Článek
V době dnešních megakoncertů, jejichž návštěvnost se počítá ve vyšších desítkách tisíc, vypadá možná padesát pět tisíc diváků jako chudý příbuzný, ale v roce 1965 šlo doslova o mezník, ne-li přímo o jeden ze základních kamenů moderního zábavního průmyslu. Na jeho počátku byla právě hektická turné slavné čtyřky po Spojených státech. Popularita Beatles v první polovině šedesátých let se nedala srovnat s ničím, co svět populární hudby do té doby zažil. Požadavky na koncerty dalece převyšovaly tehdejší možnosti, takže nastávaly situace nejen nekomfortní, ale často i nebezpečné.
Beatles přiletěli do Ameriky v roce 1965 podruhé. Jejich tehdejší program vypadal sice milosrdněji než ten minulý – šestnáct koncertů během sedmnácti dnů – protože ale vystupovali jen ve větších prostorách, vynesl jim mnohem víc peněz. Daní za to však byl neustálý stres, který na ně právě v tomto období silně doléhal. Poznávali stinnou stránku slávy. Začínalo se jim zajídat neustálé cestování, zběsilé úprky před fanoušky a věznění v hotelových pokojích. Na koncerty se přemisťovali v obrněném voze, který je naprosto izoloval od okolního světa, mimo jiné i proto, že v té době se začaly množit různé výhrůžky, mimo jiné i zabitím.
Technika versus ječící dav
Koncert na stadionu Williama A. Shea, domově newyorských Mets, byl plánován jako první na neděli 15. srpna. Organizátoři se snažili připravit nejlépe, jak mohli. U firmy Vox, jejíž aparaturu tehdy Beatles používali, nechali na zakázku vyrobit obří zesilovače a posílili je i vlastním vybavením. Jakmile se však stadion zaplnil, bylo zřejmé, že ani nejlepší a nejmodernější technika nemůže s ječícím davem soupeřit. Mezi obrovskou masou fanoušků se tísnily i dvě budoucí manželky Beatles – Linda Eastmanová a Barbara Bachová. Na pořádek dohlížela bezmála tisícovka policistů.
Beatles se na koncert dopravili nejprve vrtulníkem a následně již zmíněným obrněným vozidlem, které je zavezlo do útrob stadionu. Odtud vyběhli na hrací plochu, kde měli postavené malé pódium. Představili se v novém obleku, světlé, vojensky vyhlížející sako zkombinovali s tmavými kalhotami a vyšperkovali zlatou šerifskou hvězdou. Ohromný dav je vyděsil a znervóznil.
Kapela byla v té době už daleka nějaké dokonalé koncertní produkce. Fanouškům mnohdy stačilo ke štěstí jen to, že své idoly vidí, ti náročnější vyčkali alespoň pár úvodních vteřin, aby rozpoznali skladbu. Veškerou další produkci pak pohřbilo jejich hlasité nadšení. Beatles proto zlenivěli a jejich skvělá koncertní reputace vypilovaná nekonečnými vystoupeními v hamburských klubech vzala za svou. Z hudebního hlediska měly jejich tehdejší koncerty mizernou úroveň, publiku na tom ale nezáleželo. Nenapravitelný buřič Lennon občas pokřikoval do mikrofonu různé sprosťárny, ani ty však nikdo nezaznamenal. Tohle lajdáctví se Beatles vymstilo rok na to. Nejprve museli při vystoupení v Mnichově přerušit píseň I’m Down, aby se poradili o textu. Zdvořile zdrženlivé publikum v Japonsku krátce na to zase odhalilo jejich nedbalý koncertní výkon.
Na stadionu Shea ale nic takového řešit nemuseli. Připravený blok zhruba půlhodinového vystoupení složili z dvanácti písní. Až na úvodní Twist and Shout (jejíž začátek byl přinejmenším rozpačitý) pocházely všechny z posledních tří desek. Nechyběly velké hity Can’t Buy Me Love, I Feel Fine, A Hard Day’s Night nebo Help! doplněné covery Dizzy Miss Lizzy a Act Naturally v hlavní roli s Ringem Starrem. Ani tento výkon sice nepatřil mezi nejlepší, ale atmosféra byla nepopsatelná a nadšení fanynek bezbřehé. Z Beatles spadla nervozita. V závěrečné I’m Down vyměnil Lennon kytaru za klávesy. Hrát na ně moc neuměl, s o to větším nadšením do nich však bušil. Jeho řádění zahrnující sólo hrané loktem nebohý nástroj bohužel neustál a kapela si musela pořídit nový. Lennon s Georgem Harrisonem dokonce v závěru písně kvůli výbuchu smíchu na chvíli odpadli.
Koncert byl bezpochyby epochální, spokojenost ale nepřinesl ani jedné straně. Po vystřízlivění z euforie v Beatles jen podpořil touhu skončit s koncertováním a uchýlit se do klidného studia, kde začali postupně pracovat na stále komplexnější hudbě, kterou už nebudou mít chuť předvádět živě. Jejich fanoušci zase odcházeli domů s pocitem, že slyšeli hudbu, ačkoliv z ní zbyly pouhé fragmenty. Ani promotér Sid Bernstein si obří akcí moc nevydělal. Když odečetl veškeré náklady, zbylo mu pouze šest a půl tisíce dolarů. Přitom jen za lístky lidé utratili přes tři sta tisíc dolarů.
„Živé“ vystoupení
Tím ovšem život vystoupení neskončil. Natáčela ho společnost americké televizní jedničky Eda Sullivana s cílem vytvořit televizní speciál. Půlhodinové vystoupení bylo ale pro padesátiminutový pořad příliš krátké, takže ho doplnily ještě záběry ze zákulisí a vystoupení předkapel. Problémem zůstávala hudba. Z té zbyly kvůli nepřetržitému ječení diváků jen útržky. O půl roku později se proto Beatles sešli ve studiu, aby se pokusili nedostatky napravit. Byla to krkolomná práce. Některým písním stačila jen drobná vylepšení či pár basových linek.
Tři kousky se zachránit nepodařilo – Help! a I Feel Fine nahráli Beatles znovu ve studiu. Pečlivě studovali záznam, odezírali z vlastních rtů a namísto studiové dokonalosti se snažili skladby nahrát spíše s koncertní živelností. Poslední ztracené písni – Act Naturaly – se takové péče nedostalo a nahradila ji pouze lehce upravená studiová verze z desky Help! Americká televize odvysílala tuto show počátkem roku 1966, v Británii měla premiéru o tři měsíce později.
Tak trochu ve stínu megalomanského koncertu zůstává fakt, že rok na to se Beatles na stadion Shea vrátili. 23. srpna 1966 tam vystoupili v rámci svého třetího amerického turné. Tentokrát se však neprodalo jedenáct tisíc vstupenek, každé páté sedadlo tedy zůstalo prázdné. Nejlépe to dokumentuje slábnoucí beatlemánii. Fanoušci byli stejně věrní a hlasití, ale jejich řady prořídly. Prázdná sedadla tehdy rozhodně nepatřila k ojedinělým jevům.
Samotný stadion Williama Shea došel svého konce v roce 2008, kdy byl srovnán se zemí. Na jeho místě dnes stojí obří parkoviště nového hřiště Citi Field.
Mimo uvedené odkazy byla zdrojem článku kniha Beatles… a byla hudba od Tima Hilla.
