Článek
US Festival byl zajímavou, byť jak se brzy ukázalo, slepou cestou hudebního průmyslu v osmdesátých letech. Jeho duchovním otcem byl spoluzakladatel Apple Steve Wozniak. V roce 1981 se z firmy stáhnul a hledal způsoby, jak naložit s volným časem. Rozhodl se proto uspořádat hudební festival. Ale ne ledajaký, měl to být projekt podobně průkopnický a velikášský jako společnost s nakousnutým jablkem ve znaku.
Dostal název US Festival, přičemž zkratka US neznamenala United States, ale Unite us in a Song (Spoj nás písní). I kvůli tomu nevyslovovala jako zkratka, ale jako slovo „us“. Wozniakovou ideou bylo propojení hudby s moderní technologií, o níž věřil, že se stane budoucností festivalů. Součástí byly i pohádkové honoráře pro vystupující kapely. Snad i díky tomu se do rozpáleného Glen Helen parku na okraji Los Angeles sjela na první ročník 1982 velmi silná sestava muzikantů – The Police, Talking Heads, Ramones, Tom Petty, Grateful Dead, Kinks nebo Fleetwood Mac.
Navzdory tomu, že vstupné na akci bylo velmi vysoké, skončil celý podnik velkou finanční ztrátou. Několik prodělaných miliónů ale Wozniaka neodradilo od uspořádání druhého ročníku. Na pomoc si přizval profesionálního promotéra Billa Grahama, ale ani on nedokázal megalomanskou akci udržet v černých číslech. Navzdory tomu, že obsazení bylo ještě silnější – jmenujme jen Judas Priest, Van Halen, Davida Bowieho nebo U2 – se tak už třetí ročník festivalu neuskutečnil. Kromě dluhů z něj zbyl jen rozporný kulturní odkaz, který nejlépe dokumentuje tato krátká scénka ze Simpsonových.
Zbojnický headliner
Mezi pozvanými na druhý ročník byli i Clash. Zdálo se to logické – festival budoucnosti oslavující úspěch měl hostit punkovou kapelu, jíž se nedávno se singlem Should I Stay or Should I Go podařil průlom do mainstreamových hitparád. Jenže britská ikona už měla tehdy svá nejlepší léta za sebou. V roce 1982, krátce po vydání desky Combat Rock, se ze sestavy odporoučel Topper Headon kvůli své závislosti na drogách. Jeho místo zaujal Terry Chimes, původní bubeník z poloviny sedmdesátých let. Skřípalo to i mezi vedoucím tandemem Joe Strummer – Mick Jones. Osobnostní i tvůrčí spory vyvrcholily během amerického turné, které skupina s Chimesem za bicími odehrála na podporu nově vydaného alba. Turné mělo být oslavou jejich úspěchu, ale nálada byla ponurá. Všichni věděli, že takto pokračovat nemá smysl a rozumně usoudili, že si dají pauzu.
Do této atmosféry přišla pozvánka z US Festivalu s neodolatelnou nabídkou – půl milionu dolarů za vystoupení. Clash pod dojmem manažera Bernieho Rhodese souhlasili a vyrazili do Spojených států s novým bubeníkem, talentovaným Petem Howardem. Před festivalem odehráli čtyři vystoupení „na rozehřátí“ a na samotné akci byly součástí prvního tematického dne vyhrazeného nové vlně (následoval je rockový a heavy metalový den).
Clash brzy poznali, že se dostali na místo, kam nepatří. Rockeři s odporem ke kapitalismu deklamovaným mnoha texty, čelili konfrontaci s velikášskou akcí, kde peníze tekly proudem. Rozhodli se ji proto sabotovat. Vykutálený manažer Rhodes svolal během vystoupení Men At Work, po nichž měli Clash nastoupit, tiskovou konferenci, kde jeho svěřenci oznámili, že vystupovat nebudou, pokud promotér nevěnuje sto tisíc dolarů na charitu. Už předtím je naštvalo i to, že navzdory původním proklamacím stojí vstupné na jejich koncert místo avizovaných 17 dolarů celých 25.
Začalo horečné vyjednávání. Pořadatelé si nemohli dovolit vyškrtnout headlinera večera, a tak nakonec souhlasili. Po dvou nekonečných hodinách Clash vyběhli na pódium před ohromný dav 140 tisíc lidí. Za nimi visel transparent s dvojsmyslným vzkazem Clash not for sale, což můžeme přeložit jako „Clash nejsou na prodej“ nebo „Clash nejsou ve slevě“. Zvlášť Joe Strummer nebyl v dobrém rozmaru. Celý den hecovaný Rhodesem začal celou šarádu slovy: „Tak jo, jsme tady. V dekadentních a kapitalistických Spojených státech!“. Set otevřela klasika – London Calling.
Strummer svou frustraci nedokázal potlačit, a i mezi dalšími písněmi pokřikoval: „Já vím, že lidstvo má padnout na kolena před všemi těmi novými technologiemi a líbat obvody mikročipů - na mě to nikdy velký dojem nedělá!“. Po nepříliš povedené Rock The Casbah se jeho hněv obrátil i proti kapele, když vztekle nakopl Howardovu bicí soupravu. Hned na to k němu přiskočil basák Paul Simonon, aby si vyměnili nástroje a on tak mohl zahrát svůj hit Guns of Brixton. Když chtěl Strummer na konci písně opět běsnit, rázně ho utnuly Jonesovy úvodní akordy Know Your Rights. Těžko říct, zda to byl záměr nebo náhoda…
Někteří tvrdí, že výkon kapely ten večer byl slabý nebo dokonce ostudný. U tak vyježděné skupiny, jejíž síla spočívala mimo jiné právě v živých vystoupeních, ale musíme toto tvrzení brát s jistou rezervou. Je pravdou, že začátek vystoupení se Clash úplně nepovedl, Strummer párkrát popletl text, po několika skladbách však dokázali najít balanc a předvést přinejmenším svůj uspokojivý standard. Dokonce i naštvaný frontman ukazoval, že navzdory momentálnímu rozpoložení, je ve svém živlu a během těch sedmdesáti minut je několikrát vidět jeho hluboké pohlcení právě hranou písní. V tomhle směru nedokázali Clash své fanoušky ošidit.
Po závěrečné Clampdown odešli z pódia. Tvrdilo se, že hned po jejich vystoupení si chtěl vzít slovo DJ, což si doprovod čtveřice vyložil jako odejmutí prostoru na přídavek a začala rvačka. Zasáhla ochranka a do bitky se vložili i muzikanti. „Clash opustili budovu, už nemusíte křičet.“informoval mezitím pořadatel čekající fanoušky.
Byla to hořká tečka nejen za tímto rozporuplným vystoupením, ale i za kapelou jako takovou. O čtyři měsíce později Strummer se Simononem za podobně dramatických okolností vyhodili Micka Jonese a bárka Clash šla od té doby pomalu, ale jistě ke dnu…
