Článek
Když v roce 1979 přistála managementu Ramones na stole nabídka účinkovat v bláznivé teenagerské komedii, dobře to zapadalo do strategie, kterou si skupina pro další roky zvolila. Po získání kultovního statutu rodícího se punkového hnutí chtěli Ramones trochu obrousit svoje ostré hrany a proniknout k širšímu publiku. Snaha o rádiovější zvuk vyústila ve čtvrté album Road To Ruin vydané v roce 1978. Nabízený film, pokud by měl úspěch, by se stal dalším krokem na cestě k popularitě.
Duchovním otcem projektu byl americký režisér a producent béčkových filmů Roger Corman. V minulosti natočil mimo jiné několik oblíbených komedií pro mládež a na sklonku sedmdesátých let se k žánru vrátil s tím, že do něj chtěl zapojit tehdejší populární hudbu. Původně měl vyhlédnuté jiné hvězdy, ale když Cheap Trick a Todd Rundgren odmítli, plácl si s Ramones. Režie se ujal Allan Arkush a do hlavních rolí sedmnáctiletých středoškolaček obsadil devětadvacetiletou PJ Soles a pětadvacetiletou Dey Young, pro niž to byla premiéra na stříbrném plátně.
Děj filmu je přímo přehlídkou příběhových klišé – hlavní hrdinka Riff Randell, tělem i duší rockerka a velká fanynka Ramones, svádí boj s upjatou pedantskou ředitelkou střední školy. Její nejlepší kamarádkou a naprostým protipólem je roztomile svědomitá premiantka Kate Rambeau, které se líbí pohledný, ale trochu natvrdlý kapitán fotbalového týmu. Cílem hlavní hrdinky je dostat se na koncert Ramones a předat jim píseň, kterou pro ně složila. S podporou kapely se jí podaří vzbouřit a obsadit školu a v závěru ji v rytmu rock’n’rollu vyhodit do vzduchu jakožto akt mladické vzpoury.
Takto zesumírovaný děj by mohl film šmahem odsoudit jako hloupoučký brak, nebylo by to ale úplně spravedlivé. Ano, zápletka je z dnešního pohledu banální, v době jejího vzniku se na ni však pohlíželo daleko shovívavěji, o čemž svědčí vesměs kladné recenze, které Rock’n’Roll High School po uvedení do kin obdržela.
Z řemeslného hlediska je snímek natočený dobře, jistá ruka protřelého producenta Cormana udržela vše pohromadě. Také všichni (většinou mladí) herci, jakkoliv jsou jejich postavy šablonovité, hrají přesvědčivě. Hlavní hrdinky tvoří sympatické duo, stejně jako ředitelka je správně upjatá a protivná. Film si před divákem na nic nehraje, je to béčková hudební komedie bez uměleckých přesahů, o nic lepší, nebo horší než podobně laděné snímky. Cílem není šokovat nebo vychovávat, ale bavit.
Kam dál…
Právě humor je její nejsilnější devizou, odmyslíme-li si samotné Ramones. Nabízí spoustu komických scén i různých vtipných narážek, leckdy absurdního humoru tak blízkého i samotné kapele. O zábavu se stará především vedlejší dějová linka sledující randění nesmělé Kate s komicky nemotorným kapitánem fotbalistů Tomem za asistence svérázného školního dohazovače.
V některých ohledech se film dá dokonce považovat za průkopnický. Sázka na punkovou kapelu byla riskantní, tehdy rok staré extempore s americkým turné Sex Pistols vrhlo na punk to nejhorší světlo a většinová společnost jím opovrhovala. Ramones navíc stále nebyli mimo domovský New York příliš známí. Volba ženské hlavní postavy v podání PJ Soles zase filmu našla cestu k mladým divačkám, pro něž se zábavná a neohrožená Riff Randell stala vzorem cílevědomé vytrvalosti.
Samotní Ramones ve filmu spíše hostují, vystupují v rolích idolů, k nimž celá střední škola vzhlíží a do děje aktivněji zasahují až v poslední třetině. Z režisérského hlediska to byl rozumný krok, protože nehrozilo, že by film trpěl topornými výkony hudebníků-neherců. Jejich dialogy jsou tak podobně minimalistické jako jejich hudba a často jim ani není moc rozumět. Neznamená to však, že by při natáčení zůstávali pasivní. Odmítli například scénu, kdy ve své šatně otevřou skříň a z ní se vysype hromada kožených bund a džín, protože si nechtěli dělat legraci ze své image.
Oč méně prostoru dostali v ději, o tolik víc se mohli předvést v tom, co uměli. Během devadesáti minut předvádějí několik svých písní a tyto scény mají skvělou klipovou kvalitu. Zlatým hřebem a ústředním momentem filmu je jejich vystoupení v tamějším klubu. Hrají sice na playback, jako podklad však filmaři použili záznam jejich vystoupení z losangeleského klubu Roxy. Fanoušci tak mají jedinečnou příležitost vidět a slyšet Ramones v tom nejlepším světle, což lze jen ocenit vzhledem k nevalné kvalitě videozáznamů jejich tehdejších koncertů.
Právě pro fanoušky budou scény s kapelou pochopitelně nejhodnotnější a zároveň taky hlavním důvodem, proč se na film podívat. Z jejich řad se dnes mohou rekrutovat potenciální noví diváci Rock’n’Roll High School. Snímek není žádný umělecký trhák, ale nikdy nic takového nepředstíral. Je to oddechová zábava protknutá skvělým soundtrackem nejen od Ramones a tato kombinace může být víc než dobrým doporučením ke zhlédnutí.
