Článek
Když hudební publicista a příležitostný vykladač okultismu Mick Wall ve své knize vyzdvihoval kvality Led Zeppelin, demonstroval to na příkladu jejich tehdejších souputníků: „Deep Purple a Black Sabbath zůstali trčet ve slepé uličce a psali komerční hity jako přes kopírák, až jim došla pára. Klíčoví členové jim postupně odcházeli, kapely ztrácely jméno, a nakonec se z nich staly špektákly druhého řádu, kterým zůstali věrní jen fanatičtí metaláci.“
V případě Deep Purple jeho postřeh platí, i když asi jinak, než to on sám myslel. Je pravdou, že koncept klasické sestavy Deep Purple se v roce 1973 začal vyčerpávat. Její poslední album Who Do We Think We Are se svým přístupem v ničem nelišilo od slavného předchůdce Machine Head a jejího nesmrtelného hitu Smoke On The Water. Jeho písně ale byly slabé, bez šťávy stejně jako sama kapela, vyčerpaná neustálým koncertováním.
Rostoucí nespokojenost vyústila v částečnou obměnu sestavy. Zprvu se to zdálo jako dobrý krok. Vyšlo velmi povedené a energií sršící album Burn. Díky hlasové predispozici nového zpěváka Davida Coverdalea se kapela více přiklonila k blues, s nímž v minulosti koketovala, ale příliš se jí to nedařilo. Vznikly skvělé koncertní hity jako Mistreated, You Fool No One nebo titulní Burn a zdálo se, že změna stylu zabrala. Brzy se však objevily nové problémy. A jak už to tak u Deep Purple bývá, kde jsou problémy, tam je Ritchie Blackmore.
Rock'n'roll na volnoběh
Úvod alba přitom zněl opravdu slibně – titulní Stormbringer zahájily hřmotné akordy následované typickým blackmoreovským kytarovým riffem. Text Davida Coverdalea, který do písně vstupuje mumlavou replikou z Vymítače ďábla, byl fantaskní (nebo nesmyslný, jak by řekl Jon Lord, záleží na úhlu pohledu), zapadal však do konceptu fantastického obalu desky. Jeho základem byla ikonická fotografie tornáda z americké Minnesoty z roku 1927. Mimo Stormbringera se objevila i na desce Milese Daviese nebo Siouxsie and the Banshees. Deep Purple původně černobílou fotografii obarvili, přidali efekt rozbouřené oblohy, a do oka tornáda vsadili bílého Pegase s duhovými blesky.
Všechno výše řečené ale zastínilo Blackmoreovo kytarové sólo v úvodním songu. Mnozí v jeho arabském nádechu viděli počátky velkolepého Stargazera a řadí ho ke kytaristovým vůbec nejlepším. Ať měl tehdy jakékoliv problémy, zde hraje naplno.
Jeho další výkon však zůstal za očekáváním, album už nabízí jen dvě vyloženě rockové písně. Ale jak Lady Double Dealer tak High Ball Shooter navzdory jisté energii představují stěží průměr párplovské tvorby, řemeslně sice dobré tracky, ale zároveň postrádající jiskru.
Svérázný kytarista neprožíval tehdy šťastné období. Jeho zkrachovalé manželství spělo k rozvodu a on, coby hlavní autor hudby, neměl čas a náladu věnovat se skládání nových písní. Iniciativu tak převzala nové krev – již zmíněný David Coverdale a nový baskytarista Glenn Hughes. Dříve tak typický hard rock na Stormbringerovi musel ustoupit jiným žánrům. Coverdale a zejména Hughes vnesli do své torby zálibu v soulu a funku. S funkem už si sice pohrávala i předcházející sestava (stačí zmínit písně Flight Of The Rat nebo No, No, No), tady se však projevila naplno. Netypicky zněla soulově laděná Holy Man, v níž si hlavní zpěv střihl právě Hughes. Zatímco jeho doprovodným vokálům někteří fanoušci na chuť nikdy nepřišli, tady vyniká způsobem, kterého by byl málokterý zpěvák schopný.
Ještě dál zašla You Can’t Do It Right, Pro dobové odpůrce alba se stala kamenem, s nímž pak kapelu tepali za ústupky od rocku. Na první poslech se skutečně významně odchyluje, byť její funky náboj rozhodně zní zajímavěji než High Ball Shooter nebo Lady Double Dealer.
Nadšený z této změny nebyl ani Blackmore. Funky proniklo i do jeho milovaného blues a skladba Love Don’t Mean a Thing představuje fúzi těchto dvou žánrů. Zde ještě Blackmore hraje s určitým zaujetím (navzdory tomu, že úvodní riff je jen přepracovaná verze odložené písně Painted Horse). Jeho nechuť naopak posluchač naplno uslyší ve skladě Hold On. Dlouho se zdá, že se jí vůbec neúčastní a pak přijde jeho sólo, nudné a mechanické. Sám kytarista o něm prohlásil, že jej natočil na první pokus, rozmrzelý poté, co byl požádán, aby k písni také nějak přispěl. A přidal k tomu výrok, že ho nahrál pouze palcem.
Podceňovaný hit
Po všech těchto rozkolísaných písních chytá album druhý dech až v samotném závěru. Nejprve přichází The Gypsy. Jedna z mála skladeb alba, jež byla předváděna i živě, vyniká zejména hlasovou harmonií obou zpěváků a také záhadným textem tuláka, který u věštkyně pátrá po svém klidu. Svým způsobem je to předehra k závěrečné epické Soldier Of Fortune.
Tato píseň desku svým způsobem „zachránila“, protože jako jediná vešla v širší známost. U nás ji ti zkušenější znají přezpívanou Jiřím Schelingerem. Pomalé balady nikdy nebyly doménou Deep Purple a i tahle to neměla zpočátku lehké. Napsal ji Coverdale s Blackmorem, když ji však poprvé přehráli zbytku kapely, narazili na odpor. Blackmore tak se skřípějícími zuby natočil demosnímek a až tím kapelu přesvědčil. Ukázalo se, že měl pravdu, pomalá jímavá píseň s procítěným textem v nezaměnitelném Coverdaleově podání představuje rozhodně nejpůsobivější píseň Stormbringera.
Ani ona však nemohla odvrátit bouři kritiky, která se na album snesla. Ano, rockový fanoušek namlsaný předcházejícím Burn se mohl cítit zklamaný, odhlédneme-li od této škatulky i od toho, co bychom očekávali od kapely typu Deep Purple, je Stormbringer rozhodně albem, které za poslech stojí. Pokud bychom se vrátili k citátu Micka Walla, můžeme ho poopravit: Deep Purple se také nebáli experimentovat. K jejich vlastní škodě to však nepřineslo žádnou novou dimenzi hudby, ale hádky a rozkoly.
Paradoxním epilogem tohoto příběhu, že nejvíce deskou zahýbala píseň, která vůbec natočena nebyla. Blackmore totiž chtěl natočit coververzi písně Black Sheep Of The Family, zbytek ostatní však nesouhlasili. Naštvaný Blackmore si tak začal pohrávat s myšlenkou na vlastní kapelu, v níž by píseň natočil. Za nějakých osmnáct měsíců to skutečně udělal a skladba od dnes už zapomenuté kapely Quatermass se objevila na eponymním albu kapely Rainbow…
