Článek
V roce 1968 už slavným Beatles nebylo moc do skoku. Rok předtím vydali své vůbec nejlepší elpíčko Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, v němž všechny ohromili novými nápady, nahrávacími postupy a žánrovou nespoutaností. A ještě v předcházejícím roce přestali s veřejnými vystoupeními a stali se studiovou kapelou. Za svou novátorskou hudbu tak platili ponorkovou nemocí, která způsobila, že nahrávání jejich eponymní desky The Beatles (známější pod prostým názvem Bílé album) připomínala spíše společnou práci čtyř sólových umělců než kolektivní dílo hudební skupiny. Čím dál častější byly různé neshody a třenice, při nichž dokonce i vždy vstřícný Ringo Starr práskl dveřmi a studio na dva týdny opustil.
Také vztahy v kapele se změnily. John Lennon se, povzbuzen novou známostí, probudil a po dvou apatických letech se začal ve skupinové hierarchii drát vzhůru na své bývalé vedoucí místo, které předtím přepustil aktivnějšímu Paulu McCartneymu. Přitom se s Yoko Ono pustil na dráhu experimentální, ale těžko poslouchatelné „hudby“ vydané v trilogii Unfinished Music.
Lennon zkrátka postupně zjišťoval, že hudebně dokáže žít i bez Beatles. Proto také kývnul na účast v televizním speciálu Rock’n’Roll Circus, který pořádali jeho přátelé z Rolling Stones. Nápad na televizní vystoupení se zrodil v hlavě Micka Jaggera, když hledal způsob propagace nového alba Stounů Beggars Banquet. Obrátil se s touto myšlenkou na televizního režiséra Michaela Lindsay-Hogga, a ten přišel s myšlenkou kombinující cirkusovou manéž s rockovým koncertem. Do programu se vedle Rolling Stones měli zapojit další vlivní umělci jako The Who, Jethro Tull, bluesman Taj Mahal nebo tehdejší Jaggerova přítelkyně Marianne Faithfull. Hudební program se skládal částečně z živých a částečně halfplaybackových vstoupení.
Rock’n’Roll Circus se stal dějištěm hned několika dějinných milníků. Pro Briana Jonese to bylo poslední veřejné účinkování s Rolling Stones před jeho odchodem a následnou předčasnou smrtí. S Jethro Tull se na pódiu zase objevil Tony Iommi, kytarista vznikajících Black Sabbath. Také Lennonova přítomnost v programu byla událostí, protože poprvé od roku 1966 veřejně vystoupil, a navíc bez svých obvyklých spoluhráčů z Beatles. A místo nich dal pro svůj krátký koncert dohromady velmi zajímavou sestavu.
Vedle něj samotného vzbudilo největší pozornost jméno Erika Claptona. Už tehdy, ve svých třiadvaceti letech platil za jednoho z vůbec nejlepších kytaristů a měl za sebou úspěšné působení v Yardbirds nebo Cream, která několik měsíců před Circusem ukončila činnost. V témže roce se také dostal do studií Abbey Road a podílel se na jedné z písní Beatles. George Harrison jej přivedl, aby do jeho skladby While My Guitar Gently Weeps nahrál tklivý kytarový part, který sám Harrison zahrát nedokázal. Ačkoliv úkol byl pro Claptona hračkou, přijal pozvání s posvátnou hrůzou, neboť se stal prvním cizím kytaristou podílejícím se na nějakém songu slavné čtyřky. Jeho přítomnost ve studiu ten den navíc odradila Brouky od hádek a sporů.
Na baskytaru hrál v Lennonově superskupině Keith Richards. Ačkoliv mezi fanoušky Beatles a Rolling Stones panovaly averze, členové obou kapel se přátelili a několikrát si vzájemně hudebně vypomohli. Richards s Jaggerem (a také Claptonem) se svým zpěvem podíleli na skladbě All You Need Is Love, Jagger se objevuje i v repríze Sgt. Peppera, zatímco dvojice Lennon-McCartney nazpívala doprovodné vokály do stounovské We Love You.
Silnou sestavu doplňovalo další velké jméno – za bicí usedl bubeník z kapely Jimiho Hendrixe Mitch Mitchell. Čtveřice účinkovala pod jménem Dirty Mac, což byl typický lennonovský sebeironický vtip vztahující se ke kapele Fleetwood Mac, jíž John obdivoval. Sám sebe uvedl svým druhým jménem Winston Leg-Thigh.
S podobným gustem zvolil i repertoár. Ústřední písní se stala jeho vlastní Yer Blues z Bílého alba. Byla to svérázná Lennonova odpověď na invazi britského blues rocku ve druhé polovině šedesátých let, napůl parodie, napůl oslava. Samotní Beatles k blues nikdy netíhli, jejich bluesové pokusy typu I Want You (She’s So Heavy) nebo právě Yer Blues jsou sice sympatické skladby, ale je z nich znát, že ani jeden z Brouků nebyl bluesman a jejich hudba vyrůstá z jiných kořenů.
Výsledkem tak byla jakási metaparodie, v níž špičkoví bluesoví hudebníci skvěle hrají skladbu parodující je samotné. Byl to právě Claptonův výkon, který celou píseň posunul na novou úroveň a skvěle se doplnil s Lennonovým energickým zpěvem. Výsledku pomohla i Yoko Ono, protože se do ní nijak nezapojila. Zároveň však bylo vidět, že skupina není pořádně sehraná a celé je to pro ni spíše zábava, možnost setkat se a naživo si zahrát. Zbytek programu doplnily bluesové jamy, v jednom z nich nazvaném Whole Lotta Yoko pak účinkoval i houslista Ivry Gitlis a samotná Yoko Ono, druhá, méně povedená verze Yer Blues a v rámci zkoušky i další Lennonův song Revolution.
Dirty Mac se už k dalšímu koncertu nesešli. Pouze Eric Clapton se krátce zapojil do dalšího Lennonova projektu Plastic Ono Band. Osud samotného pořadu Rock’n’Roll Circus byl spletitý. Program se totiž nepovedl tak, jak režisér i Rolling Stones očekávali. V důsledku zdlouhavého natáčení podala kapela vystupující až jako poslední rozpačitý výkon, takže Mick Jagger zamítl jeho uveřejnění. V průběhu let se některé části ztratily a našly se až na začátku devadesátých let. Oficiálně se pořad i album dostaly na světlo světa až v roce 1996.
