Philby: Špion se dvěma tvářemi v temné noci. Příběh skvělého hitu Roryho Gallaghera

Philby se objevil na skvělém albu Top Priority z roku 1979. Lépe řečeno, je jedním z důvodů, proč je deska Top Priority tak skvělá. Řadí se k největším hitům Roryho Gallaghera vůbec a najdete ho ve většině žebříčků hodnotících tvorbu tohoto irského kytarového mága.

Píseň také dobře ukazuje vývoj Gallaghera coby muzikanta. Na předcházejícím albu Photo-Finish přitvrdil a přesunul se od blues rocku k hard rocku. Odpověděl tak na expandující punkové kapely, které se dostávaly do středu zájmu a vytlačily z něj kytarové kouzelníky-bluesmany jeho generace, jako byl Jimmy Page, Ritchie Blackmore či Eric Clapton.

Philbyho zahajuje skvělý, byť pro Gallaghera ne úplně typický kytarový riff. Skládá se totiž z jednoduchých power akordů, zatímco dříve Rory tvořil kytarové vyhrávky s charakteristickým příklepem (za všechny jmenujme jeho oblíbený Laundromat nebo Used To Be). Riff duní téměř celým songem, za celou dobu se však nestane nudným nebo monotónním.

Jen pár vteřin po něm zakvílí druhá kytara v sólové lince. Také důslednější oddělení rytmické a sólové kytary byla v Gallagherově hudbě novinka. Na albech z první poloviny sedmdesátých let riffy a sóla naopak umně kombinoval, a i to patří k typickým znakům jeho hry. U Philbyho mu dvě samostatně nahrané kytary umožňují vytvořit tvrdší a hutnější hudbu.

Než zazní první slova textu, zmiňme též, kdo byl člověk, jehož jméno píseň nese. Harold „Kim“ Philby patří k nejslavnějším špiónům 20. století a jeho životní příběh je skoro filmový. Narodil se roku 1912 v Britské Indii, jeho otec byl diplomat a důstojník britské armády. Během studií na univerzitě v Cambridgi začal Philby sympatizovat s komunismem a nechal se naverbovat sovětskými špiony. Ve třicátých letech cestoval po Evropě, a když ve Španělsku vypukla občanská válka, figuroval v ní také – oficiálně jako britský korespondent, neoficiálně jako sovětský špion.

Po začátku druhé světové války využila Philbyho kontaktů britská tajná služba a získala jej do svých řad, aniž tušila, že už pracuje pro Moskvu. Philbyho kanálem tak roky proudily tajné informace. Jeho podvratná činnost stála život několika jiných britských agentů. A zatímco lidi okolo něj postihovaly nehody, útoky a vraždy, jemu se vždy podařilo proklouznout. Svou roli hrál tak dobře, že v roce 1946 dokonce získal Řád britského impéria.

Po válce pracoval pro britskou rozvědku v Turecku a následně ve Spojených státech. Tam na začátku padesátých let udělal osudovou chybu, když prostřednictvím svého spolupracovníka varoval jiného dvojitého agenta, jemuž hrozilo zatčení. Agent i prostředník uprchli do Sovětského svazu a aféra Philbymu pošramotila pověst. Už dříve měl odpůrce, kteří jej podezřívali, ale nikdy mu nic nedokázali. Tajnou službu musel opustit, nikdy však nebyl vyšetřován. Definitivně byl prozrazen až o deset let později a v roce 1963 i on uprchl do Moskvy. Sověti jej oslavovali jako hrdinu, dostal se dokonce na jejich poštovní známky.

Závěr Philbyho života byl trpký. Často se opíjel, jeho manželka dokonce tvrdila, že pitím chtěl ukončit svůj život. Alkohol pil už dříve, aby uvolňoval velké napětí, v Rusku se k tomu přidala deziluze z komunismu. Nedokázal pochopit, proč v zemi, jejímž ideálům zasvětil svůj život, žije tolik lidí v chudobě a toto zklamání ho vnitřně ničilo. Na člověka pracujícího většinu života mezi šiframi a falešnými zprávami je to až neuvěřitelně naivní přístup. Ačkoliv byl oficiálně oslavován, sovětská tajná služba mu nedůvěřovala. Trvalo deset let, než ho pustila do svých struktur a ani pak nevyužívala jeho služeb a informací tolik, kolik očekával. Zemřel v roce 1988 ve věku 76 let.

Rory Gallagher rád četl detektivní a špionážní romány a motivy z nich lze nalézt ve více skladbách, například v Continental Op, jež je poctou stejnojmenné literární postavě.
Hlavní hrdina písně Philby je také špion na tajné misi, Gallagher ale Philbyho používá pouze jako metaforu ve verši „I feel like Philby, there’s a stranger in my soul“, čímž narážel na jeho dvojakost. Motiv prochází celou písní a několikrát se v drobných obměnách opakuje. Nádavkem ještě do první sloky připsal narážku na román Špion, který přišel z chladu.

Gallagherův hrdina uvízl v neznámém městě, ztratil spojení se svým kontaktem a za krk mu dýchají jeho nepřátelé. V textu mistrně tvoří ponurou napjatou atmosféru. Daří se mu to prostřednictvím jednoduchých, ale působivých veršů („padají stíny“, „ozývá se hlas v telefonu“, „nesmím se prozradit“). Jak přicházejí jeden po druhém, atmosféra stále houstne, až má posluchač tendenci nervózně se ohlédnout přes rameno nebo se ve tmě tichého bytu vyděsit klepáním na dveře. Píseň přitom není nijak pomalá, kupředu ji pohání již dříve zmíněný kytarový riff.

Překvapení nastane, když přijde čas na sólo. Zní jinak než v úvodu kvílící kytara. Hraje ho totiž mnohem exotičtější nástroj. Protože píseň nese jméno sovětského agenta, hledal Gallagher instrument, který by jí dodal ruský nebo východní podtón. Sáhnul po elektrickém sitáru Coral z roku 1968. Byla to menší, skladnější verze klasického indického nástroje a svým zjevem připomínala neobvyklou kytaru. Těchto sitárů však bylo na světě všehovšudy jen padesát. Rory si ho proto vypůjčil ze sbírky Petea Townshenda. Problém nastal při živých vystoupeních. Townshend ho byl sice ochotný pronajmout i tam, ale při nekonečných Gallagherových turné by to pro něj bylo příliš drahé, takže si nakonec v Americe opatřil vlastní za patnáct set dolarů. Později vzpomínal, jak se při kontrole pokusil vmísit do kapely Cliffa Richarda a tvrdil, že se jedná o starý bezcenný nástroj. Celníka ale neošálil. Než Coral získal, hrál píseň se svým klasickým Stratocasterem.

Elektrický sitár pak na pódiu vždy šel do akce s písní Philby. Jeho zvuk byl při hlavním riffu v podstatě kytarový a jeho pravá povaha vycházela najevo jen při sólech. Ta jsou sice brilantní, ale východní nebo ruský dojem opravdu nenavozují. Je to ale jen malá vada na kráse této mimořádné skladby.

Zdrojem článku byly mimo uvedené odkazy webové stránky Roryho Gallaghera.