko Genesis, které kvůli černému obalu a názvu skončilo v sekci náboženské hudby… Těm to však mohlo být jedno, protože teprve začínali, zatímco pro Free to mělo být pevné usazení se na vrcholu.
Další chybu udělalo vydavatelství při načasování. Highway vyšlo v prosinci 1970, v předvánočním čase ale zarezonovalo jen slabě a po novém roce jej z centra pozornosti začaly vytlačovat jiné nahrávky. Výsledkem bylo chabé čtyřicáté místo v britském žebříčku a katastrofální sto devadesáté v tom americkém. Naprostý propadák.
Neúspěch jako kopanec do sebevědomí
Samotní Free tomu také přidali dva přešlapy, oba se týkaly jejich singlu Stealer. Ani on si v hitparádě nevedl příliš dobře a sázka na něj se ukázala chybou. Vydavatelství Island by na pětačtyřicítce raději vidělo Ride On a Pony, tvrdilo, že má lepší potenciál, protože více odpovídá očekávání fanoušků Free. Nejspíš mělo pravdu.
Druhou chybu vyrobili Free při natáčení písně, když z ní trestuhodně vyškrtli zběsilé závěrečné sólo Paula Kossoffa, jedno z nejlepších, jaké kdy natočil. Chybělo nejen na singlu, ale nepochopitelně i na albu, jemuž by minimálně natáhlo krátkou pětatřicetiminutovou stopáž.
Zároveň však nelze říct, že Highway bylo geniální dílo a zničil ho jen špatný marketing. Jakkoliv je velmi dobré, nedosahuje kvalit předešlého Fire and Water. Písní má sice víc, ale jsou kratší a evidentně méně propracované a vypilované. Zejména potenciál závěrečné Soon I Will Be Gone zůstal nevyužitý. A vedle výše zmíněných povedených skladeb se na něm objevují i průměrné kousky typu Sunny Day nebo On My Way a rozvláčný love song Love You So nebo Bodie těží především ze své roztomilé naivnosti.
Vnitřní opozici mělo album i v samotné kapele, Paul Kossoff nebyl z nového stylu Free koketujícího s folkem a country příliš nadšený. Sám by se raději držel bluesových kořenů. Neúspěch Highway podryl sebevědomí jemu i ostatním kolegům. Sotva dvacetiletí mladíci podlehli splínu a zklamání a po tomto albu už nastal jen postupný sešup, který se pouze snažili brzdit. Brzy na to přišel jejich kariérní konec… a pro Paula Kossofa o pár let později i ten životní…
Zdrojem článku byla kniha Johna Van der Kisteho Free & Bad Company in the 70's.
